Horolezec Radek Jaroš: Drsné podmínky člověka zocelí

Zábava 13. října 2013

Jméno Radka Jaroše najdete nejčastěji ve zprávách o zdolání další osmitisícovky. Sám sebe ale nepovažuje za dobrodruha, ale spíše výškového horolezce.

Moc si nedokážu představit, jak se na vás tváří, když přijdete do pojišťovny.

Na aktivity v zahraničí jsem pojištěný přes rakouský horolezecký svaz. To je pojištění, které kryje velkou většinu rizikových sportů včetně horolezectví téměř na celém světě a stojí pár kaček, v přepočtu necelé dva tisíce na celý rok. Je pravda, že když jsem si tady chtěl nechat udělat pojistku na to, že mě na dálnici převálcuje kamion, sdělili mi, že jsem sportovec, a tudíž musím mít pojistné několikanásobně vyšší než třeba vy jako novinář. Musím říct, že jsem ještě nepochopil, jaký je rozdíl, jestli ten tirák sejme mě, nebo Pepu z Horní Dolní.

Máte sepsanou závěť?

Nemám.

Nikdy vás to nenapadlo?

Věci jako závěť jsme řešili okolo první expedice, když jsme v roce 1994 poprvé jeli na Mount Everest. Ale hlavně jsme se mezi sebou domluvili, co udělat s tělem, kdyby se někomu z nás něco stalo. Řekli jsme si, že nahoře v pásmu ledu chceme uložit do trhliny, a pokud by to bylo níž, tak že bychom se nechali spálit podle místních možností. Rozhodně jsme se neklonili k tomu, že bychom v případě smrti tělo táhli přes celou zeměkouli zpátky do Čech. To bychom považovali za zbytečný cirkus.

Máte rituál, když přijdete k hoře, kterou chcete slézt?

V Nepálu, kde je většina osmitisícovek, se dělá tzv. puja, což je tradiční nepálský obřad. Odehrává se v základním táboře pod vlastní horou.

Když pomineme vaše amputované prsty na nohách, má pobyt v nadměrných výškách kladný vliv na organismus? Jste třeba odolnější, zdravější?

Život v drsných podmínkách a sportovní příprava člověka zformuje a zocelí. Je fakt, že na to neexistují žádné výzkumy, ani elaborát, podle něhož by se to měřilo a porovnávalo.

jaroš 1

S Martinem Koukalem pod průsmykem Galibier ve francouzských Alpách - jedné z legendárních etap Tour de France.

foto:

Mimochodem, jak se vám běhá bez prstů?

Přiznávám se, že nevím. Já jsem měl tyhle problémy zhruba rok, a když jsem se byl poprvé před měsícem proběhnout, tak to docela šlo. Až mě to překvapilo, jak jsem se cítil v pohodě. Ale pak mě bohužel hned pokousal pes, takže mám teď další tři neděle výpadek v tréninku a nemůžu nic dělat.

Kdybyste byl pošťák, tak to pochopím, ale u horolezce...

A zase jsme u těch náhod. V Alpách nebo v Himálaji si člověk dává bacha a rána pod pás přijde z jiné strany. Jel jsem na kole z tréninku, vjížděl jsem do Nového Města na Moravě, kde bydlím, a potkal jsem tam známého se psem. Pozdravili jsme se a v okamžiku, kdy jsem ho míjel, po mně jeho labrador vystartoval. Kousnul mě do stehna, to potom zhnisalo a teď mám komplikace. Ale snad už to při příštím převazu bude lepší a já po třech nedělích zase vyrazím na kole.

Byl jste někdy před expedicí u kartářky?

Nebyl, ale shodou okolností mi má bývalá žena nechala udělat horoskop, než jsem v roce 2001 jel na K-2. V něm mi vyšlo, že mi v polovině roku 2003 hrozí nebezpečí. Připomněl jsem si to, když jsme stoupali na vrchol K-2 a byli jsme zrovna v jedné z nejnebezpečnějších částí, pod obrovskou nakloněnou ledovou věží ve výšce přes 8000 metrů nad mořem. My jsme ten tzv. sérák museli podejít. Vypadalo to, že se věž chystá každou minutu spadnout. A padá často. Kamarád - Francouz - si dal prst k hlavě a vzal to zase dolů, my Češi jsme si to okecali po svém. Jeden kolega pravil, že ten ledopád tam roste stovky let, že je blbost, abychom, když spadne, na něm byli zrovna my. A já jsem říkal: „No, mně hrozí nebezpečí v roce 2003, teď je rok 2001, tak se toho logicky musím dožít.“ A šli jsme na to. Je fakt, že když jsem v polovině roku 2003 mířil zhruba do stejných míst, tak už jsem takový hrdina nebyl. A to přesto, že si matka mého tehdejšího sponzora, která je kartářka, vzala ode mě data a nová věštba byla daleko příznivější. Je fakt, že se tam nic hrozného neodehrálo.