Dana Morávková: Jsme rádi, když máme svatý klid

Je pro vás Zlín nějakým způsobem výjimečný?

Jezdím sem pravidelně, jsem tu podesáté nebo pojedenácté a vždycky je to pro mě týdenní svátek. Sice tady máme hodně práce a hodně povinností, ale já své kolegy, kteří na festivalu pracují, vidím jednou za rok. A potkávám se s nimi moc ráda.

Jak to máte se spaním v hotelu?

Samozřejmě nejradši spím doma, ve své posteli. Ale jelikož s divadlem hodně cestuji a odmalička jsem cestovala díky vrcholovému sportu, nedělá mi to problém.

Co děláte večer? Musíte být ztrhaná jak pes.

Já hlavně začínám už ráno moderovat v kině první film a večer moderuji ještě v půl jedenácté. Takže my toho tady ani moc nenaspíme.

Chodíte si odpoledne zdřímnout?

Zatím jsem to ještě nezvládla. Zítra, hned jak vše odmoderuji, pojedu na chvilku do Prahy, protože mám večer představení. Jen, co ho odehraju, se sem zase vracím.

Řídíte sama?

Řídím. Mně to vůbec nevadí. Kolegové mi říkají, že jezdím jako chlap.

A to v dobrém, nebo špatném?

V dobrém. Jako že se se mnou jezdit nebojí. Prý nepanikařím. Tak to musím zaťukat. Řídím totiž strašně ráda.

Pamatuju si jedinou chvíli, kdy jsem vás viděl „nedokonale“ upravenou. To, když jste malovali televizní studio Snídaně s Novou.

Jasně, papírové čepice, zašpiněná pánská košile, kterou jsem si přinesla z domova. A víte, že ji mám dokonce někde schovanou? Ty barvy nešlo vyprat. A pak – dodnes je to hezká vzpomínka.

To jste musela vstávat hrozně brzy. Moderátoři ranního vysílání si obvykle stěžují, že se jim pak těžko učí budit se později.

Tak to nevím, já spím velmi ráda, jsem schopná vstávat klidně v deset. Akorát že málokdy můžu. Ale pro mě to tehdy nebyl problém, byla jsem zvyklá z krasobruslení. To mi začínalo od šesti na zimáku. Je fakt, že Snídaně byla od pěti, takže jsem měla budíka na třetí a musela být ve čtyři v televizi.

Zaspala jste někdy?

Jednou. Ale chytla jsem v noční košili taxíka a dojela jsem v ní až do televize. Až tam jsem se oblékla.

To muselo být pro taxikáře příjemné zpestření…

Náhodou… Pan taxikář – byl to mimochodem takový mladý kluk – byl sympaťák, znal mě jménem a viděl, že jsem zaspala. Měl z toho legraci, já nakonec taky. Nic se nestalo, dojela jsem včas, divák nic nepoznal.

Občas se vás snaží nachytat bulvár a používá titulky typu „Dana Morávková, krach manželství“.

To už jsem dlouho neslyšela. Jednu dobu se objevovaly takové výkřiky, ale my jsme na ně s Petrem nereagovali a myslím, že to samo přešlo.

Když vás vidím vedle sebe jako pár, připadáte mi neuvěřitelně v pohodě.

Já si myslím, že jsme oba docela rozumní a neděláme si ostudu.

Oba hodně pracujete po večerech.

Hrajeme často, ale také se často sejdeme doma.

A jak to pak probíhá?

Jsme rádi, že máme svatý klid. Občas něco uvařím, kluci jsou spokojení strávníci, všechno snědí. Pokud nejde nic v televizi, pustíme si DVD nebo jdeme do kina, na koncert, do divadla. Ve třech. Péťa zatím, i když je mu patnáct, vyráží s námi. Sice na Mary Poppins už se mnou potřetí jít nechtěl, ale jinak s námi chodí.

Zajde se podívat i na vás?

Zajde. Já jsem jen nechtěla, aby viděl Indickou banku, což je má poslední premiéra, z mého pohledu lehce vulgární. Ale jinak viděl všechno.

Šetří vás?

Moji kluci mě mají rádi, takže mě chválí. My vůči sobě nejsme nějak přehnaně kritičtí, proč taky?

Je o vás známo, že máte ráda módu, na čem si "ulítáváte"?

Na kabelkách. Mám je strašně ráda! Vždycky když jsme někde na dovolené, si odtamtud aspoň jednu kabelku dovezu. A přesně vím, odkud ji mám a v jakém momentě jsem si ji koupila.

Na orientálních tržnicích se běžně prodávají kabelky typu turecký originál.

Tak takovou kabelku u mě nenajdete. Člověk opravdu není tak bohatý, aby si mohl kupovat levné věci. Většinou se vám ta levná věc zničí, rozbije, nikde vám ji potom nechtějí opravit. Kdežto kvalitní vám vydrží celý život. A já mám své kabelky opravdu moc ráda.

Takže když si chystáte outfit na konkrétní den, začínáte kabelkou?

Řeším všechno dohromady, ale kabelka je pro mě opravdu hodně důležitá. Stejně jako by si muž měl dávat pozor na pěkné hodinky a na vyčištěné boty, je pro mě ta kabelka dámská nebo – chcete-li – holčičí záležitost.

Přesouváte si obsah?

Ano, denně přendavám věci z kabelky do kabelky a nijak mě to neobtěžuje. A vždycky se v tom vyznám.

Nechala jste si jméno po tatínkovi. Máte aspoň v občance příjmení Malásková?

Ne, já jsem Dana Morávková.

A když jdete na rodičák…

… tak tam všichni vědí, že maminka je Morávková a tatínek Malásek.

Kdo chodí na školní schůzky?

Ten, kdo nehraje. Koukneme do diáře a ten, kdo má ten večer volno, tam jde.

Kdo je trpělivější?

Petr. Toho vůbec nic nerozhází. To je absolutní kliďas.

Cítí se Dana Morávková šťastná? Jak se udržuje v kondici? Chodí i po StarDance stále tančit? Přečtěte si v nové Vlastě 25/2012.