Jana Hlaváčová: Doma mi říkali, že to se mnou jednou sekne

Koncem loňského léta zaplavily republiku titulky, které oznamovaly, že národem milovaná herečka Jana Hlaváčová (74) má Parkinsonovu chorobu, že je těžce nemocná… Lež! Paní Hlaváčová sice skutečně v Divadle na Vinohradech dala výpověď, ale kvůli tomu, že jí tělo dalo jasně najevo, že je už čas na odpočinek.

Nechtěla se dožít toho, že by se na jevišti musela dívat do bezradných očí svých kolegů, pokud by jí během představení vypadl text. Ano, začala sama bojovat s depresemi, na nějaký čas se uzavřela před světem. Ale po roce už je na tom nepoměrně lépe…

Co pro vás bylo nejtěžší v rámci toho nepěkného, co vás postihlo a kvůli čemuž jste se rozloučila s divadlem?

Nejhorší? V divadle jsme začali zkoušet Tartuffa a já v něm získala malinkou roličku, asi jen pět stránek textu. Začínaly prázdniny, takže jsem si říkala, že to se v pohodě naučím a po zbytek prázdnin budu mít takříkajíc strejčka. Denně jsem se těch pět stránek učila a po 14 dnech mi Luděk říká, co blbnu, že už přece musím umět nazpaměť nejen svou roli, ale celou hru. Nepamatovala jsem si nic. Najednou se dostavily takový příšerný stavy a já věděla, že už se to nenaučím.

Sedla jsem a všem v Divadle na Vinohradech jsem napsala dopis na rozloučenou. Že za sebou nezabouchávám dveře, ale že je s pokorou a potichu zavírám. Člověk musí poznat okamžik, kdy by měl odejít, aby se nesetkal s očima svých kolegů, který jsou plný soucitu nad tím, jak vám to nejde. Napsala jsem to tak, že k tomu už nebylo co říct. Poděkovala jsem technikům, garderobiérkám… všem a odešla.

To ale přece neznamená, že vás už nikdy nikdo neuvidí hrát. V televizi, ve filmu…

No… tak to nezáleží na mně. To záleží na nabídce a především pak na mém zdravotním stavu. Nechme se překvapit.

Příjemně, doufám. Překvapuje vás život příjemně i v soukromí?

Nechci se rouhat ani vytahovat, ale měla jsem to štěstí ve svém soukromí, že jsem potkala Luďka Munzara – krátce poté, co mi zemřel můj první muž (Jiří Michný – pozn. aut.), a že jsme spolu prožili vážně krásnej a naplněnej život…

Prožili? Snad prožíváte…

Ano, PROŽÍVÁME… To víte, že byly problémy, starosti, dny, kdy mě jímala hrůza, jestli přežije tu zákeřnou mrchu – rakovinu. Nakonec tak nějak všechno dobře dopadlo. A musím se přiznat jako bezvěrec v tom klerikálním slova smyslu, že jsem se i každý večer modlila. Spojené dlaně s prsty k nebi, kam jsem posílala tu energii a čekala na onu sílu, která v danou chvíli člověku pomůže. Když je člověku zle, tak někdy pánbíček skutečně přijde.

S tím modlením jste skončila?

Už se nemodlím. Nejsem věřící člověk, nechodím do kostela.

Je něco, v co přece jen věříte?

Spíš v etiku, morálku, nějakou tu energii… Tvrdím, že pokud bychom všichni na tomto světě žili podle Desatera, tak by tady byl skutečný ráj. Přemýšlím o tom, že musí být nějaká síla nad náma, která nás převyšuje, stvořila svět a řídí nás tady dole, ale že to není žádný tvor, který má nějakou podobu.

Kdy jste tu sílu vnímala nejvíc?

Když se Luděk vyléčil z té zákeřné rakoviny.

Jaká jste babička?

Úplně normální. Žádné takové to ťuťu ňuňu ode mě Anička (potomek dcery Báry Munzarové a herce Jiřího Dvořáka – pozn. aut.) neslyšela. Víte co, řekla bych, že jsem spíš její kamarádka než babička. Ona vůbec nezlobí, na svůj věk je i velmi inteligentní a vždycky stačilo říct, aby to či ono nedělala, okamžitě poslechla. Pro Luďka to je alfa a omega, pro něj je Anička středobodem vesmíru, ten ji miluje velmi. Já samozřejmě taky, ale nedávám to tak najevo.

Kdy vám naposledy manžel řekl, že vás miluje?

Včera večer, a to jsem si vynutila. (smích)

Popište mi, prosím, jak to probíhalo.

On totiž u všeho, někdy i u jídla, leží jak Říman na levém boku. Leželi jsme spolu u televize, já na pravém boku, Luděk na levém, čili ke mně zády, přepadlo mě nějaké ouzko, a tak jsem se ho zeptala, jestli mě vůbec ještě miluje. Slyšela jsem jen nějaké zamumlání, tak se ptám: „Co jsi říkal?“ „No, miluju!“

A kdy to vyznání pronesl bez vyžádání?

To bylo, když jsem dala tu výpověď, objevila se ta těžká deprese, tak aby mě to neskolilo.

Když je vám ouzko na duši, co vám nejvíc pomáhá? Co vám dělá dobře?

Nějaká práce. To mi doporučil i lékař, on je sice takovej tvrďas, ale já to mám ráda. Řekl mi, že si musím stůj co stůj naplánovat celý den a snažit se stále něco dělat, protože když bych jen ležela, tak za dva roky skončím jako úplně dementní. (smích) Jsem doma a v baráčku máte pořád co na práci. Luděk sice říká, abych se na to vykašlala, šla si lehnout, odpočinout.

To je důkaz jeho lásky.

On to ani tak často neříká, jako dokazuje. Nakupuje, vaří… Vždyť já po půl roce dnes poprvé šla za vámi sama z domu. Měla jsem strach, abych to zvládla. Zvládla jsem to, takže je to fajn.

Řekla byste, že herectví je jako profese i nebezpečné?

No to si pište, sedí před váma živej důkaz. Mně několikrát doma říkali, abych si toho nebrala tolik, že mám kolikrát práce až nad hlavu a jednoho dne mě to skolí. Měli pravdu, seklo to se mnou. Já se zkrátka vydala herectví až na tu dřeň. Ale nelituju toho, ne.

Ale to nejhorší máte za sebou.

No… někdy to trvá dlouho, i roky.

Teď si vybavuji, jak jste v Básnících coby sestra Tonička fandila Karlu Gottovi, z rádia posloucháte To musím zvládnout sám…

Jo, jo, a já tam mám tu repliku: „Musíš, musíš, Kájo!“

Vy to také zvládnete a vrátíte se nám.

Nevím… Záleží na tom, jestli ke mně ještě někdo s nějakou nabídkou dorazí. Každopádně se ale chci vrátit do školy, protože věřím, že mi hodně pomůže energie těch mladejch lidí. Na to sázím, jestli mě to z toho ještě víc nevytáhne. On je to sice docela zápřah na celý odpoledne, ale aspoň se nebudu flákat.

Budete opět mezi lidmi a cítím, že vám to hodně pomůže.

Dej Bůh.

ČEHO JANA HLAVÁČOVÁ NEJVÍC LITUJE, CO JÍ NEJVÍC VADÍ A TAKY O TOM, JAK JE DŮLEŽITÉ MÍT RÁDA SAMA SEBE, VYPRÁVÍ V BILANČNÍM ROZHOVORU VE VLASTĚ 36/2012.