Vendula Svobodová: Nejsem žádný "tvrďák"

Nezbořil se vám s koncem loňského roku svět?

Kdyby se dal vymazat, možná bych byla ráda, protože v soukromí pro mě nebyl jednoduchý. Na druhou stranu ale... Co tě nezabije, to tě posílí.

Nicméně jste tady zůstala svým způsobem sama.

Svým způsobem ano. Prožila jsem první Vánoce bez mámy. Zemřela 10. prosince. Je to takové divné. Najednou vám spousta věcí docvakne, což má takhle asi úplně každý z nás.

V případě vlastní mámy se to projevuje nejvíc, protože s ní je spojená automatická a zcela bezpodmínečná láska. Jo, vím, že máma tady někde je, ale už ji neuvidím, nemůžu jí zavolat... Nějak postupně se s tím vyrovnávám.

Táta vám zemřel před šesti lety, už tady není ani máma, cítíte se sama?

Někdo je sirotek od narození, jiný od pěti let, někdo ve čtyřiceti. Ale pořád jsem a zůstanu jejich dcera. V té pokrevní rodinné linii ano, zůstala jsem tady sama, ale já to takhle neberu. Jednak mám syna, čili už nikdy sama nezůstanu, a navíc mám i nového životního partnera.

Stačila ho máma poznat?

Ano, a za to jsem osudu vděčná. Poznala ho, zhodnotila si ho...

Schválila vám ho?

Řekla mi, že je to velmi slušný člověk a že mi ho přeje. Líbil se jí. Byla za něj ráda.

Vy sebe sama máte dostatečně ráda?

Podívejte, mně se ten život tak zamotal a především pak vlivem mých vztahů k mužům, na které jsem se úplně nesmyslně upínala, takže jsem několikrát měla velký problém sama se sebou. Vůbec mi nedocházelo, že bych měla mít v prvé řadě ráda sama sebe a pak teprve ty druhé. Ještě že jsem na to přišla.

Říkáte, že jste se nesmyslně upínala na své muže. Teď už to neděláte?

Odpovím takto: Z celého svého srdce miluju čistou láskou, abych se nestala závislá. Když totiž člověk je na tom druhém závislý, je to špatně. Jenomže dá se poručit lásce? Člověk vlastně ani kolikrát pořádně sám neví. Může být zamilovaný až po uši, stane se závislým na svém protějšku, ale myslí si, že je to zamilovanost.

Tomu druhému do hlavy nevidíme, myslet si můžeme cokoli, a pak jsme vytřeštění třeba ze zjištění, že dotyčný si s náma hraje na kočku a na myš. Ač jsem člověk, kterého druzí považují za „tvrďáka“, ve svém nitru taková rozhodně nejsem. Že jsem za svůj dosavadní život přežila tolik smrtí, neznamená, že jsem tvrdá, ale že jsem se s tím musela vyrovnat.

Jak se to "upínání" projevovalo?

Možná to bude znít staromódně, a asi málokdo tomu bude věřit, protože moje vystupování navenek je opravdu razantní a jsem si toho vědomá. Ale v soukromí je to něco jiného. Prostě jsem sebou nechávala vytírat podlahu.

Pokud byste nechtěla, tak by ji vámi nikdo nevytíral!

Jenomže to jsem ještě nevěděla. Rozhodně jsem ale skrz své životní zkušenosti dospěla. Ponaučila se.

Když už mluvíme o vašich minulých vztazích, bylo pro vás těžké dát Patrikovi sbohem?

Bylo. Tomu vztahu jsem věřila do poslední chvíle, snažila jsem se to nějak udržet, ale pak to zkrátka nešlo. Už jsem nemohla dál. Kdyby k tomu rozchodu a následně rozvodu nedošlo, už bych si vůbec nemohla vážit sama sebe.

Bránil se, abyste zůstali dál spolu?

Já vůbec nevím, co ten člověk vlastně chtěl.

Předpokládám, že vás, ne?

Nevím. Slova a činy by měly jít ruku v ruce, neměly by se nijak zásadně lišit.

Máte nového muže a společenská média teď probírají, jestli se budete znovu vdávat. Co na to sama Vendula Svobodová?

Ani to nevím. Moje kamarádky mi řekly, že jestli se ještě jednou vdám, tak mě chytí, svážou, hodí do pece a upečou.

Nečekal jsem, že se dostaneme k Perníkové chaloupce.

(smích) Ony ale na druhou stranu vědí, že bych se svázat nenechala... A co se manželství týká, neberu to jako uvázání se dvou lidí k sobě nějakým úředním papírem, kterým může pak jeden nebo druhý mávat a tvrdit, že „musíš“ tohle a támhleto. Ne, tak to není. Pro mě je to posvátná událost, přiznání se jeden k druhému. Přijdou mi divné všechny ty přívlastky: družka, druh, milenec, milenka...

Proč?

Protože mi vadí, když média o Vladimírovi píšou, že je mým milencem. Milenec je podle mě někdo, kdo jde za dotyčnou jenom za tím jediným účelem, a ještě ne dveřmi, ale přes plot a postranním oknem. Vladimír se mnou žije.

... a do domu přichází hlavním vchodem.

Ano.

Takže ty přívlastky vám vadí hlavně ve spojitosti s vaší osobou.

Ne, to ne. Nesouvisí to jen s mojí osobou. Vadí mi to všeobecně, i vůči komukoli jinému. Nevím proč, zkrátka mi to přijde divné. Možná proto, že mí rodiče spolu v manželství žili 40 let.

A není tohle osobní věc toho či onoho člověka?

Máte pravdu, je to každého věc. No, ale...

Ale?

Stejně by se měli vzít. (smích)

Proč se Vendula nekouká do internetových diskuzí a radši vyrazí s kamarádkami do společnosti? Jak doma říká svému synovi Jakubovi, kterého má s muzikantem Karlem Svobodou? Přečtěte si v nové Vlastě 11/2013.