Zlata Adamovská: Ve vztahu potřebuju důvěru a respekt

Zábava 24. července 2012

Jako dítě prý byla plachá a pracně si budovala sebevědomí. Povedlo se, a tak dnes dokáže hrdě říct: „Chlap chce partnerku, ne klátící se stvol!“


V dětství si také do šuplíku psala krátké divadelní hry. O kamarádech, o princezně, o kašpárkovi nebo o holce z venkova, která sní o tom, že bude zpívat s kapelou.

Sama žádnou kapelu sice dohromady nedala, ale malinkatou díru do světa přece udělala.

Ukažte mi ty divadelní hry…

Bohužel jsem svými výtvory v pubertě opovrhovala, takže už nejspíš neexistují. Zeptala bych se táty, ale už tu není. Měl kameru, kterou točil rodinné záběry i napůl hrané filmy, ve kterých jsem tzv. účinkovala. Jako dítě jsem byla plachá a pracně si budovala sebevědomí. Já ani nevěděla, co sebevědomí je! Při nástupu na konzervatoř šlo spíš o uvědomění si pocitu nevědomosti. Když spolužáci mluvili o Feuchtwangerovi nebo Fitzgeraldovi, běžela jsem se podívat do slovníku, o kom je řeč. Uvědomovala jsem si, co všechno musím dohnat.

Když jsme u toho psaní, byla jste taky šéfredaktorkou…

Před více než deseti lety. Měsíčník se jmenoval Zdravá rodina. Já byla tváří projektu, do něhož psali odborníci, každý měsíc na jiné téma. Měla jsem na starosti editorialy. Což nemusí být zas taková dřina, pokud to umíte. Přede mnou ležel čistý papír, na který jsem musela zformulovat nějaké myšlenky, zatímco ve svém povolání jsem zvyklá interpretovat myšlenky jiných. Napsat výstižný text, který by měl jasný začátek a konec a hlavně smysl. Velmi mě mrzelo, kdy někteří známí občas pronášeli věty typu: On ti to stejně píše Radek, viď? To bych nikdy nepřipustila. Chtěla jsem být sama za sebe a dokázala jsem to. Byla to úžasná tříletá zkušenost.

adamovská

Se synem Petrem a jeho přítelkyní

foto:
adamovská

S Petrem Štěpánkem ji spojuje nejen práce, ale i přátelství a láska k vínu

foto:

Stejně jako vaše pobyty s dětmi z dětských domovů v jižní Francii?

Já vždycky když spáchám něco takzvaně charitativního, přemýšlím, jestli tím nedělám větší radost sama sobě… To máte pravdu, ty zážitky byly oboustranné. Jezdili jsme tam i s našimi dětmi. Když náš Péťa usínal, často říkal: To je nespravedlivý, že Jára nemá mámu. Řekli jsme mu, že maminku má, ale že se o něj nestará. Bylo to poučné setkání pro všechny.

Jste na děti hrdá?

Jsem. Petr hrál baseball i za českou reprezentaci na mistrovství Evropy, v létě se chystá na baseballový camp do USA. Vím, že pobyt v cizině je dobrá zkušenost. I Bára žila jeden rok mimo republiku a ukázalo se, že se o sebe umí skvěle postarat. Vždycky jsem se snažila je podporovat ve vzdělání a připravit pro praktický život, snad se to zúročilo. Ale nikdy jsem jim neodhazovala klacíky z cesty.

Vám je někdo odhazoval?

To určitě ne. Tatínek, povoláním cukrář, milovník divadla, se mnou dojížděl do Prahy na dramatický kroužek, na klavír a do dabingů. Maminka ale říkala, že bych měla jít studovat něco „pořádného“, a ne herectví na konzervatoři. Začátky v mém životě rozhodně nebyly lehké. Žila jsem s rodiči, bratrem, jeho ženou a jejich dětmi v panelákovém 3 plus 1. Žádná idylka. Tak jsem odešla bydlet ke svému klukovi do bytu 4. kategorie, pro brikety jsem jezdila s vozejčkem a v kuchyni byl kout, kterému jsme říkali koupelna…

Ale byla jste šťastná.

