Lenka Dusilová: Lidi do života si už vybírám

Zábava 28. září 2012

Je originální, trochu nedostupná a zcela vybočuje z řady svých pěveckých kolegyň. Prošla si i obdobím, kdy se nemohla sama na sebe ani podívat do zrcadla... A dnes?

„Jsem zdravá, dělám jen to, co chci, spolupracuju s famózníma muzikantama, takže není žádnej důvod zatěžovat se čímkoliv negativním. Jo, je to dobrej život. Asi už jsem dospělá... určitě,“ říká zpěvačka Lenka Dusilová (36).

V dětství prý byla drzá a šla si za svým. Krátce po pubertě u ní došlo ke zlomu – uzavřela se do sebe. Musela si projít obdobím, které zakončil pohled do zrcadla a uvědomění si, že „tohle přece nejsem já, s tím musím začít něco dělat“.

Přes různé životní peripetie, včetně sebedestruktivních okamžiků, dospěla v sebevědomou mladou ženu. Nemá důvod si brát servítky, nemusí se obhajovat, zpívá i říká to, co cítí...

Proč se z velmi ambiciózní slečny stala zakřiknutá mladá dáma se sebevědomím pod bodem mrazu?

Nevím... asi to bylo něco podprahovýho. Možná proto, že jsem vyrůstala bez otce, to jsem pociťovala už od základní školy. Pak jsem úplně nezapadala do tehdejšího modelu sociální skupiny mladých lidí, protože jsem byla rebelka a ráda dělala jen to, co jsem chtěla. Najednou se to začalo třít. Možná to byl ten důvod. Už jsem nebyla holčička, stávala jsem se ženou, začala jsem řešit vztahy a sama v sobě hledat chybějící články, hledala jsem sama sebe... Pustila jsem se do neznámých vod, neměla jsem úplně jasnou vizi, a tak to se mnou mlátilo ze strany na stranu. Řekněme, že jsem hledala nějaký místo, kde by mi mohlo být pohodlně na tomto světě.

To hledání sebe sama pokračuje, nebo skončilo?

Člověk pořád odkrývá nějaký vrstvy, který jsou v něm třeba i hodně hluboko uložený. Uvědomila jsem si svoje schopnosti, svoje pozitivní i negativní stránky a snažím se s tím pracovat. Nechci žít iluze, ale realitu. A vypíchnout nějakej zásadní moment, co pro mě bylo v tom hledání mimořádně důležitý, ani nejde. Nevím..., fakt nevím...

dusilová

Koncem června ve Valašském Meziříčí na tamním festivalu Valašský špalíček.

foto:
dusilová

Lenka se „zlatým“ Andělem, kterého letos získala v kategorii Zpěvačka roku za album Baromantika.

foto:

Co třeba odkrývání vašich rodinných tajemství?

Myslím, že jsou věci, který nějakým způsobem člověka tlačí k tomu či onomu chování nebo momentálnímu rozhodování. Je to takový to vnitřní pnutí, který tvaruje jeho osobnost. Například energie, který třeba nejsou správně nastavený, a vy si je srovnáváte... Stejně jako odkrývání rodinnejch tajemství. Šla jsem do minulosti, snažila se najít svýho vlastního tátu, kterýho jsem vůbec nepoznala... Řeknu to takto, to, co jsem potřebovala, jsem se dozvěděla. Když jsem byla mladší, tak jsem ještě nebyla připravená, abych některé věci slyšela, prožila, dopátrala se jich... Tak to je. Myslím, že věci se nedějí jen tak. Nemá se ale o nich mluvit. Co se týká rodiny, mělo by to zůstat jen v okruhu těch, o které jde... Díváte se na filmy a říkáte si, že to je dobře vymyšlenej příběh, ale já věřím tomu, že spousta těch příběhů je reálných až moc. Nemluvím teď o pohádkách.

V pohádkách platí: bylo nebylo. Což ale není realita vašeho života, to nebyla pohádka ani náhodou...

