Marie Doležalová: Vypravěčka příběhů

Zábava 15. dubna 2015

Marie Doležalová má přesně to, co by hvězdě nemělo chybět. Milá tvář totiž není všechno, i když tu má také. Je k tomu však sečtělá, přemýšlivá a zábavná.

I když jí ještě nebylo třicet, už má za sebou roli v nejvtipnějším sitcomu nové televizní éry, pravidelný pořad v České televizi a angažmá v Divadle Na Fidlovačce. A k tomu píše blog Kafe a cigárko o zákulisí hereckého prostředí. Když máte špatnou náladu, její psaní vám ji zaručeně zvedne!


Pořád jste ještě víc herečka než autorka?

Stoprocentně herečka. V soukromí si píšu už hodně dlouho. Vždycky jsem byla klasický pisálek do šuplíku, tedy spíš do tajného souboru
 v počítači. Když jsem se na něčem zadrhla, vrhla jsem se na další téma. Teď když jsem v Divadle 
Na Fidlovačce, už na to nemám tolik času.


V šuplíku končily povídky, nebo jste se pokoušela i o skutečný román?


Vzhledem k tomu, že nejvíc jsem popsala deset stran, je označení román nadnesené. Ale je fakt,
 že jsem si občas řekla, že teď píšu ten ROMÁN. Abych se jen neshazovala, občas jsem nějakou povídku dokončila, ale bylo jich malinko.


Dala jste je někdy někomu přečíst?


Na začátku jsem měla strašný ostych. Texty na vážnější témata jsem nikomu neukázala. U Kafe
 a cigárka jsem objevila styl psaní, který mě tolik neodhaluje a nevadí mi, když ho čte víc lidí. Prostě jen vyprávím historky. Co se může stát, když se někomu nezalíbí? Maximálně se u nich nepobaví. Nepovažuji se za spisovatelku, prostě mě baví psát. Když mě někdo chce kritizovat, určitě v mých textech něco ke kritizování najde. Jeden člověk mi třeba napsal, že mému psaní chybí taková ta zvláštní jiskra, jakou míval pan Horníček. Tím mě spíš potěšil, protože přirovnávat se k Horníčkovi by mě vůbec nenapadlo. Jakmile mi ale někdo řekne, že jsem v nějaké roli nepřirozená, beru si to k srdci. Herečka totiž jsem a stávat by se mi to nemělo.

Moc hereček se do psaní nehrne. Nejznámější je asi Olga Scheinpflugová, ale v jejím případě se spekuluje, nakolik zasahoval do výsledku Karel Čapek.


Pravda, z mých kolegů o nikom nevím, ale sleduji jednoho Angličana, Davida Nicholse. Herecky 
ho neznám, protože je divadelník, ale spisovatel
 je báječný. Napsal román Záskok o herci, který je strašně neúspěšný. Možná mě svým humorem nevědomky inspiroval. Dovede skvěle vystihnout trapas, k popsání neuvěřitelně vtipné scénky mu stačí tři věty. Každý herec musí být dobrý pozorovatel, aby uměl ztvárnit různé typy lidí, vlastně pro psaní je herectví ideální základ.


Nevadí kolegům, že odhalujete zákulisí?

Kupodivu vůbec ne, což mě docela překvapilo. Ukázalo se, že je to spíš osvobozující. Jeden z nejhezčích zážitků, jaké mám díky psaní, se mi stal
 u nás v Divadle Na Fidlovačce. Přišel tam za námi starší kolega, který už hraje v jiném divadle. Sedělo nás tehdy u stolu víc, a když se komunikace stočila na blog, byla tam v tu ránu úplně jiná uvolněnější atmosféra. Smáli jsme se sami sobě, jak jsme směšní, když říkáme: „A ty jsi v tom nehrál?“ anebo: „No, já v tom měl hrát, ale nakonec v tom nejsem“ – v tu chvíli jsme přesně věděli, co tahle šifrovaná řeč vlastně znamená.


A co?


Že mu tu roli nakonec „něco“ překazilo, že jeho scénu nakonec vystřihli nebo ho režisér prostě vůbec neobsadil.


Ani kolegyním to nevadí?


