Iva Pazderková: Poslední dobou se snažím mít pořádek

Ivo, máte snad permanentní Vánoce?

Myslím, že bychom všichni měli mít Vánoce tak trošku denně. Ale abych to uvedla na pravou míru, prostě jsem si do mobilu toho Rybu jednou dala a pak trošku pozapomněla, že přišel čas ho vyměnit za něco jarního. A najednou byly letní prázdniny. A protože lidi na můj uvítací tón reagovali docela vtipně, už jsem ho nezměnila. Kdo mě zná, ten si zvykl.

Jste šéfkou Strany blonďatých, krásných a bohatých. Jak silná je vaše členská základna a jaký máte vlastně program?

Jsem sice formální předsedkyně, ale už dlouho jsem se „své“ straně nevěnovala. Co se pamatuju, v programu jsem zakazovala lesklé silonky a „spravedlivě“ zvýhodňovala lidi, co mají dvě a více koček. Státní vlajka měla být růžová a hymnu měla nazpívat Madonna.

Škoda, byla by to příjemná změna. Koneckonců po rozhovoru v jednom rádiu jste se s moderátorem loučila slovy, že příště už přijdete do studia jako kandidátka na prezidentku.

Nejsem si jistá, jestli by to mělo smysl. Současného pana prezidenta lze těžko trumfnout. Sám o sobě je poměrně zdatný komik, a navíc já teď už moc nepiju…

Je vám třiatřicet. Jak to vnímáte?

Kristova léta. Rekapituluju, zabývám se i myšlenkami na rodinu. Taky jsem si poslední dobou zamilovala řád. Už mám pořádek ve skříních, i když občas přijde období, kdy se mi tam ty komínky malinko bortí. Ale jsem založením chaotička, takže je nutné, abych měla aspoň trochu pořádek ve věcech.

Váš manžel byl herec, bývalý přítel taky. Je jednodušší žít teď s muzikantem?

Myslím, že to ve vztahu vůbec nehraje roli. Herci jsou sice přecitlivělí, což je předurčuje k tomu povolání, ale ve vztazích jde spíš o to, jaký je dotyčný člověk. Koneckonců můžete potkat i přecitlivělého a hysterického montéra. Mezi herci je takových lidí víc, takže se zdá, že ta zapeklitost je daná řemeslem, ale ona je ve skutečnosti v člověku.

Co mají vaši „životní“ partneři společného?

Charisma. Výraznou osobnost. Všichni jsou to muži v pravém slova smyslu. Pro mě musí být muž výzvou.

V Divadle Na Fidlovačce jste nedávno měli premiéru Babičky, kde hrajete kněžnu. Jaký má úspěch? Mé generaci tu knihu zprotivili tak, že jsme si z ní spíš dělali legraci a kolovaly mezi námi přisprostlé hlášky na její téma…

Babička je geniální, nádherná kniha. Román plný vášně, lásky a osobních dramat. Zračí se v ní neskutečná síla prostého zdravého rozumu a láskyplného nahlížení na svět. Ano, většina současníků Babičku bere jako povinnou prudu. Ale z představení odcházejí nadšeni i ti, kteří měli předsudky, a tudíž se ho báli. Možná i proto, že my jsme Babičku pojali trošku alternativně. Pracuje se s několika vizuálními rovinami, s různými technologiemi, povedla se dokonalá dramatizace, přitom podstata a forma textu zůstává zachována. Miluju inscenace, ze kterých si lidi můžou odnést víc než jen instantní zážitek. Vlastní myšlenky, otázky i odpovědi na ně.

Máte prý hrát i v něčem, co napsal Michal Suchánek…

Je pravda, že mě s Ondrou Sokolem oslovili, ale bohužel se to zkoušení krylo se zkoušením Babičky a já dávám domovské Fidlovačce přednost. Ale ještě mám zájezdové představení s Lukášem Pavláskem: Malý blondýn s velkou blondýnou aneb možná přijde i brunet. Je to večer plný improvizace, písniček a blonďatých hostů.

