Evině mamince bylo 84 let, když upadla a zlomila si kyčel v krčku. Eva je lékařka, a tak se naprosto automaticky začala - s podporou rodiny a pečovatelky - o svou matku starat doma. Tou dobou však ještě vychovávala osmiletou dceru a desetiletého syna. Stala se tak typickým příkladem člověka, který žije v takzvaném „sendviči“.
Mluvme o tom
Fenoménu sendvičové generace se u nás věnuje pozornost teprve krátkou dobu. K rapidnímu nárůstu zejména žen, které budou vytíženy obousměrnou péčí, dojde vzhledem k demografickému vývoji v Česku až za pár let.
„Populace stárne a do toho probíhá babyboom, takže do sendvičové generace bude spadat stále více lidí,“ předpovídá Jitka Kolářová z organizace Gender Studies, kde se problematikou zabývají a vydali k ní i tematickou brožuru. „Doporučujeme v ní důsledněji potírat diskriminaci rodičů na trhu práce, více otevřít diskusi kolem péče o seniory a propojit je. Musíme o tématu víc mluvit, vzít ho na vědomí,“ apeluje.
Evina matka si zlomila kyčel v krčku. Po operaci si ji Eva vzala domů.
Příspěvek na péči? Almužna…
Eva se musela své práce načas vzdát téměř zcela, příspěvek na péči podmíněný řadou limitů však dostačující rozhodně nebyl. „Částka byla směšná, finančně jsme na tom tehdy byli dost špatně,“ vzpomíná její nejstarší dcera Barbora, která coby vysokoškolačka s péčí o babičku po celých osm let vydatně pomáhala.
Finanční svízel však nebylo to jediné, co rodinu trápilo. „Nejtěžší bylo, že jsem se musela ´dělit´ mezi svoje vlastní děti a maminku - od maminky jsem utíkala k dětem a od dětí k mamince,“ líčí Eva.
Její dcera dodává, že pro ni v této naprosto samozřejmé situaci byla nejtěžší absence podpory péče o seniory v rámci sociálního systému: „Starý člověk je pro dnešní společnost nezajímavý, odepsaný. Respekt vůči stáří úplně vytratil. To je věc, kterou jsem si uvědomovala strašně silně.“
Fakt, že rodina nemusela prarodiče umístit do ústavu a zvládla se o něj postarat v důvěrně známém prostředí, pro ni znamenalo tolik, že jí nevadilo omezení volnočasových aktivit ani slaďování odjezdů na víkendy či dovolenou.
Lidé „svého seniora“ často zapírají
Podle Jitky Kolářové je pro pečovatele vedle finanční otázky a nepochopení společnosti nejtěžší velký tlak na psychiku a složitá logistika. „Nedá se moc plánovat dopředu, péče o děti a ještě více seniory v sobě zahrnuje řadu nepředvídatelných situací, jako jsou náhlá onemocnění nebo úrazy,“ vyjmenovává.
Řada lidí navíc nemá dostatek vědomostí a zkušeností s péčí o staré. Na rozdíl od informací okolo výchovy dětí existuje zatím jen málo webů a diskusních fór, kde se tyto záležitosti probírají. Jedněmi z mála jsou stránky www.peceoseniory.cz, www.pecujdoma.cz nebo www.pecujici.cz.
Podobné je to i v zaměstnání. „V některých firmách jsou třeba rodičovské sítě, kde si lidé vyměňují svoje zkušenosti a ´fígle´. Ale u péče o seniory nebo kombinace těchto péčí to zatím není,“ podotýká Jitka Kolářová a dodává, že podle zjištění Gender Studies se mnozí lidé svému zaměstnavateli často vůbec nezmíní o tom, že se starají o své rodiče. „Přitom firmy by měly o této situaci vědět a vycházet lidem vstříc.“
Málo se také ví, že pečovatelé často odmítají účast na školeních nebo povýšení, vybírají si neplacená volna a odcházejí do předčasného důchodu.
To všechno může vést jak k finančním problémům, tak i k pocitům osamění, frustrace či depresím. Zaměstnancům by přitom často pomohla jen možnost práce z domova či přenastavení na pohyblivou pracovní dobu.
Péče o seniory v důsledku často vede k frustracím. Důvodem může být jak nepochopení okolí, tak problémy s financemi či osamělost. Přesto by však soužití s rodičem nemělo být chápáno jako oběť a nutné zlo.
TIP REDAKCE:
- Termín pochází z USA, poprvé ho použila socioložka Dorothy Millerová v roce 1981. Velký mediální zájem však začalo téma získávat až po roce 2000. V Česku pak zejména v posledních asi šesti letech, kdy se sendvičovou generací stávají silné ročníky narozené kolem roku 1970.
- Jedná se o lidi, kteří řeší na jedné straně potřeby svých nedospělých a nesamostatných dětí, na druhé straně potřeby nemohoucích rodičů a zároveň chodí do práce. Problematika se týká především lidí ve věku mezi 45 a 65 lety a jde zejména o ženy, které často berou na svá bedra péči i o partnerovy rodiče.
- „Někdy se do sendvičové generace počítají i ti, kteří řeší své rodiče a zároveň pomáhají s vnoučaty,“ dodává k tématu Jitka Kolářová z Gender Studies.
- V neposlední řadě pak přibývá naopak i vnoučat, která mají své vlastní děti, nebo naopak zplození potomka odkládají, neboť se starají o prarodiče.
Nejde o oběť, ale o splátku
Ale abychom jen nelamentovali: Někteří mají na osvícené zaměstnavatele štěstí už nyní. Například Petra, která se několik let stará o babičku s dědečkem: „Kolegové v práci mají pochopení pro mé odchody k doktorům s prarodiči. I že některé dny spěchám z práce dřív, protože babička s dědečkem večeří brzo a chodí si dřív lehnout." Práci pak prostě dodělává doma v noci.
I ona bere péči o prarodiče jako samozřejmost a přirozený vývoj. Pocit oběti nemá - vždyť jí babička věnovala v dětství obrovské množství času. „Jen jí to vracím,“ říká mladá žena. Uvědomuje si však, že až se jí narodí děti (a ocitne se v sendviči), nebude už kombinovaná péče tak jednoduchá.
Teď jí trochu vadí snad jen to, že nechodí za kulturními akcemi tak často, jak by chtěla. Večer už prostě nemá po práci a návštěvě prarodičů sílu, chuť ani náladu. „Zvažovala jsem i variantu odejít z práce a věnovat se jim naplno, ale moje rozhodnutí by ovlivnilo i životy dalších členů rodiny.“
Staráte se vy (nebo někdo ve vašem okolí) o seniora a zároveň i o potomka? S čím se potýkáte a jak to řešíte? Podělte se o své zkušenosti v komentářích pod článkem.