Barbara Lukešová: Nejsem jako sestra Apolena

Ale na roli týrané ženy se vzhledem ke své křehké konstituci docela hodíte.

To asi ano, ale klamu tělem, umím být velmi rázná a dokážu si dupnout. A například v divadle dostávám někdy i hodně negativní postavy. Apolena Holá, kterou hraju v Cestách domů, je ale hodná a trochu nešťastná ženská. Dlouho snášela manželovo týrání. Nechápala jsem, proč od něj neuteče. Ale pravda je, že ženy v podobné situaci reagují dost nelogicky.

Mnohdy jsou tak zmanipulované, že ze své situace mají tendence vinit samy sebe, mají většinou nulové sebevědomí a řeší bydlení a peníze, takže se ocitají v bludném kruhu. S takovými pocity se od manžela těžko odchází. Toho Apolenina naštěstí zavřeli, takže ona se teď sama stará o dvě děti. Jsem zvědavá, co ji v seriálu čeká dál.

Jakou nejvíc negativní postavu v divadle hrajete?

Asi v divadle ABC v Králi Learovi Regan, královu dceru, která je ze tří sester ta nejvíc zlá. Hrát záporné figury mě baví, je zajímavé prožít si na jevišti něco, co by člověk v reálném životě nezažil, hledat v sobě temné stránky.

Některé zdroje uvádějí, že jste Barbara, jiné Barbora. Jak je to správně?

Jsem křtěná Barbara, ale nijak na tomto tvaru svého jména netrvám, takže jsem smířená i s Barborou. Barbara vychází z ruského tvaru Varvara. Babička byla totiž Ruska, která přišla s rodinou v roce 1917 do tehdejšího Československa, utekli sem před bolševiky. No a její dcera, naše maminka, nám možná proto dala ruská jména. Brácha je Alexandr.

Myslíte, že v sobě máte něco z ruské duše?

Určitě mám. Vnímám to u své maminky, která vždycky měla a má velké srdce a hodně projevovala emoce. Jako holka jsem se nad tím někdy ušklíbala a říkala, že já taková nikdy nebudu. Ale čím jsem starší, tím jsem víc melancholičtější a nostalgičtější. Zkoušela jsem se Sašou Minajevem Taneční hodinu. On je Rus každým coulem, vnitřně krásný člověk, který má slzy i smích v jednom ranci.

Když jsme si spolu povídali, rozuměla jsem jeho splínům a propadům až někam na dno a pak zase vlnám euforie. Ale nemám v genech jen Rusko. Má ruská babička jako patnáctiletá roznášela jídlo v ruské restauraci pro emigranty, kde ji poznal můj dědeček. Byl židovský intelektuál, novinář, který pracoval v deníku Prager Tagblatt, seděl v kanceláři se spisovatelem Maxem Brodem. Takže moje maminka chodila v sobotu do synagogy a v neděli do pravoslavného kostela. A pak si vzala mého tátu, který byl výtvarník, a vyznáním katolík.

Jako děti jsme tedy chodily do katolického i do pravoslavného kostela. A aby těch různorodých genů nebylo málo, můj muž je Moravák z Uherského Brodu. Když mě vzal poprvé na jednu rodinnou sešlost do vesnice u Uherského Brodu, odkud pochází, byla jsem vytřeštěná, protože jsem měla dojem, že na sebe všichni strašně křičí. Prostě typický Pražák, který poprvé přijede na Moravu. Ale postupně jsem mezi ně krásně zapadla.

Kde jste potkala svého muže?

V divadle, kde jinde. Hrála jsem v Divadelním spolku Kašpar a on ve spolku CD 94, oba tyto soubory hrály v Divadle v Celetné. Pak jsem nastoupila do angažmá v divadle Rokoko. Když jsem otěhotněla, dala jsem si od herectví pro někoho možná nezvykle dlouhou pauzu. A pak se narodil druhý syn.

Neuměla jsem si představit, že bych od dětí měla každý druhý večer odcházet do divadla a nečetla jim pohádku, nebo že bych je dávala do jeslí. Děti jsem si nepořizovala proto, abych se honila mezi divadlem a natáčením a viděla je hodinu denně. I to mám možná po mámě, ona s námi taky byla doma. Takže jsem se práci věnovala jen zlehka, jen občas jsem něco nazkoušela. Ale tak mi to vyhovovalo. Teď je Šimonovi dvanáct a Jeníkovi sedm, tak už je to zase jiná situace.

Jak se přihodilo, že jste dostala hlavní roli v italském filmu a měla nabídku zůstat hrát a žít v Itálii?

Před deseti lety jsem vyhrála konkurz na hlavní roli do italského filmu Brucio nel vento neboli Ve větru hořím. Byla to italsko-francouzská koprodukce a točilo se v Itálii a ve Švýcarsku. Film vznikl podle knihy. Hrála jsem v něm holku Linu, která po dvaceti letech v emigraci potká svou lásku. Hrál ji Ivan Franěk, krásný charismatický chlap, který žije a hraje ve Francii a v Itálii.

Byla to pro mě nádherná zkušenost. Tenkrát jsem měla malinkého Šimona, vzala jsem si ho s sebou a žila tam s námi i moje máma. Hned po premiéře mi volali asi ze tří italských agentur, tak jsem se u jedné registrovala. Nabídli mi další roli, tentokrát v seriálu. Začala jsem se víc učit italsky, ale z natáčení pak sešlo. Chtěli, abych v Itálii zůstala a nabízeli mi další práci. Ale odmítla jsem.

Bylo to těžké rozhodování?

Vlastně nebylo. Nedokázala jsem si představit, že bych se tam odstěhovala natrvalo. S mužem jsme jako herci závislí na naší rodné řeči. I kdybych dostávala nabídky, co by dělal on? Dá se sice hrát v cizím jazyce, vždycky ale máte omezený repertoár. Kdybych neměla ještě rodinu, asi bych neváhala a zůstala tam. A věřím tomu, že práci bych měla. Během půlročního natáčení se Italové k nám s Ivanem moc krásně chovali.

Mluvili o DAMU i o FAMU, že máme skvělé zázemí v divadlech a jsme profesionálové, kdežto u nich prý chce být herečkou každá modelka. Pak se mi ozvali ještě s jednou nabídkou, ale já ji opět musela odmítnout, no a pak se narodil mladší syn. Prostě to tak asi mělo být.