Ty mi dokonce říkají, že jsem někdy až moc mírná. Žádné skandální odhalení kdo s kým od mých blogů nikdo čekat nemůže. To mě nebaví.

Funguje u vás autocenzura?


Cítím ji přirozeně. Nejmenuji, nechci nikomu ubližovat nebo odkrývat největší tajemství. Nejsem skrytá redaktorka, která všechno vykecá. Když jsem v jednom příspěvku popsala pocity, které jsem měla po PR akci, tak jsem to hodně zvažovala, jestli být upřímná a co by to mohlo znamenat. Že mě asi příště už nikdo nikam nepozve, ale že mi to vůbec nevadí, protože už ani nechci, aby mě na tohle někdo zval.


Pustila jste se i do režisérů.
..

Že jsem napsala, že většina z nich vypadá vlastně jako mlsný chlápek v rohu, dokud nezačnou režírovat? Věřím, že lidé pochopí nadsázku. 


Nadsázka byla i přirovnání režiséra k ochmatávači, to jste myslím nachytala hodně lidí, kteří čekali skandál.


To nebylo nic strašného, představa je mnohem horší než realita. Osahávač je ten, který s vámi ve snaze ukázat vám, jak se máte po jevišti pohybovat, zachází jak s loutkou. Hodně lidí si o hercích myslí, že každý spí s každým, ale takových případů 
není mezi námi víc než v jiných pro
fesích. Když se bavíte s režisérem 
na večírku, neznamená to, že 
automaticky dostanete hlavní 
roli... Tak to nefunguje. Možná jsem naivní, ale spíš jdete na večírek, bavíte se se spoustou lidí a není z toho nic. Já, když vidím režiséra, říkám si, že bych ho měla oslovit, ale protože ho neznám osobně určitě by to bylo trapné, tak za ním radši ani nejdu.

Ideální příležitost jak získat filmovou roli tedy není večírek. Tak raději obcházíte konkurzy?


Říká se to tak, ale přitom nikde není žádná veřejná nástěnka, kdy se jaký koná. Musíte mít štěstí, když se o konkurzu vůbec dozvíte. Mohou být plošné, na které v první vlně pozvou hodně herců, protože potřebují pětadvacetiletou holku. Ale většinou to takhle nechodí. Režisér si s pár lidmi ze štábu sedne a vymýšlejí, jaké znají pětadvacetileté herečky. Na jaké si u stolu vzpomenou, ty pozvou. A jindy zase má režisér takové oko a takové zkušenosti, že přesně ví, že tuhle roli bude hrát ta a ta. Základ je být v povědomí, aby si na vás vzpomněli, a nebýt zařazený v jakékoliv škatulce.


Oni už režiséři nechodí obhlížet nové tváře do divadel?


Já znám jen jednoho – Bisera Arichteva. Vlastně ho za to obdivuji, když si uvědomím, že tráví celý den obklopený herci na natáčení a pak jde na další herce do divadla. Na jeho práci je vidět, že obsazuje herce i jinak, než jak jste zvyklí, a nebojí se nových tváří. A to neříkám jen proto, že jsem si u něj zahrála.

Divadelní herečky ve filmu fungují, ale některé filmové tváře na divadle neuspějí. Proč?


Obojí je herectví, v obojím musíte být přirození. Na jevišti ale musíte být přirození pro 400 lidí v hledišti a na kameře je to 1 : 1. Kameře stačí, když to uděláte stejně, jako byste to udělala v životě. Z jeviště musíte přehrávat, ale tak akorát, aby to bylo viditelné z 10. řady i z té první. Přeučit se na kameru ale také není jen tak.
 Já měla štěstí na Karin Babinskou, která mě v Pusinkách řekla: „Ty otevřeš pusu a jsi moc divadelní. Pojď se podívat.“ Pustila mi to a já viděla, jak moc hraju. Vypadala jsem strašně. Musela jsem hrát míň a ještě míň
 a teprve pak to bylo ono. Herec musí mít štěstí a takového režiséra, který si s ním dá práci, potkat.


Škola s kamerou nepočítá?


Na hereckých školách se učí jen jeviště.

Neexistují workshopy?