Když jsme si domlouvaly termín rozhovoru, měla jste před koncertem s Pražským výběrem. Jak jste se u nich ocitla?

Když mi poprvé volali, myslela jsem, že je to vtip à la skrytá kamera. Dalšími hosty turné byli lidi, co s Pražským výběrem měli někdy něco do činění. Byl to zážitek. Najednou stojíte na jevišti vedle tak geniálních muzikantů, jako je třeba Michal Pavlíček… Byla jsem jak malá a fotila se s nimi na mobil. Přišlo mi to chvílemi jako sen.

Míváte sny? Hodně hercům se zdá, že prošvihli představení.

Jistě, jejich četnost se mi zvyšuje před každou premiérou. Ale nedávno jsem se dala na tenis a před prvním tréninkem se mi zdálo, že stojím na kurtu nahá, raketa se mi rozpadá v ruce… Jsem v tomhle trošku psychopat, dokážu sama sebe vystresovat. Naštěstí se mi zdají i příjemné věci. Sny mívám každou noc. Všechny si pamatuju.

To byste je mohla vydat jako sci-fi.

To by i na sci-fi bylo moc! Kolikrát si říkám – proboha, proč? Vždyť už skoro nepiju, tři roky nekouřím, kde se ve mně tyhle věci berou?

A co takhle dobré jídlo? Jste požitkářka?

Jsem a obzvlášť co se jídla týče. Na druhou stranu je pro mě požitkem sport. Stala jsem se na něm závislou, je to relax, lepší než tisíc medikamentů. Pro mě jakožto neurotičku k nezaplacení. Taky si umím užít film, knihy, muziku… Před tři čtvrtě rokem jsem se naučila hrát na ukulele, skládám písničky…

Co je pravdy na tom, že je pro vás utrpení, když vám někdo sahá na hlavu?

Je to pravda. Přítel nebo maminka ano, to se mi líbí. Ale jinak to těžko snáším, jde o strašně intimní věc. Maskérky v divadle vědí, že v tomto ohledu musí pracovat co nejrychleji, protože trpím.

Máte ještě nějaké fobie?

Z jízdy výtahem.

Bojíte se, že s vámi spadne?

No – on se mnou a pár kolegy na JAMU tak trošku padal. Ale naštěstí měl bezpečnostní brzdu.

Já mám zas nepřiměřený strach z bolesti. Prý máte tetování, to vás obdivuju.

Ano, dvě. A bolest považuju za očistnou věc.

Nejste trošku masochistka?

To ne. Ale fyzická bolest člověka tak nějak vrací zpátky na zem. Může být svým způsobem lékem, pomyslnou fackou. A na druhé straně jde o rituální záležitost. Překonání strachu, překročení vlastních limitů, zjištění, co vydržíte.

Co byste zakázala, kdybyste mohla?

Devastaci zdravého selského rozumu. Ráda bych návrat k intuici, k vlastním pocitům, k jednoduché logice. Když upustím hrnek na zem, rozbije se. Když utrhnu kytku, zvadne. Když někoho kopnu do zadku, naštve se a bude ho to bolet. To, jak teď žijeme, je Matrix, virtuální realita. Neuvěřitelně lehko se necháme zmanipulovat, zblbnout. Přitom by stačilo vzpomenout si na fyziku základní školy – zákon akce a reakce.

Hodně se věnujete charitě...

Považuju to za samozřejmost, i když někdy mě napadá, že tím dělám sobecky radost především sama sobě… (směje se)

Víte, co si myslím? Vy na to nevypadáte, ale jste hrozně hodná holka.

Ale kdepak. Já jsem jen hrozně sobecká!

Do jakého hudebního žánru se Iva Pazderková pouští se svými nově nabitými znalostmi hry na ukulele? Proč se zapojila do kampaně Mluvme o stáří? Jak se jí moderuje pořad Pekelná výzva? Přečtěte si v nové Vlastě 21/2013.