Vendula Křížová: Jsem specialista na trápení se blbinama

Když Vendulu Křížovou v 18 letech čtyři starší kolegové, herci z Divadla na Vinohradech, kam v té době přišla do stálého angažmá, pozvali na hromadnou oslavu svých 40. narozenin, v duchu si říkala, že to už jsou dědci. Tento rok se tohoto „dědkovského“ věku dožila také, ale věří, že život má teprve před sebou a chce si ho užívat.

Od osmnácti jste v Divadle na Vinohradech. Co vás tam tak dlouho drží?

Sice jsem tam už dlouho, ale jako matka tří dětí jsem měla velký pauzy. S prvním dítětem jsem byla docela dlouho doma, do toho se mi narodilo druhé, takže to byly vlastně dvě mateřské najednou. No, a když přišel na svět nejmladší Ferdík, tak jsem zůstala doma další tři roky. A to jsem odešla už ve čtvrtém měsíci, protože jsem měla rizikové těhotenství a bála jsem se hrát. Mám to divadlo ráda, proto jsem v jeho angažmá dodnes.

Zmínila jste tři děti, všechny máte se svým životním partnerem Oldřichem Víznerem. Vybaví se vám ten první záblesk mezi vámi a jím?

Jo, jo, to se mi vybavuje jasně. Bylo to v Divadle Ungelt, kde jsme spolu zkoušeli jedno představení. Jmenovalo se Sylvie.

A projev vážného zájmu o toho druhého přišel od vás, nebo od něj?

Řekla bych, že od Oldy.

Co vám na něm imponovalo?

Určitá svobodomyslnost, spontánnost, velká bezprostřednost. Je trochu blázen... I jako herec byl pro mě velmi inspirativní. A na svůj věk jako by byl v něčem nevyzrálej, klukovskej. Bez pózy. Prostě velmi složitej člověk.

Když jste spolu začali žít, asi to nebylo pro vás úplně jednoduché. Odrazovali vás lidé od toho, nebo vám to přáli?

Myslím, že to byl osud. Nebo chcete-li, zasáhl mě Amorův šíp. Vztah s člověkem není danej, to je stále trvající a vyvíjející se proces. Vztah se buduje a obměňuje, může odeznít, nebo naopak dojde k naprostému splynutí duší. Nesetkala jsem se s tím, že by mě někdo odrazoval. To vám do očí asi ani nikdo neřekne, a jestli si to někdo šuškal někde za zády, to se mě netýká, to je většinou problém toho člověka.

Jak byste svůj patnáctiletý vztah s Oldřichem popsala?

Jako každej jinej vztah i náš prochází permanentně nejrůznějšíma zkouškama... Formuje nás to... Dnes už vím, že setrvávat v nějakém vztahu za každou cenu není dobře. Všechno jsou procesy. Máte se s někým potkat, ale třeba jen na chvíli, není to na delší životní cestu. Podezírám osud, že to má v tomto ohledu zařízené už předem. Anebo v tom mají prsty nějaký sudičky. To bude ono! Nic, ani vztah není trvalá záležitost. Člověk by se měl naučit odcházet, opouštět, odpouštět a nezatrpknout.

Jste spolu skoro 15 let, nikdy mezi vámi neproběhla debata o svatbě?

Ale jo, několikrát... Ale stejně jako se vyvíjí vztah, díky zkušenostem měníte i své názory. Chtěli jsme se vzít, ale vždycky do toho přišlo něco důležitějšího. Narodily se děti... A teď už svatbu k životu absolutně nepotřebuju. Nicméně naprosto chápu ty, kteří se chtějí vzít, je to tak správně a v pořádku.

V předchozí odpovědi jste zmínila, že člověk by neměl za každou cenu ve vztahu setrvávat. Proč jste to řekla?

Člověk má o svém životě nějakou představu. Chcete něčeho dosáhnout... Po něčem toužíte a narážíte na překážky a třeba se vaše touhy nevyplní. To platí i ve vztahu. Co když dva lidi jsou ve vztahu uvězněni, co když k sobě vlastně nepatří? Najednou po několika letech můžete zjistit, že život, který žijete, vás neuspokojuje, tak to změníte. Každý si musí svou cestu hledat sám. Člověk by měl být v těchto věcech obezřetný – nikdo neví, co bude zítra, co bude za pět minut. Život je neuvěřitelný dobrodružství, nemá logiku a zítra se můžete dozvědět něco, co najednou úplně převrátí váš život naruby. Tak to je.

Někdy se něco dozvíte a vzápětí zjistíte, že to byla hloupost, banalita...

Trápit se blbinama, na to jsem specialista, i když vím, že je nezměním, stejně je z hlavy nevytluču. Víte, ale přišla jsem na to, že mnohdy je pro mě důležitější zjistit, co cítím, než co si myslím. Myšlení posuzuje, kontroluje, omezuje a soudí. Kdežto cítění je bez hranic...

A JAK JE TO S TOU ŽIVOTNÍ KRIZÍ VENDULY KŘÍŽOVÉ? TO SE DOČTETE V POKRAČOVÁNÍ ROZHOVORU VE VLASTĚ 37/2012.