Málo. Našla jsem jen jeden a byl
 v angličtině. Přitom stačí,
 když vás někdo natočí,
 pak vidíte sama,
 že přehráváte
 a není to 
přirozené. To je podobné jako s fotkou, jakmile vám fotograf poradí, jak dát hlavu, jak se natočit, a ukáže vám nepovedené záběry, víte, že má smysl ho poslechnout. Kdyby si nějaký režisér filmový kurz otevřel, mladí herci by mu utrhali ruce. Při natáčení totiž už čas na učení není.

Jak dlouho vás to učila Karin Babinská?

Nejdřív jsem chtěla utéct. Karin je velmi přímá a já se lekla. Naštěstí mě to rychle přešlo. Vyhecovala jsem se, že to musím zvládnout, a když jsem na ní konečně viděla, že je spokojená, začala jsem být spokojená i já. V jedné scéně jsem měla být vystresovaná a ubrečená. Než jsme ji točili, přišla za mnou a řekla mi: „Neznamenáš nic. Jsi k ničemu. Nikdo tě nemá rád.“ Věděla jsem, že mi to říká jen pro film, ale byla tak přesvědčivá, že jsem člověka před sebevraždou zahrála na první dobrou. Pak mi potvrdila, že to bylo jen kvůli tomu, abych ze sebe vydala maximum. „Žes ́ to nebrala vážně.“ Celá ubrečená jsem jí to odkývala.

Jak vás připravila na erotickou scénu s Lenkou Vlasákovou?


„Nebudeme tady hrát žádný holčičky a záclonky. Chci, aby to bylo stejné, jako každá jiná scéna, kdy po sobě lidi tak touží, že zapadnou na záchod. Nikdo tam nebude navíc, jen kameraman a zvukař.“ Nějak mi ovšem zapomněla říct, že všichni ostatní budou u jejího monitoru. Bylo tam přímo narvá
no, protože to chtěl každý vidět. Ale já to
 nevěděla, takže jsem nestihla znervóznět.


Předstírat
 vášeň musí být zvlášť obtížné... Hraje 
se to těžko, nebo se v jiných okamžicích před kamerou stydíte ještě víc?


Většina lidí si myslí, že nejtěžší je zahrát
 milostnou scénu, ale když se musíte v ně
jaké situaci vnitřně odhalit, je to stejně náročné. Herci oba vědí, že se to natočit musí,
 nikdo nedělá pubertální vtipy, a drží při
 sobě. Když je kamera za zády, je nepsané pravidlo, že se vášeň jen předstírá pohyby 
hlavou a ani se v tu chvíli nemusíte dotýkat.

Nestává se, že by se do sebe herci zamilovali, protože jim to klapalo ve scénáři?

Možná, že takoví lidé jsou. Ale nemyslete si, že se do sebe musí zamilovat jen herci, co hrajou pár.
 Ti třeba jenom lásku předstírají a ve skutečnosti si strašně lezou na nervy. Natáčení je velmi intenzivní, kontakt je neustálý, lezete spolu do ledové vody, točíte v noci, hodiny si povídáte, prožíváte spolu emoce... možná, že je pak snazší se zamilovat. Ale častěji vidím, že se spolu dají dohromady lidé, kteří se na place spíš jenom potkávají. Kdyby někdo udělal výzkum „vztahy na pracovišti“, zajímalo by mě, jestli by herci vycházeli jako výrazně větší nevěrníci než třeba úředníci. Možná ani ne.

Už jste někdy řekla, že tohle prostě hrát nebudete, a roli odmítla?


Zatím ne. V Pusinkách jsem to zvládla, ale kdybych takovou roli dostala dnes, asi bych o ní mnohem víc přemýšlela. V Čechách se ale skandální filmy naštěstí moc netočí. Jsem šťastná, že žijeme v době, kdy nemusím brát v potaz politiku. Dřív muselo být těžké rozhodnutí, zda vzít, či nevzít propagandu.

