„Myslím, že každý člověk by měl říkat vždycky to, co má na srdci. Tohle mám po svém tatínkovi. Ten tímto riskoval v životě mnohokrát, ale nikdy, skutečně nikdy v životě nezalhal. Říkal pravdu za každých okolností.“
Jenže ona je to někdy dvojsečná zbraň a člověk si může naběhnout. Vyznáváte tedy pravdu za každou cenu?
„Když není krutá vůči druhému člověku, tak ano. Pak za každou cenu. Pokud člověk riskuje sám, ať riskuje. Ovšem ublížit někomu tak, že bych mu řekla sprostou pravdu do obličeje, to ne. V tomto směru to mám v hlavě, myslím, srovnané a nikdy bych nebyla proti někomu až sprostě krutá.“
Když byl Gustav Husák zvolen prezidentem, šla jste na poštu a na Hrad poslala telegram, že s jeho zvolením nesouhlasíte. Měla jste chuť udělat totéž, když po Václavu Havlovi nastoupil současný prezident?
„No... Je pravda pravdoucí, že po Masarykovi a Havlovi těžko hledat nějakou náhradu. A Klaus? Teď už taky nevím, koho za půl roku budeme volit. Když to řeknu velmi jemně, tak žijeme v zemi, kde je to takový docela cimrmanovský.“
Zamrzelo vás někdy, že jste v mládí na rozdíl od některých kolegyň nebyla více na očích?
„Já jim to přála. Nehledě na to, že se mi to v tomto úctyhodném věku úplně otočilo. Zatímco některé herečky nemají do čeho píchnout, mně začala přicházet jedna nabídka za druhou. Zaplať pánbůh za to. Jako by mi ta Thálie na starý kolena něco vracela.“
Vše se asi děje, jak má.
„Úplně všechno ne! Pokud si to dotyčný zaslouží a má to dáno ve svém osudu, tak po čase se mu splní, co si přeje. Ale je spousta nezaviněného neštěstí, které si nezaslouží nikdo. Války, teroristi, hlad, nemocné děti, předčasné choroby, předčasné smrti... Teď jsem například viděla maminku, která vedla holčinku, a skoro ji nesla. Té dívence mohlo být takových dvanáct let a při pohledu na ně jsem si pomyslela, že tohle je neštěstí. Nezasloužený neštěstí. Dokud máte zdravé děti, vnoučata, pravnoučata, tak ať zloběj, jak zloběj, pořád můžete mluvit o velkým štěstí.
Nemyslím, že tohle je otázka božího záměru, že každého Bůh stvoří tak, jak si zaslouží, právě proto, že třeba v minulém životě udělal něco špatně, a teď by měl přijít na svůj úkol a nějak to odčinit. Ne, to ne. Co komu udělala jedna z vůbec nejlepších ženských, jaké znám, Táňa Fischerová, že má tak postiženého syna? Vidíte – a právě tu bych navrhla na prezidentku.“
Myslíte, že by ji to nesemlelo?
„Táňu ne, rozhodně ne. Moc korumpuje moc. Podívejte se na Ratha, a to je jen špička ledovce, protože takových je v té politice jak mraků. Včetně úplatnejch policajtů, dalších kauz, který ještě nevyšly na povrch. Nebo když už mluvíme o nezaviněném neštěstí, řekněte mi, co zavinily ty ubohý děti v Norsku? V té nejmírumilovnější zemi na světě, jedný z nejkrásnějších a nejklidnějších částí světa? Norsko miluju, a pokud bych o tom dětském táboře věděla, bez váhání bych na něj poslala své děti.
Ale můžou ty děti za nějakýho totálního magora hrajícího si na nadčlověka, šílence oblečenýho v uniformě, kterej tam vtrhne a pozabíjí je? Tohle jsou naprosto nezaviněná neštěstí. Nemůžou za to ty děti, jejich rodiče taky ne. Vážně si nemyslím, že všechny neštěstí jsou zaviněný.“
Nina Divíšková s manželem a hereckým kolegou Janem Kačerem Na divadelních prknech je ve svém živlu.