Já jsem pořád šťastná! Jsem obrovský optimista a hlavně – pro mě není synonymem štěstí dvanáctipokojový dům. S Radkem jsme přes rok bydleli v jeho ateliéru v 16 metrech čtverečních.

adamovská

S J. Hanzlíkem v Sanitce

foto:
adamovská

Causa králík po boku M. Kopeckého

foto:

To bylo v době, kdy na vás testoval své knihy?

Nevím, jestli to takhle nazvat, ale opravdu jsem bývala prvním čtenářem jeho věcí. Nikdy jsem mu ale do ničeho nemluvila. Jen jsem po pravdě řekla, co si o tom myslím. Beru to jako samozřejmost a totéž očekávám i od druhých. Komu jinému by člověk měl věřit než svým nejbližším. I proto je pro mě ve chvíli, kdy na mě ten druhý hraje nějakou habaďůru, konec. Ve vztahu potřebuju absolutní důvěru, toleranci, respekt. Nasazovat si masky a tvářit se, že je všechno fajn, když něco nefunguje, je přece k ničemu.

Odpustila jste mu, že vás zradil?

Nechce se mi o tom mluvit. Ale musím říct, že můj život od té doby dostal úplně jiné dimenze. Najednou cítím, že jsem svou paní, rozhoduju si o svých věcech… Jako by platilo: co tě nezabije, to tě posílí.

Věříte ještě na lásku na celý život?

Já vám ani nevím, jestli jsem na ni kdy věřila.

Ani když jste se vdávala?

Láska se přetváří, má spoustu podob. Něco jiného je zamilování, něco jiného nastává, když přijdou děti, budování hnízda. A pak z něj děti vyletí a vy prožíváte a hledáte úplně jiné hodnoty. Pokud se to podaří, fajn. S Radkem jsme spolu byli dvacet šest let a vím, že tak dlouho už nikdy s nikým nebudu.

Jak to můžete vědět?

Pokud tu budu do osmdesáti, možná. Ale dáte mi tu jistotu?

adamovská

S Chantal Poullain ve hře Sklenice vody

foto:
adamovská

MUDr. Páleníková v Ordinaci v růžové zahradě

foto:

Máte ráda pocit jistoty?

Do určité míry ano – že mi třeba neteče na hlavu a že mám na nájem. Ale stojaté vody mě nebaví. Pocit nejistoty je vzrušující a žene vás dopředu. Když si je člověk moc jist sám sebou i tím, co dělá, může to být někdy cesta do pekel.

Ani s léty se nic nezměnilo?

Jen ubývá energie. Ale pořád jsem asi hodně činorodá. Aspoň moje děti tvrdí, že jsem hyperaktivní a „nesnesitelně“ praktická. Po kom jsou? Jsou krásně namíchaní. Barunka má hodně z Radkovy maminky, taková citlivá duše, a Péťa z mého táty. Byl to člověk s dobrým srdcem, obětavý, srdečný, měl rád legraci… Byl zkrátka dobrej.

Radek tvrdí, že první měsíce kvůli vám utíkal z práce a vy kvůli němu z natáčení a trvat to déle, umřeli jste oba hlady.

Radek je mistr slova a fabulace, ale to byl přesný příměr. S tím by souhlasil i doktor Plzák.

Jak na vás působí chlapi, co ženy ukecávají?

Žvanily nesnáším. Ale nepopírám, že některé věci slyšíme rády.

Kdy vám naposledy někdo řekl, že jste krásná?

Včera. Zbytek si nechám pro sebe.

Současný trend je pětačtyřicetiletá dáma a dvacetiletý koloušek. Umíte si to představit?

Já už si umím představit úplně všechno. Ale upřímně – netoužím po tom. Nikdy jsem takhle neuvažovala. Všichni moji partneři byli starší, nikdy jsem neměla mladšího. Vždycky jsem vzhlížela ke zkušenějším chlapům a mám vesměs i starší přátele.