A mít tak nálepku navždy... Vy ale jednu takovou taky máte, naivka Saša z Comebacku. Neleze vám to na nervy?  Zatím pořád slyším, jak se to lidem líbí. Držím se, abych neříkala, jděte už do háje s tou Sašou, ale zatím mi to nedělá problém a mám tendenci spíš to shodit, než že by mě
to štvalo. Může za to sitcom. Navíc nemám dojem, že jsem se v Saše zasekla. Když vidím nějaký díl, občas jsem překvapená. Slyším hlášky a říkám si, že se fakt povedly, ale z paměti mi vypadly. Každý čtvrt rok žiju na jevišti jinou postavu, Saša je pro mě nostalgie. Kdybych nic jiného nezkoušela, nehrála a každý den si zkoušela doma před zrcadlem, jestli mi ještě jde Saša, to by byl smutek.


Ale třeba Rowan Atkinson si své scénky před zrcadlem nacvičuje. Nebylo by to tak divné.

Já to nedělám. Ale moje kolegyně ze šatny tu metodu používá a já se jí směju. Bude mít radost, když jí řeknu, že je jako Mr. Bean. Zvládnu ještě tak monitor u kamery, ale zrcadlo, to bych se sama před sebou styděla.

Považují vás za naději komediální scény a vy se stydíte před zrcadlem? Hrajete Natašu Gollovou v divadle, blbnete v dětském programu na Déčku, překvapila jste mě...

Režisér Martin Dolenský z Planety Yo o tom nedávno moc hezky mluvil. Říkal, že klauna v sobě buď máte, nebo ne. Já si ale myslím, že to naučit trochu jde. Komedie se nesmí hrát jako šaškování, pak je to trapné, hraje se s vážnou tváří.

Pokřikovali na vás někdy na ulici: Sašo, kde máš Lexu?

Jo, to volají často, a taky: „Pozdravuj Ozzáka!“ Ale jsou na mě vždycky hodní. Asi proto, že se na Sašu muselo opatrně. To mě zachránilo. Martin Dejdar to musel mít obtížnější, toho chtěl každý zvát na panáka.


Je i v postavě Saši schované něco 
z Marie?

Je, hledám kousek sebe v každé postavě, kterou hraju. Jinak se hraje hrozně špatně. Někdy se hledá hůř, jindy snáz. 


Dopoledne zkouška, odpoledne natáčení v televizi, večer představení. Máte vůbec čas být někdy sama se sebou. Kam se vám vejde osobní život?

Herec není nikdy spokojený. Když toho mám hodně, vztekám se, že je toho moc. Ale někdy se povedou dva volné dny uprostřed týdne, a to pak nevím, co dělat. Všichni jsou v práci. Je problém najít čas na vztahy. To je na téhle práci asi vůbec nejtěžší.

Váš recept?

Rodinu mám v Trutnově, musím plánovat, jet takovou dálku na otočku se nedá. Partner má klasický pracovní rytmus, 
a abych ho zmátla a on nebyl naštvaný, že jdu zase do divadla, nechávám mu doma uvařenou večeři. Někdy to se mnou má těžké.

Chodí se na vás dívat do divadla?

Jen na premiéry, znovu to vidět nechce. Rozumíme si spolu díky tomu, že to moje herectví tak neprožívá. Není z divadelního světa paf. Drží mě při zemi a to mi vyhovuje.


Jak se takový tolerantní partner pro herečku hledá?

Už na začátku byly jisté náznaky, že by to mohlo vyjít, protože mě neznal. Comeback nesledoval, myslím, že vůbec netušil, že jsem herečka. On prostě potkal Marii. Naše schůzky tím byly o to zajímavější, bavili jsme se o úplně jiných věcech. Šťastné spojení, které trvá už dva roky.

**
A co děti?


Děti si přeju. Jestli jim někdy budu podstrkovat teplé večeře, aby si nevšimly, že tam nejsem, nevím... Vždycky je risk, jestli se povede vrátit po mateřské dovolené zpátky. Ať jste herečka, nebo ne.


Myslíte už na to?


Trošičku. Už mi bylo 28 a trend superpozdních dětí mě neoslovuje. Nechci nic plánovat, až to přijde, tak to bude.


Na něco jste Marie zapomněla.
 
Neřekla jste mi o své meditaci. A to prý propašujete do každého rozhovoru.


Máte pravdu. Ale vy jste se mě vůbec nezeptala
 na kosmetický tip. To je pro mě nejděsivější otázka. Na ni totiž vůbec nemám odpověď.