Co bylo na vaší dosavadní životní cestě nejtěžší?
„Když mi zemřel táta. Bylo mi teprve devatenáct a v tom období jsem si myslela, že to nepřežiju. Velmi jsem ho milovala. Dodnes jsem ho od sebe tzv. nepustila. Mám jeho velkou fotku, a když se mi něco podaří, říkám mu: „Táto, teď bys měl ze mě určitě radost.“ No, a když naopak něco zvorám, pro změnu konstatuju: „No, tak teď bys na mě asi moc pyšnej nebyl.“
To pro mě byla velká rána. Myslela jsem si, jak se říká, že čas všechno zahojí, tak v mém případě a ve spojení s tátou tohle neplatí. Ani čas tuto krutou osudovou ránu ve mně nevyléčil. Maminka se zase pro změnu dožila čtyřiadevadesáti let!“
Rozdáváte optimismus a lásku, kde ji berete?
„Chtěla bych vám logicky odpovědět, ale tohle sama nevím. Mám je ráda, a jakmile máte někoho rád, jste k němu hodnej, pomůžete, pohladíte, to je asi nejdůležitější.“
Stalo se vám někdy, že vás hodně zabolela láska?
„Samozřejmě. To víte, že jo. Tady s tím mým…, myslím Kačerem (Jan Kačer, manžel herečky – pozn. aut.), to taky nebylo vždycky jednoduchý. Není divu, že to nebylo jednoduchý, protože já jsem taky pěkně tvrdohlavá.“
Dobře, ale vy jste ve vztahu tou něžnější částí, kterou by měl muž hýčkat, opatrovat.
„No, tak běžte a řekněte mu to. Ale jo, on je hodnej. Někdy se pohádáme, ale rychle to přejde. Teď si uvědomuju, že možná proto hraju nejradši tragikomický postavy. Když proběhne model italské domácnosti, porafáte se, samozřejmě kvůli úplné blbosti, člověk si kolikrát řekne, že kdyby se v tu chvíli na celou situaci podíval shora, zjistil by, že to byla úplná zbytečnost. Že jsme byli tak směšní a nestálo to vůbec za to. Rychle to vezmete zpátky a uvědomíte si, že život je tragikomedie sama o sobě. Vím, o čem mluvím, protože jsme s Honzou v březnu oslavili 50. výročí svatby a předtím jsme spolu sedm let chodili.“
Za těch 50 let jste nikdy...
„... ho nechtěla kopnout? Nebo on mě?“
Třeba tak.
„Asi určitě, ale třeba slovo rozvod u nás nikdy nepadlo.“
Jak se stavíte k nevěře?
„Jestli by měl člověk nevěru odpustit? Odpuštění je jako modlitba. Ano, měla by se odpustit, i když je to individuální. Ale dotyčný, který se nevěry dopustil, by si to odpuštění, kterého se mu dostane, měl uvědomit. Protože si ho často ani nezaslouží.“
Vztahy jsou velké téma.
„U nás v rodině, v té moravské, brněnské, se nikdy nikdo nerozvedl. Kromě mýho táty a mámy byli všichni ostatní bezdětní a v jejich případě se jednalo ještě o bližší svazek, protože si svým soužitím nahrazovali i to, že nemají děti. Nebo další příklad. Táta měl báječnýho kamaráda, architekta Kyselku, který za ním jednou přišel, že se rozvádí, a táta mámě povídá: „S Mojmírem jsem skončil!“ A to byl jeho velmi dobrý kamarád. Když se ho moje maminka zeptala proč, odpověděl, že Mojmír opustil svou ženu se třemi dětmi a tohle že se zkrátka nedělá.“
CHCETE VĚDĚT, PROČ NININA MAMINKA RADILA JANU KAČEROVI, ABY SI JEJÍ DCERU NEBRAL? A KDO BYL KROMĚ NĚJ PRO NI NEJDŮLEŽITĚJŠÍ MUŽ? MŮŽETE SI TO PŘEČÍST VE VLASTĚ ČÍSLO 29/2012.
