Režisérka Irena Pavlásková: Muži nepoznají potvoru

Zábava 3. února 2015

Krásná režisérka na něj myslela sedmnáct let, poslední dva roky s ním trávila dlouhé hodiny, ale není to její manžel ani milenec. Kdo to je? Jan Saudek. Irena Pavlásková právě poslala do kin film, který o fanfarónském fotografovi natočila.

Chtěl si vás Jan Saudek taky přiřadit do velké skupiny milenek, které v životě potkal?


Možná, že ano, ale mně šlo o práci, a on tedy nijak nenaléhal. Pořád mi říká – s vámi nic není, já čekal lásku století... Já na to, že přece všechny vztahy nemusí být láska století, ale on tvrdí, že člověk musí pořád takovou mít, jinak nežije. Věřím mu to, miluje zamilovanost. Nečeká od žen jen sex, ale taky velké emoce, vášeň. Navenek ale vyvolává dojem, že mu jde jen o jedno. Často tak mluví. Ve filmu se objeví věta, v níž hrdina vzpomíná na dětství: „Mým největším traumatem byla touha po ženském klíně a žádnou majitelku klína nenapadlo, že by mě
mohla utěšit pouhým roznožením.“ Jenže on zároveň
 touží po lásce a obdivu. Za tím 
jeho suverénním projevem je citlivý, hloubavý a zranitelný člověk. Má
 v sobě spoustu těžkých vzpomínek, třeba 
na deportaci do sběrného tábora pro židovské děti. Na to, jak byl malej a hubenej a kluci
 ho ve škole mlátili. Na vztah s bratrem, co leží už roky v kómatu. Ale ano, je také posedlý sexem, bere ho to víc, než je obvyklé.

Cloumají s ním vášně.
Zjistila jste při přípravách, jaké?


Před dvaceti lety jsem s Janem natáčela dokument Gen. Už tehdy mi došlo, jak zajímavý člověk to je, a mluvila jsem o tom,
 že bych o něm natočila film. Poslední dva roky jsem s ním pak měla schůzku každý týden, psali jsme spolu scénář. A stejně mi na otázku, jestli o něm hodně vím, naskočí zážitek z jedné 
návštěvy u něj. Přišel 
k němu nějaký zákazník,
domluvili se a při loučení ten
 člověk povídá: „Těšilo mě, jsem rád,
 že jsem vás poznal.“ Jan mu podal ruku
 a odpověděl: „Nepoznal.“


Je tahle scénu ve filmu?


Ne, bohužel, zapomněla jsem na ni a je to vlastně škoda, bylo by to pro něj typické.

Jak jste ho poznala vy?

Jako člověka, kterého obrovsky oceňuju a obdivuju, který je nesmírně obohacující. Ale
 na druhou stranu není pro mě jeho způsob života zrovna lehce stravitelný. Navíc má svoje nálady, je trochu urážlivý, ale jinak ryzí člověk. Řekla bych, že se na něj nedá brát běžné lidské měřítko. Je to úkaz, živel, něco jako sopka. Ta taky může chrlit lávu a ničit, ale zároveň okouzluje krásou.


To na něm asi taky přitahovalo jeho partnerky. Myslíte, že je všechny miloval?

Všechny asi nemiloval, jeho škála citů je ale široká, některé ho fascinovaly třeba tím, jak se naprosto přizpůsobily jeho sexuálním potřebám. Jistě se mu líbilo, když byly ženy ochotné ke všemu a samy náruživé. Ale třeba svoji druhou manželku určitě miloval, a taky miluje současnou Pavlu. Často jí to říká: Pavlíno, já vás miluji. A je také žárlivý.


Pořád? Kolik mu je vlastně let?

Sedmdesát devět, ale vypadá fantasticky a je úplně mladý duchem.
Ve filmu hraje Jana Karel Roden, kte
rý je na veřejnosti všechno jiné jen ne extravagantní šoumen. Spíš se tiše
 a odtažitě drží stranou.

Chtělo se mu do téhle práce?


Když jsme si na začátku povídali o mojí představě o roli, tvrdil, že to asi nepůjde, že on přece není zábavnej. Jenže já ho znám
 od jeho dvaceti let, kamarádila jsem s Jitkou Asterovou z jeho ročníku a chodila se na ně dívat. Dodnes si ho pamatuju z divadla Disk, kde hráli Majakovského komedii Ledová sprcha. Takže dobře vím, že je schopný nadsázky i vášnivosti a má velký komediální talent. Jen předváděl v poslední době příliš mnoho vážných, zachmuřených poloh.


Šlo mu to při natáčení hned?


Pořád tvrdil, že to neumí. A pravda je, že první tři čtyři dny jsme ten správný přístup teprve hledali. Ale pak se to prolomilo, Karel se úplně proměnil. Myslím, že mu k tomu pomohla specifická Janova mluva. On mluví a píše moc krásně, i jeho knihy jsou moc krásné. Ten literární, nadnesený a současně zábavný styl asi Karlovi pomohl vstoupit
 do role, a pak dokonce přinášel tolik vkladů, že si vysloužil titulek „spolupráce na scénáři“. Já nerada improvizuju, ale tady vzniklo mnoho věcí, které se objeví ve filmu, úplně spontánně. Během ostré klapky se Karel úplně rozsvítil a já jsem potom na konci záběru schválně neříkala „Stop“. Kamera běžela a on své spoluhráčce povídá: „No tak Irena to nechce stopnout, tak to ode mě asi ještě něco čeká“ a začal nádherně blbnout. 
Bulvárními médii proběhla fotka, jak Karel Roden líbá objemnou ženskou zadnici.
Třeba tohle políbení zrovna vzniklo až 
na place. Podle mě to bylo i tím, jak se díky přítomným modelkám najednou všechno stalo přirozené. Ony se vůbec nestyděly, byly zvyklé se fotit polonahé a počítaly s tím. Já jsem strašný stydlín, a i když jsem už pár poloobnažených hereček před kamerou měla, není mi to moc příjemné. Nemám takové natáčení příliš ráda, ale v tomhle filmu byly ty dívky naprosto bezprostřední a autentické. Hned po stopce jsem je rychle halila do županů, vyháněla jsem lidi ze štábu, kdo tam nemusel zrovna být, ale jim to vůbec nevadilo, a ten pocit se přenesl na všechny kolem. Takže to celé nebylo vulgární, nejsou to žádné sprosťačinky. Až na jednu malou. 
Mně ani Janovy fotografie nikdy nepřipadaly sexuální, spíš výtvarné.


