Hana Vagnerová: Na anorexii se mi nechce vzpomínat

Vám by asi vadilo, kdybych si teď ke kávě objednal dortíka.

A víte, že určitě ne? Myslím, že už tenkrát jsem jedla docela v pohodě. Akorát jsem asi neměla chuť. Je fakt, že horkou čokoládu se šlehačkou bych si nedala ani teď.

Vzpomněl jsem si na vás, když před časem Česká televize dávala film Lehká jako dech – o holkách anorektičkách. Co s vámi podobné filmy dělají? A je pro vás ještě vůbec mentální anorexie téma?

Že bych si o mentální anorexii vyhledávala knihy, to už nedělám. Dokonce jsem asi před třemi lety byla na křtu knížky bývalé anorektičky, která se vyléčila a napsala o tom. A četla z ní úryvky, kde přesně popisovala tu nemoc i to, jak jí tehdy bylo. A protože jsou na tom holky – mentálky dost podobně, musím říct, že už bych na takovou akci nešla. Najednou se vám vynoří spousta nepříjemných vzpomínek. A k tomu, co ona tam četla, se nemám chuť ani v těch vzpomínkách znova vracet.

Takže nebudete vyprávět dalším generacím slečen o tom, jak jste se dostávala z anorexie?

Když se mě na to někdo zeptá, nemám ani dnes problém o tom mluvit. Ale je pravda, že o tom vyprávím – dejme tomu – naučeným způsobem. Dokážu tak nějak automaticky říct, že to byla hrůza, že mi bylo špatně, co jsem jedla a že by to holky neměly dělat, což je mimochodem pravda. Ale úplně se v tom šťourat do hloubky už se mi moc nechce.

Vedla jste si taky tenkrát deník?

Nevedla. Ale tím, jak to ta slečna začala číst, mi vyvolala vzpomínky, který má člověk zastrčený někde v koutě. A ač jsem si myslela, že už je mám dávno přebitý, najednou jsem musela jít domů. Taky se mě kdysi ptali, jestli bych nechtěla natočit 13. komnatu, a já si uvědomila, zvlášť po téhle zkušenosti, že vůbec ne. Že by to pravděpodobně nebyl povrchní rozhovor o anorexii. A představa o tom, že by se ptali na detaily, na které se mi nechce vzpomínat, mě vůbec neláká.

A ten dortík byste si se mnou dala?

Dortík? Možná. Zrovna nedávno jsem si tady objednala štrúdl. Že bych si dala kremroli nebo něco podobného, to asi ne, ale tu si podle mě nedá devadesát procent holek.

Když jdete s partnerem na večeři, co si objednáte?

Rybu, rizoto, saláty. Už skoro všechno. Guláš, svíčkovou ani pečený koleno si nedám.

To bude legrace, až budete těhotná. Až sníte napřed tři řízky a zajíte to gulášem...

Třeba jo. To bude můj žaludek volat: „Proboha, co to je? To jsem v životě neviděl!“ Ale vy pořád narážíte na mou anorexii. Opravdu ty hranice postupně bořím. Zrovna nedávno jsem měla poprvé v životě steak. A jen jsem pak dlouho seděla a oddechovala, jak jsem byla plná. Ale bylo to úplně super.

Vaříte?

Nevařím, ale v současnosti je to pro mě téma, protože bych se to potřebovala naučit. V okamžiku, kdy jsem začala jíst, by bylo fajn, abych si uměla i ukuchtit. Sice momentálně vaří můj kluk, ale když nestíhá, nemůžu pořád chodit do restaurací, protože by mi za chvíli na kontě nic nezbylo. Takže se různě ptám kamarádek. Byla jsem dokonce u kamaráda na lekci vaření. Naučil mě dělat špenátovou polívku, ale už jsem to zase úspěšně zapomněla. Nejsem na vaření talent. Ach jo.

A váš přítel jí „chlapská“ jídla?

Myslíte tím pravděpodobně to koleno. Ne, protože je vegetarián. Měl problémy se žaludkem, praskl mu vřed, takže teď si musí dávat hrozně pozor na to, co jí. Řekla bych dokonce, že jí zdravěji než já. A já bych se správně měla naučit taková jídla, jako je tofuburger.

Než jste začala točit seriál Expozitura, prošla jste nějakým policejním výcvikem?

