Napadlo vás v těch patnácti letech aspoň na chvíli, co Diana odstartuje?
O tom se mi ani nesnilo. Po pěvecké kariéře touží dnes každý druhý teenager, ale tehdy bylo něco takového téměř nemyslitelné. Tu písničku jsem napsal pro dívku, do níž jsem se bezhlavě zamiloval. Ale byla to nešťastná láska a já byl příliš mladý na to, abych s tím cokoli mohl udělat. Vůbec jsem na nějakou kariéru nemyslel, vždyť já znal jen nejbližší okolí a to, co pak následovalo, jsem si nedokázal vůbec představit. Byla to láska k dívce a k hudbě a já ji jen následoval. To ani náhodou nečekáte, že by vaše kariéra mohla nabrat takový spád. A pak se to stane a vám se převrátí život naruby.
Chtěl jste být vůbec zpěvákem, nebo to začalo víceméně náhodou?
Já miloval hudbu odmala, všechny peníze za brigády jsem utratil za desky. Ale taky jsem strašně rád psal. Můj táta ze mě chtěl mít novináře, představoval si, že budu pracovat pro místní noviny. Ale hudba byla prostě moje vášeň. Začal jsem zpívat v jedné vokální skupině, jenže jsme neměli kam se obrátit, nevěděli jsme, jak a kde ukázat, co umíme, jak prorazit. Tehdy neexistovaly žádné talentové soutěže jako dnes.
Na jednu jste se později ale přece jen dostal a zpíval právě Dianu. Dokonce jste kvůli tomu ukradl mamince auto...
Tenkrát se jakákoli večerní zábava odehrávala na druhém břehu řeky, která dělila Ontario a Quebeck, tam bylo spousta malých klubů, kde to žilo. Proto jsem se tajně učil jezdit máminým autem, abych se dostal přes most a mohl v některém z nich zkusit zpívat. Jednou večer se tam konala pěvecká soutěž a já sednul za volant a jel jsem zkusit štěstí. A vyhrál jsem. Jenže tu noc se strhla sněžná bouře a po cestě zpátky jsem boural. Mně se sice nic nestalo, ale nemohl jsem dostat auto ze závějí, takže přijela policie. Byl to pěkný průšvih. Taková úvodní lekce o tom, jaký je showbyznys.
Jak se Paul stal slavným? Čtěte celý rozhovor v novém čísle časopisu Vlasta, které je právě v prodeji.