Mohlo by vás zajímat
Jste víc ve světě než tady, ale máte pořád brněnský přízvuk.
Ať chci nebo ne, asi už se ho nikdy nezbavím. I když byste se divila, kolik lidí v Brně o mně díky původu mých rodičů (jsou oba Češi, pozn. red.) říká, že jsem stejně cajzlice, což je v místním hantecu výraz pro Pražky. Připadá mi, že přízvuk určitým způsobem dokresluje osobnost člověka: Ve Francii je všechno „petit“ a „mignon“, a když jsem se snažila mluvit stejným tónem jako oni, připadala jsem si jako taková ta jemná a delikátní ženuška a moc jsem se v tom necítila. Jsem ráznější, energičtější. A pravý anglický přízvuk v mém podání zase zní příliš afektovaně.
Ve kterém jazyce se vám nejhůř zpívalo?
Pro mě byla asi nejhorší polština. Je podobná češtině a já do ní češtinu přenášela, navíc má hodně souhlásek, a to není pro zpěv ideální, samohlásky se zpívají líp.
Co z Česka vám ve světě nejvíc chybí?
Jednoznačně humor. Spoustě vtipů se nikdo kromě mě nesměje, většinou na mě koukají jako na blázna. Zvlášť v Německu se často všechno bere doslova.
Na nejnovějším Magdalenině albu se podílel i její partner Simon Rattle Původně chtěla být klavíristkou, ale těsně před přijímacími zkouškami si zlomila obě ruce, a to rozhodlo. Stala se operní pěvkyní.
Je něco, čemu bychom se od Němců měli naopak naučit - třeba jejich proslulé pořádkumilovnosti?
Já se s ní někdy naopak potýkám. Přesněji s jejich nedostatkem smyslu pro improvizaci. My v Česku si poradíme v jakékoli situaci. Mám cíl a není pro mě až tak důležité, jak k němu dojdu – jim ale mnohdy jde právě víc o ten nalajnovaný postup a řád.
Nejste člověk řádu?
Jak stárnu, zjišťuju, že určitý řád je dobrá věc, ale nemám ráda rutinu. Spíš bych tomu řekla rituály. Kdysi mě nudily, měla jsem ráda rozmanitost – různý repertoár, různé kolegy, dirigenty… Ale je pravda, že rituál člověku dodá jistotu a klid. Například odpoledne před koncertem si chodím pravidelně lehnout, den předtím nepiju alkohol, protože vysušuje hlasivky, ani mléko, které zahleňuje. A tři roky cvičím jógu.
Existují neřesti, kterým byste propadla, kdybyste se nedržela?
Ráda jím, mám ráda dobré víno… Když přijedu do Brna za maminkou, popadnou mě chutě z dětství a dávám si chleba se sádlem nebo smažený sýr v housce. Ale třeba do kasin nechodím – mám smysl pro realitu a vím, co je ještě únosné a co už ne.
Co cigarety?
Ty mě nikdy nelákaly. Rodiče kouřili hodně, takže pro mě cigarety neměly punc zakázaného ovoce.
Máte muže a dva syny. Nechystáte se s tou chlapskou přesilou něco udělat?
Já chtěla vždycky kluky, abych byla doma za jedinou princeznu! (směje se). Navíc mít můj muž dceru, strašně by ji rozmazloval. Děti jsou to nejkrásnější, co mi život přinesl, ale pořídit si další, nezvládla bych to skloubit s povoláním. Už dvě jsou na hranici únosnosti. Nejen hlasivky, ale celé tělo musí být odpočaté. A chlapečkům je samozřejmě jedno, že by si maminka měla jít lehnout, aby jí to druhý den dobře zpívalo.
Co je vlastně co
Zazpívala si i na albu Hapky a Horáčka Mohlo by tu být i líp.
Několik dokumentů o ní natočil Ondřej Havelka a Magdalena si spolupráci s ním velmi pochvaluje. Jsou oba stejně precizní. V úvahách je dokonce společná opera.
Jejím životním partnerem je charismatický sir Simon Rattle (ředitel Berlínské filharmonie a zřejmě nejlepší současný světový dirigent, následovník Karajana).
Porodila syny Jonáše (2005) a Miloše (2008).
Ve volném čase ráda chodí do přírody, plave, poslouchá ticho. „Když už hudbu, tak třeba jazz nebo salsu, to mě uklidňuje.“
Zvláštní znamení: Nemá doma televizi. Psala básně (jen tak do šuplíku) a cestopisné fejetony pro Týdeník Rozhlas.
Řídí váš život víc rozum, nebo emoce?
Ideální by bylo mít obě tyhle věci v rovnováze. V poslední době jsem ale dospěla k názoru, že se vyplatí poslouchat prvotní instinkt, protože ten má většinou pravdu. Člověk má tendenci všechno si rozumově zdůvodňovat a někdy se mu v tom ztratí podstata věcí.
Jak vyjadřujete pocity – třeba radost?
Rozhodně nejsem hlučný, extrovertní člověk, který by skákal a křičel. Prožívám si pocity uvnitř. I když je pravda, že někdy mi jdou slzy do očí.
Kdy jste naposled plakala?
Před pár dny při klavírním koncertě pro levou ruku, který dirigoval můj muž. Kdysi ho napsal Maurice Ravel pro klavíristu, který za války přišel o ruku. Tuhle skladbu odjakživa miluju. Svého času jsem ji poslouchala každé ráno u snídaně. Zazní první tóny a pláču. Svým způsobem to je projev radosti.
V jednom rozhovoru jste prohlásila, že mezi interprety klasické muziky je velká promiskuita.
To že jsem řekla?
No, psali to…
Vyjádřila bych to jinak: Muzikanti jsou věčně na cestách a těžko hledají pevný vztah na celý život. K soužití patří i prožívání každodenních obyčejných věcí, jinak se lidé odcizí. Další problém je, když je jeden v rodině ten slavnější, zvlášť když jde o ženu. Ve vztahu známá zpěvačka a muž, co s ní jezdí po světě, nosí kufry a čeká, až se ona vrátí večer ze zkoušky, to často skřípe - málokterý chlap něco podobného překousne.
Takže k té promiskuitě – nemyslím, že by mezi klasickými muzikanty byla větší než jinde. V životě se může stát leccos a člověk musí být tolerantní, ale nejsem typ, co by řekl: Budeme si dělat, co chceme. Věrnost je krásná a měli bychom se o ni maximálně snažit.
JAK SE MAGDALENĚ ZPÍVÁ SLAVNÁ CARMEN A CO DALŠÍHO CHYSTÁ, SE DOZVÍTE VE VLASTĚ 28/2012.