Že ano? Taky to tak vnímám.
 Jak jste vybírala představitelky jeho žen?

Já je nehledala podle těch skutečných, film není dokumentární ani životopisný. Říkám, 
že je osudem Jana Saudka inspirovaný, ale nehledejte v něm přesné postavy ani fakta. Zásadní ženu, která přináší osu příběhu, hraje Máša Málková. Je tak křehká, drobná a jemná, velmi milá, ale když po čase zjistí, že by mohla o všechno přijít, zrodí se z ní potvora, která ho finančně i duševně ničí.

To je přece přerod, jaký předvedla už hrdinka vaší veleúspěšné prvotiny Čas sluhů. Tohle téma se vás asi dotýká.

Podle mě je to docela rozšířený jev, když se ženy dostanou velmi blízko k nějakému muži a začnou s ním manipulovat ne zrovna v jeho prospěch.

Takové neznám, mám kolem sebe spíš ženy, co se nechají od mužů využívat.

Takových je ještě víc, to máte pravdu. Asi většina.


Dá se podle vás takhle „zmáknout“ každý muž?


Muži zásadně nepoznají potvoru. Myslí si, že 
ta krásná dvacítka s nimi není kvůli briliantovému prstenu a autu, které jí koupí, ale kvůli jejich duši a tělu. Muži přemýšlejí přímočaře, což je dobře, ale ženy jsou jiné. Když se vyřkne věta, muži slyší jen ji, netuší, co je pod ní, ženy šťourají pod povrch té věty a nacházejí úplně jiné nuance. Myšlení mužů vede k cíli a je jedno, jestli je to let do vesmíru, nebo sestavení židle. Oni se dívají rovnou na konec, zatímco ženy řeší, jakými různými cestičkami a oklikami se na ten konec dostat, vidí na kratší vzdálenost než muži, ale v ní jsou bystřejší. Navíc jsme fyzicky slabší, tak musíme být ostražitější a poznat rychle nebezpečí. Musíme chránit domácí krb a dítě a tak přečíst, co v člověku je, hned jak vejde do dveří. No a některé holky těchto ženských vlastností umí zneužívat.

Proč jste se k tomuhle tématu vrátila?

Když něco takového vidím, uhodí mě to do hlavy i srdce. To téma je obecné – využívání člověka jiným člověkem. To, že tím původcem zla je v obou filmech žena, je spíš náhoda. Mám potřebu ukázat mechanismus narůstání zla a manipulace a také trochu otevřít mužům oči. Myslíte, že se mi to povede?

Ne. Každý muž si řekne, že on je borec, že jemu by se to stát nemohlo.


No ano, to je možné. Ale mně opravdu vadí slepota, se kterou je přijímaný takový druh vztahů. Vždyť chlapi kvůli nové ženské klidně zapomenou na děti z prvního manželství, jen proto, že jim to přikázala! Kdyby mě můj muž poslechl v takové věci, viděla bych v něm jenom hadr na holi. A taky bych viděla, jak by se zachoval ve stejné situaci příště, v případě mých dětí.

Myslíte, že se bude film Janovi líbit?

Snad ano, snad je ten příběh emocionálně nabitý, snad se nám tam podařilo dostat Janovu vášnivost a temperament, zběsilost, tvořivost a smysl pro humor. Je sice nezvyklé točit o lidech, kteří ještě žijí, ale říkám si, proč to neudělat? Chci, aby se mu to líbilo, byť tam má scény, které jsou řekněme smělé. Chci, aby s filmem byl ztotožněn, i když jsem u jeho představitele nehledala fyzickou podobu.

Objeví se sám ve filmu?

Ano, ale jen dvakrát. Na začátku, kdy si
s Karlem Rodenem povídá o tom, jak to celé pojmout. A krátce na konci. To byl Karlův nápad, to tam takhle dát. Jan se chodil dívat
i na plac, ale byl tam snad desetkrát, měl velký respekt k práci mojí i celého štábu. V některých záběrech malování nebo zvětšování fotografie používáme jeho ruce. Objeví se tam ale i reálie z jeho života, třeba jeho ateliér.


Řekněte mi ještě, je ten film zábavný? Přiznám se, že na těžké, „hodnotné“ filmy mám málokdy náladu.


To já taky ne! Ale může existovat hodnotný film a současně může být zábavný, nikoliv těžký, ne? Česká kinematografie si na to ale potrpí, točit filmy o tom, jak depresivní je život. Nemám to ráda, to vím přece sama, že je život těžký. 
Jestli můžu trochu navnadit diváky, tak bych chtěla slíbit, že film Fotograf je opravdu něco úplně jiného, než o čem jste mluvila. Já jsem ráda, když se i u – hodnotného jste říkala? –, takže když se i u hodnotného filmu bavím. Když mě těší se na něj koukat. Takže Janův příběh není drásavý, i když obsahuje drama, jsou tam humorné situace a zvraty. Vždyť on sám má pro humor výjimečný smysl.