Maminka vás učila šít. Co jste naposled ušila?

Snad knoflík na košili… (směje se) Maminka je úžasná. V dětství mi spíchla i kabát z tátovy staré uniformy. Naučila to i mě a já si v mládí šila všechno – džíny, sukně, klobouky… Chtěla jsem mít něco, co nebylo v obchodech. Asi to vypadalo strašně, ale byla jsem pyšná. Šaty z šátků, to byla naprostá bomba.

Když se někdy bavím s dcerou, mám pocit, že jsem žila ve středověku. Těžko se vysvětluje, že nebyly k dostání banány.

Taky pamatuju dobu, kdy jsem stála frontu na celaskon. Myslím, že by se to dětem mělo připomínat. Aby si pak u voleb nemyslely, že strana s rudou knížkou je spasí, když bude hlásat o rovnostářství. Ne, nejsme si rovni. Někdo je pracovitý a někdo líný. Někdo chytrý a někdo hloupý.

Vyrůstala jste na venkově. Uměla byste tam žít?

Ne. Já si venkova užila dostatečně. Toužila jsem po velkém městě, vzruchu, po životě, který by šlapal! Dneska už bych nemohla žít třicet kilometrů za Prahou. Strávila bych půl života na cestě a pořád přemýšlela, jak všechno stihnu. Můj život je spojený s prací a ta s hlavním městem. Jsem městský člověk a potřebuju rozruch. Mně stačí, že bydlím v Dejvicích, kde mám u nosu kousek lesa, a když chci, nejsem od přírody tak úplně odtržená.

adamovská
foto:

Na první dobrou

  • Narodila se 9.3.1959 v Praze.
  • Uvažovala o studiu psychologie.
  • První filmové a televizní role získala už jako studentka konzervatoře (30 případů majora Zemana, Mladý muž a bílá velryba...).
  • Popularitu jí přinesla role Elišky v seriálu Sanitka či Evy v seriálu Hříchy pro pátera Knoxe, v současné době je to doktorka Páleníková v Ordinaci v růžové zahradě.
  • Z filmů: Lásky mezi kapkami deště, Princ a Večernice, Má láska s Jakubem, Milenci a vrazi...
  • Zahrála si v Městských divadlech pražských, Realistickém divadle či Divadle Jiřího Wolkera, nejdéle působila v Divadle na Vinohradech.
  • Dnes ji můžete vidět v Ungeltu (Sklenice vody, Vzpomínky zůstanou).
  • Byla vdaná za Radka Johna, má dceru Barbaru (1986) a syna Petra (1995).

Mně před pár dny maminka v dobrém řekla: Je ti šestačtyřicet, měla by ses začít oblékat jinak. Žije na malém městě a tam se tyhle věci řeší.

Já taky často slýchala: To by se nemělo, to se nemá. Jsem vychovaná v jakémsi řádu, ale pracovní prostředí, v němž se pohybuji, mi ukazuje jiné možnosti. Takže si myslím – nehledět příliš na konvence a oblékat se, jak to cítíte. Je to váš život a vy jste za něj zodpovědná. To radím i dětem. Jen zdůrazňuju, že se nemá lhát a krást. I svoboda má svoje hranice.

Kterou osobnost byste pozvala do divadla?

Nevím, jestli do divadla, ale na skleničku vína z Jižní Afriky bych pozvala Cyrila Höschla, kterého si velmi vážím. Třeba by mi vysvětlil, proč lidé chtějí prožívat často cizí osudy, místo toho, aby si hleděli vlastního. Já takové úmysly nemám a svůj život žiju naplno. Teď a tady.

Kudy vedla životní cesta Zlaty Adamovské od submisivní Elišky ze seriálu Sanitka k razantní doktorce Páleníkové z Ordinace v růžové zahradě, se dočtete ve Vlastě 30/2012.

Vlasta předplatné velký