No nevím, zaznělo trošku pochybovačně, není to málo slané? Ne, je to fakt výborný, sůl tam určitě nedávej, odpověděl jsem. Nechceš tím říct, že jsem to přesolila? Zaznělo okamžitě.
Ne, miláčku, chci tím říct, že je to akorát a přesně tak, jak to má být, reagoval jsem už trošku znepokojeně.
No kmínu tam asi mohlo být víc, odtušila jakoby mimoděk žena. I kmínu je tam akorát, je to opravdu skvělý, ujistil jsem ji.
Zdálo se, že debata je tímto uzavřena, spokojeně jsem nabíral další porce z talíře a nechával chuťové buňky oddávat se orgiím.
Trvalo to asi pět minut. Jen jsem si říkala, jestli tam není moc toho muškátu, zaryla se mi náhle do hlavy slova. Tam je nějaký muškát? Vylétlo mi z pusy dřív, než mozek stačil tu odpověď zhodnotit.
Vzápětí rozsvítil červené světlo značící nevhodnou reakci, ale už bylo pozdě. Tos fakt nepoznal, že je tam muškát? Nesl se během pikosekundy místností dotaz, okořeněný nevěřícným a trošku výhružným podtónem.
Tak to tedy nevím, proč se s tím tak dělám, když stejně vůbec nevíš, co jíš, zaznělo vzápětí.
Už mi najednou to jídlo nechutnalo tolik jako na začátku a ruka s vidličkou se začala lehce třást.
Dámy, když řekneme, že je něco skvělé, je to skvělé, neničte nás, prosím, několikerým ujišťováním se detailů. My vidíme celek. No nic – jdu, večeře je hotová...