Mohlo by vás zajímat
Dali jste se tedy po rozchodu s Marcelou znovu dohromady kvůli synovi?
Ano, žijeme na Šumavě. Přišlo mi absolutně bezpáteřní, abych měl syna a povozil ho jednou za čtrnáct dní v kočárku. Proto jsme se s Marcelou domluvili, že budeme žít společně. Myslím, že nám to jde dobře. Vztah nám funguje a Mareček naši lásku cítí. Musím přiznat, že mi tato situace zachránila život.
Jak to myslíte, že vám zachránila život?
Nechoval jsem se vždycky slušně. Potřeboval jsem se zklidnit. A po velkých hádkách a zmatcích jsem se dozvěděl, že budu táta. Jelikož jsem rodinný typ a na rodině lpím, jsem rád, že to takhle dopadlo.
S Marcelou žijete jako kamarádi, anebo jako pár?
Jako pár. Marcelu mám moc rád. Je fajn holka a úžasná maminka. Řekli jsme si a udělali spoustu věcí, které se neměly stát. Kdyby nebylo syna, jsem si jistý, že bychom spolu nebyli. Teď jsem šťastný, že ji mám. Vychováváme společně Marečka, který je naprosto dokonalý.
Sledujete na něm hudební nadání?
Určitě ano, ale asi jsem zaujatý. Ve svých sedmnácti měsících si hraje na svoje malé křídlo (pianko) s mikrofonem, bicí a rád kouká na koncerty. Je hyperaktivní, zastaví se, jen když si v televizi pustím koncert Queenů. Jsem totiž jejich velký fanoušek. Myslím si, že z něho bude muzikant. Samozřejmě mu ale nebudu bránit, pokud by se třeba chtěl stát tanečníkem.
S Marcelou se dali znovu dohromady. Pseudonym Marek Ztracený vybíral zpěvák dlouho.
Má Mareček svůj pokojíček?
Samozřejmě, velice mě bavilo pomáhat se zařizováním. Rádi si tam spolu kreslíme. Také se vyžíváme v módě a vždycky mu to sluší. Nosí číro stejně jako já, vedle sebe pak působíme komicky. Bohužel jsem teď odjezdil k novému CD hodně koncertů, takže jsme se neviděli tak, jak bych si přál. Snažil jsem se alespoň na jeden nebo dva dny v týdnu za ním jet. Mareček mě má rád, je takový tatánek, a to mi dělá dobře. Navíc Šumava je strategické místo, daleko od všeho dění, vždycky si tam skvěle odpočinu.
Pomáháte přítelkyni s domácími pracemi?
Popravdě moc ne. Není to o tom, že bych nechtěl, ale nemám čas. Domácnost obhospodařuji z druhé strany - z finanční - a dělám to rád. Marcela všechno zvládá sama, a já jsem na ni pyšný.
Působíte velice vyrovnaně. Dokáže vás vůbec něco rozčílit?
Opravdu? Jsem cholerik a rozčílí mě jakákoliv arogance. To jsem pak schopný všeho. Mám výhodu, že jsem velký a silný, takže lidé mají ze mne respekt. Nevyvolávám žádné bitky, ale nesnáším, když se někdo naváží do mé rodiny nebo do mých kamarádů. Jakmile se něco takového přihodí, okamžitě zasahuji. Mluvím ovšem o výjimečných situacích.
Po Markovi podědil syn muzikanstký talent.
A dokážete se i dojmout? Co vás naposledy dojalo?
Každou chvíli můj syn. Dojímají mě i moji rodiče, kteří mě naprosto ve všem podporují. Připadá mi, že takhle skvělé rodiče ani nikdo jiný mít nemůže. Zlobil jsem je už od dětství. Prožili se mnou trojky z chování, skoro polepšovny, a přesto se mi věnovali a vodili do lidové školy umění. Táta je rocker, takže mě učil hrát na hudební nástroje, podporovali mě jak finančně, tak psychicky. Díky rodičům jsem se dostal na konzervatoř.
Nedávno jste vydal nové CD V opilosti. Proč takový název?
CD vznikalo před dvěma lety, kdy jsem prožíval bouřlivé období. Dostalo název podle jedné písničky, která šla jako první singl do rádií. Není ale o tom, že by se někdo opil, nýbrž o vztahu. Večer se pár do sebe zamiluje a ráno už se nenávidí. CD odráží moje pocity v té době. Nerad o nich mluvím, ale rád o nich zpívám.
Nejpopulárnější je vaše písnička Ztrácíš, s níž jste dokonce vyhrál polský mezinárodní hudební festival Rzeszow v kategoriích zpěv a nejlepší píseň v konkurenci stovky účinkujících z celé Evropy. Kde jste tenkrát čerpal inspiraci?
Písničku jsem skládal velmi mladý. V sedmnácti, kdy jsem prožíval svou první velkou lásku. Zkrátka vztah, který se zažije jen jednou za život. Jelikož rozchod byl velmi dramatický, všechno jsem přepsal do této písničky a hodil do šuplíku.
Bude Discopříběh 3!
- Marek dlouho toužil zazpívat si duet s Martou Jandovou. To se mu splnilo, píseň se jmenuje Káva a sex. „Manažera Martina Červinku jsem prosil tak dlouho, aby ji oslovil a nabídl spolupráci, protože se s ní znal, až Marta zavolala sama, že by se mnou ráda nazpívala duet. Skutečně, nevymýšlím si,“ raduje se upřímně. Taky má radost z toho, že píše písničky pro ostatní interprety, i když se nechce chlubit jejich jmény. „Ještě před půlrokem jsem byl zásadový a nechtěl svoje písničky nikomu dávat. Byl to můj pocit, který jsem do nich vložil, a oni mu nerozuměli. Teď jsem si uvědomil, že je to nesmysl. Už jsem složil několik písniček pro známé interprety, ale pro koho si zatím držím v tajnosti.“
Jak se tedy přihodilo, že se písnička stala takovým hitem?
Studoval jsem skladbu na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a po večerech hrál v kapelách na různé hudební nástroje. Jenže mě to nebavilo, protože se mi nelíbilo, jak v kapelách zpěváci zpívají. Když jsem si tímto způsobem vydělal 50 000 Kč, vytáhl jsem písničku ze šuplíku a ve studiu ji nahrál. Pak jsem ji poslal manažerovi Martinu Červinkovi, kterého jsem našel na internetu. Krátce nato se k mému údivu stala hitem. Netušil jsem, že měla takový potenciál. Nicméně jsem byl nesmírně šťastný, protože jsem se odmalička toužil stát zpěvákem a hrát na koncertech.
Původně jste se jmenoval Miroslav Slodičák. Jak jste přišel na svůj pseudonym?
Pseudonymu jsem se velmi bránil, protože jsem srdcař a lpím na rodině. Jenže je pravda, že si moje jméno nikdo nepamatoval. Oslovovali mě Zlobičák, Zdobičák, a tak jsem nakonec dal na radu Martina, který se mě ujal. Měl jsem několik nápadů a vyhrál Marek Ztracený.
Nemá tento nějakou souvislost s vaším prvním hitem?
Každý si to myslí. Singl se jmenoval Ztrácíš a stejně tak celé CD. V každé písni se objevilo sloveso ztrácet, ale byla to náhoda. Mnoho lidí mě podezřívá, že jsem si svým pseudonymem chtěl propagovat desku, ale není to pravda.