Měli jsme trenéry, chodili jsme posilovat, ale nebyl to vojenský dril.

Spíš mi jde o to, jestli vás učili, jak třeba střílet a nevypadat u toho blbě.

To jo. Taky jsme se učili používat aspoň základní chvaty, což bylo úplně super. V našich podmínkách, kdy podobné kurzy bývají hodně finančně náročné, bylo spíš ojedinělé, že jsme takovým výcvikem prošli. Třeba pro americké herce je normální, že jim produkce před podobným projektem zajistí třeba roční výcvik.

Jak dlouho jste se chystali vy?

Asi tři a půl měsíce. Pořád je to málo, na druhou stranu na nás nechtěli, abychom se stali profesionálními policisty. Ale aby to na tu kameru vypadalo aspoň použitelněji.

Prý budete hrát v dalším krimiseriálu. Takže oprášíte zbrojní průkaz a hurá do akce?

Ne, zatím točíme jen pilotní díl, takže uvidíme, jestli se to vůbec bude točit. Ale nemám tam nic společného s vyšetřovacím týmem. A pachatel nejsem taky.

Kdyby před vás předložili dva scénáře a řekli: „Hanko, máme tady dvě stejně úžasné role. Jedna je vyšetřovatelka, druhá vražedkyně.“ Co byste si vybrala?

Tak vyšetřovatelku jsem už hrála... Takže kdyby byly obě role stejně úžasné a kdyby to nebylo tak, že vražedkyně v jednom obraze jen proběhne kdesi v dáli, tak bych radši vraždila. Vražedkyni jsem hrála zatím jen jednou a byla to taková menší role u Roberta Sedláčka v televizním filmu Ženy, které nenávidí muže. Teď jsem se zrovna dívala na Luthera. To je hodně drsný krimiseriál, kde takový černoch vyšetřuje vraždy. A vystupuje tam zvláštní ženská, která je natolik chytrá, že jí zločiny nikdy nikdo neprokázal. Chladnokrevně zabíjí, ale přitom velice inteligentně. A tihle dva mají mezi sebou podivný vztah. On jí ty vraždy nikdy nedokázal, ona ho má ráda a jakoby mu pomáhá ty případy řešit. To je fantastická role. Tu bych brala hned.

No, a když dojedeme krimilinku do konce, tak jste hrála vězeňkyni v Odsouzených.

Tam jsem si zahrála odsouzenou feťačku. To bylo taky dobrý. Slováci, v tomhle případě tedy Slovenky, mají úplně jiný způsob hraní a všeho. Dávají do toho hodně emocí, což se u nás tolik nedělá. Pláč, křik, všechno dovoleno. To se mi moc líbilo.

Jak se člověk připravuje na roli vězeňkyně. Absolvovaly jste nějakou „nalejvárnu“?

Scenáristi a dramaturg projeli věznice a měli několik odborných sezení. A my – „odsouzené“ měly schůzky, na kterých nám říkali, jak to ve vězení chodí, jaká tam fungují pravidla, řády, co se tam stává. Spíš než na vězeňkyni jsem se soustředila na to, jak zahrát feťačku. Připadalo mi, že to, že má absťáky, je pro ni důležitější než to, že je zrovna za mřížemi.

Takže jste zašla na exkurzi do Bohnic?

Ne, ale těsně předtím jsem točila hraný dokument pro Českou televizi, který se jmenoval Ze závislosti do nezávislosti, kde jsem měla díl o závislých na drogách. A vždycky tam vystupoval skutečný psycholog, který jako by tím dílem provázel, a já se ho na všechno, co se feťaček týkalo, vyptávala. Jak fungujou, jak to vypadá s jejich agresivitou, co jsou ty emoční výkyvy. Bylo to hrozně zajímavý a dost jsem z toho vycházela.

Točilo se to přímo ve věznici?

Kdepak, v ateliérech. Ale vypadalo to úžasně autenticky. Bylo to prostě dobře natočený. Můj kluk dělal kameru, takže fakt dobře...

Jaké otázky při rozhovoru Hanu Vagnerovou nejvíc štvou? Vybrala by si jako životní dráhu znovu herectví? Jak se jí hraje na Shakespearovských slavnostech? Přečtěte si v nové Vlastě 30/2013.