Olga Šípková: Váhu ne!

Vrcholový sportovec trénuje každý den, jak jste na tom vy?

Já už ale vrcholová sportovkyně nejsem. Když jsem v roce 1997 získala v Sydney titul mistryně světa v aerobiku, přešla jsem po pěti letech kariéry naprosto hladce na rekreační sport. Jsem člověk, který se živí sportem částečně – lektoruji aerobik, cvičím s lidmi téměř každý den a o víkendech jezdím s aerobikem po republice. Co se týče pohybu, absolvuju průměrně jednu cvičební jednotku denně.

Není to po těch letech nuda? Pořád stejná sestava…

Není. Mám hrozně ráda tanec, cítím rytmus a hudbu, takže učím hlavně kreativní styly. A sestavu měním nejpozději každé tři týdny.

Než zařadíte nový cvik do sestavy, dáte na své zkušenosti vysokoškolsky vzdělané lektorky, nebo se třeba poradíte s ortopedem, co to udělá s lidským tělem?

Až tak daleko to skutečně neprobádávám, cviky mám vyzkoušené na sobě. A také nedělám zdravotní aerobik nebo zdravotní tělesnou výchovu, učím tanec. Určitě ke mně nepůjde člověk po operaci páteře. Aerobik je pro zdravé jedince, kteří na sobě chtějí pracovat a taky se bavit. Proto je v nabídce dobrých fitek široká škála stylů, kdy si vybere jak člověk, který je v perfektní kondici, tak třeba starší žena, která má po operaci a půjde jenom relaxovat na aquaaerobik, pilates nebo na nějakou lehkou jógu.

Máte ve fitku váhu?

Váhu mají trenéři, ale já osobně ji nemám ráda. Podle mě záleží spíš na pocitu, který ze sebe máte. A pak – v pubertě jsem dělala moderní gymnastiku a v jednom kuse jsem byla vážená, což byl prostě otřesný zážitek, který si v sobě nesu dodnes. Pokud jsme nebyly doslova hubené, tak nás neustále honili, že nesmíme nic jíst, nic pít. A říkat holce, která je v pubertě, že je tlustá, i když tlustá nikdy nebyla, a že nesmí nic pít, aby se jí neroztáhl žaludek, to vám zůstane v hlavě napořád. Proto já ve své hlavě mám: Váhu ne!

Takže nejste typ anorektičky.

Vůbec ne. Chraň bůh. Do toho stadia jsem nedospěla, navíc jsem měla zkušenost, jak to dopadlo s jinými děvčaty okolo mě. Kromě toho vím, že to je i vztahové onemocnění, a já jsem se svými rodiči vycházela báječně.

Musíte mít dokonalou znalost řeči těla. Poznáte, že se u konkrétní cvičenky něco děje?

Poznám. A zvlášť díky tomu, že mám převážně stálé klientky. Začíná to mimikou v obličeji, pak zpozoruju, že to neprožívá tak jako obvykle, že pohyby nejsou takové, jako měla minulou hodinu. Většinou zjistím, že má problémy, které nedokáže jednoduše pustit z hlavy. Tak se dotyčnou snažím trochu rozebrat, aby si aspoň trochu vyčistila hlavu. Protože hlavně kvůli tomu přece přišla.

Když jsem se díval na 13. komnatu, napadlo mě, že vy sama jste varovné příznaky vlastního těla přehlédla.

To je tak – člověk se dostane do určitého stereotypu a v něm jede léta. A myslí si, že takhle už to bude. Já jsem ty signály nereflektovala. Jenže pak přišel jeden velký signál a ten se projevil fyzickým onemocněním. U mě to byla nespavost. Skutečně mi hrozilo, že bych se za chviličku zhroutila. Fyzicky. To byl první okamžik, kdy jsem začala tělo poslouchat. Ještě skoro tři roky jsem to tak nějak řešila – neřešila. Bránila jsem se tomu, že bych měla být pacientka. Až jsem došla k závěru, že se jí stanu.

Oddechla jste si?

No naprosto! I když začátky nebyly jednoduché, tak jsem do toho šla plnou parou. Viděla jsem totiž jakési světlo vzadu v tom tmavém tunelu.

Proč jste se stala tváří Avon pochodu?

Především jsem byla moc ráda, když mě děvčata z Avonu letos oslovila. Roky předtím jsem se angažovala v nadaci Rakovina věc veřejná. Ale tato nabídka se v mém věku, nebo spíš v mém veřejném postavení, kdy mám mnohem větší šanci promlouvat k lidem, neodmítá. Moje maminka umřela na rakovinu prsu před sedmnácti lety, v době, kdy osvěta byla minimální. Ona tady ještě mohla být, a přitom se nedožila ani mého světového titulu, nepoznala vnoučata… Bylo jí 52 let, když odešla, což není žádný věk. Navíc tatínek taky zemřel na rakovinu, pár let po mamince. Prostě nepřipadalo v úvahu, že bych řekla ne.

Vy sama chodíte na vyšetření. Měla jste stísněný pocit, když jste tam byla poprvé?

Měla. A přitom už jsem od svých třiceti let svému lékaři říkala, ať si mě hlídá a pošle mě klidně rovnou teď. Uklidňoval mě, že je ještě čas, ale já se v 39 letech sama rozhodla, že na žádné doporučení čekat nebudu. Když jsem tam seděla v čekárně a vedle mě byly ženy sice starší, které už nešly třeba „jenom“ na prevenci, ale už něco řešily, tak mi vůbec nebylo dobře. Teď už jsem byla asi počtvrté, takže to beru sportovněji, už se tolik nebojím. A hlavně za ten pocit, ten klid v duši, že je vše v pořádku, mi to stojí. A kdyby náhodou – s tímto typem rakoviny, pokud se odhalí už na začátku, se dá něco dělat.

Dostáváte zpětnou vazbu?

Zatím spíš na pořad 13. komnata, kde jsem mluvila o svých psychických problémech. Napsala mi třeba paní, že na můj popud šla k odborníkovi, že se rozhodla, že se přestane stydět. A to je moc dobře. Když si zlomíte nohu, jdete přece taky k doktorovi. Když se vám zlomí duše, necháte to dusit v sobě. Blbost, že? Ale člověk si na to musí přijít sám.

Máte dospělého syna, už jste babička?

Synovi bude v létě 23 let, ale babička ještě nejsem. Ale kdyby byl tak šikovný jako my dva s manželem, tak už máme vnoučka.

Jak se Olze Šípkové moderuje na TV Barrandov? Co je podle ní ideální dovolená? A dokáže si vůbec někdy zalenošit? Přečtěte si v nové Vlastě 23/2013.