Mám takovou nezkrotnou povahu, k tomu připočtěte zvědavost a... asi to, že člověk řeší svou sexualitu jinak, když vyrůstá bez otce... Byla jsem prostě divoká, dělala jsem si, co jsem chtěla. Máma byla strašně hodná, takže v dospívání si se mnou dost užila.

Jaká je vaše máma?

To je hodně osobní otázka... Moje máma je moje máma. Nejlepší... anděl, strašně dobrá žena, která mi dala ohromně moc lásky a bezpečí... co víc vám na to mám říct?

Jste ovlivnitelná?

Jsem. Lidma, kterým důvěřuju a který mají na to, aby mi otevřeli moje nevědomí. Kteří za sebou mají nějakou zkušenost, jsou citliví, takže do mýho života a především pak hudby můžou vnést něco, na co bych sama třeba vůbec nepřišla. Tvoření je pro mě otevřenej proces. A i když často narážím na svoje ego, spolupráce s těma, kteří jsou pro mě autoritou, je velmi plodná. Vnímat i jinej názor je důležitý k tomu, aby se člověk posunul a v mnoha ohledech pochopil ještě víc sám sebe. Pokud záleží na dobrým výsledku, tak to je super. Pokud pracujete s někým, u koho cítíte jen takovej ten egoistickej podtext na první dobrou, je to špatně. Já mám kolem sebe fantastický lidi. Vybírám si je... Měl by to dělat každý. Všichni bychom si měli vybírat, s kým je nám dobře, s kým budeme pracovat... Ten výběr je záležitostí individuální. A když to člověk dobře vnímá a cítí, nemůže si na své cestě s jedinci podobného ražení ublížit. Pouze dojde zas o kousek dál. Žijeme v zemi, kde se pořád dokola zdůrazňujou jen ty negativní věci, a to je špatně. Ne, nebudu proti tomu bojovat, protože to je špatná mantra dotyčných jedinců, ne moje...

dusilová

Baromantika je v pořadí čtvrtým studiovým albem Lenky Dusilové.

foto:
dusilová

Lenka ve společnosti pánského kvarteta Clarinet Factory

foto:


Ve vaší tvorbě se mísí jak smutek, tak radost. Co podle vás převažuje?

To je těžký... zasněný nebo podzimní krajiny se zdají být smutný, ale ve skutečnosti nejsou. Přinášejí takovou zvláštní euforii. Nedokážu to definovat. Nemyslím, že bych byla v nějaký depresi nebo dělala depresivní hudbu... Já si to fakt užívám, neberu se příliš vážně. Moje muzika jen zprostředkovává to, co ze mě v danej moment vychází... Netopím se ve smutku. Jo, slzy se tam objevujou, ale jako součást určitýho celku... zkrátka tam patří.

Slzy souvisejí například s odchodem někoho blízkého. Ptáte se v takové chvíli: PROČ?

Právě, že ne. Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějakej cynik, ale ty věci mi přijdou přirozený. Snažím se přemýšlet nad souvislostma, jak ten člověk žil, a většinou mě pak jeho odchod nepřekvapí, takže nemám důvod se takto ptát. Za vším je nějaký příběh, který má svůj začátek a stejně tak konec.

A určitý zážitky už ze sebe člověk nevymaže.

Emoční paměť to je neuvěřitelně silná věc. Nad tím přemýšlím docela často. Prostě někdo odejde, vy ho už nevidíte, přepadne vás smutek, ale emočně cítíte, že je tady s vámi stále. Já jsem to naštěstí s lidmi, kteří jsou mi nejblíž, v rodině, nezažila. K někomu si ale vypěstujete imaginární vztah a on pak taky není... Je to hrozně těžký... Ten rozhovor ale budeme muset hodně vyrubat.

ŽE LENKA DUSILOVÁ ROZHOVOR NEJEN NEVYRUBALA, ALE NAOPAK SE JEŠTĚ VÍC „ODKOPALA“, SE DOZVÍTE VE VLASTĚ 39/2012.