Neznám dítě, které by se fascinovaně nevydrželo koukat na vlastní odraz v zrcadle. S těmi svými jsem prováděla často experiment, zda je pohled na vlastní vzteklou tvář donutí přestat křičet. Dost často se to povedlo, a bylo jedno, jestli je to kluk, nebo holka. Já sama mám ale k zrcadlu velmi ambivalentní vztah. Musím ho doma mít, abych se před odchodem z domu zkontrolovala. Velmi často si totiž na ulici či v MHD všímám žen, které na- prosto evidentně doma žádné zrcadlo nemají. Případně mají, ale jen to v koupelně, takže ty špatně vybrané boty, zcela nevhodně krátkou sukni nebo jiný defekt neodhalily včas. Zrcadlo je tedy dle mého názoru v ženině domácnosti naprosto nezbytným členem. Třeba ta paní, co ji kdysi zachránila moje maminka na zastávce autobusu, ho doma určitě neměla. Stála tehdy vedle ní tak blízko, že si nemohla nevšimnout, že ty bílé ťupky, které má v pravidelných intervalech rozmístěné po obličeji, nejsou léčivá mast, ale nivea. Prostě si ji v tom ranním shonu nestačila rozmazat. Musela jí být za to, že nemlčela a na faux pas ji upozornila, neskonale vděčná.
I přesto, že považuji domácí zrcadlo za tak nezbytnou věc, jsem schopná jeho umění reflektovat realitu bez příkras ignorovat klidně celé dny. Ano, jsou dny, kdy se za celý den do zrcadla nepodívám. Jsem schopná nevšimnout si svého odrazu v koupelně, když si čistím zuby, v hale, když kolem něj tisíckrát projdu a natruc se nepodívám ani do okna. To jsou totiž dny, kdy se nechci ani vidět. Dlouho jsem si myslela, že je to nějaká moje anomálie. Že mám sama se sebou nějaký problém, který tahle situace přesně dokresluje. Jaká byla úleva, když jsme se na to téma bavily s kamarádkami a zjistily jsme, že to tak máme všechny. Pohled sama na sebe prostě vždycky nesneseme. Jsou však ženy, které ať chtějí nebo ne, zrcadlům se nevyhnou. Třeba taková kadeřnice. Celý den prostojí nad hlavou zákaznice, kontroluje tisíckrát za hodinu pohledem do zrcadla, zda se její dílo daří, a chtě nechtě vidí i sebe. Nic s tím nenadělá. Nebo televizní moderátorka, kterou ve studiu pronásleduje obraz z kamery, který vám navíc ať chcete nebo ne pár kilogramů přidá.
Zrcadla jsou totiž uzpůsobená k tomu, aby se do nich člověk díval o samotě. Pohled na vlastní tvář vyžaduje soukromí. O tom patrně neví nic výrobci výtahů, kteří se nikoho neptají a tenhle vynález montují i do těch hromadných. Pokud v něm jedete sama, snadno si nacvičíte, že je to báječné místo na kontrolu rozmazaných očních stínů, pozůstatků špenátu z jídelny v jinak dokonalém chrupu či na revizi trčících pramenů. Zrcadla ve výtazích bývají velká, dobře osvětlená a pro tento typ kontroly zcela vyhovující. Pokud ve výtahu jedete sami(y), je všechno v pořádku. Průšvih je, když se tam objeví někdo další. Vám totiž v tu chvíli nedojde, že šťourat se v zubu, upravovat podprsenku či nasliněným prstem odstraňovat řasenku pod okem je prostě trapas.
Samostatnou kapitolou jsou zrcadla v kabinkách. V mých představách existuje speciální obchod, kam si chodí vybírat zrcadla do kabinek obchodníci s textilem. Jsou tam vyrovnané pěkně podél stěny a u nich cedulka -10 kg, +10 kg, +-0… A podle toho, jak moc je budoucí textilní obchodník škodolibý, si vybere to pravé do svého obchodu. Pokud je grand, vybere si to +-0. Takových je ale minimum. Ten nejvíc škodolibý dá do kabinky zrcadlo, které 10 kg ubere. Vy si pak přinesete domů kus oblečení, které vám v kabince docela dobře padlo, ale až doma zjistíte, že v něm máte strašně velký zadek, obepnuté špeky nebo placatá prsa. Ten, který si vybral zrcadlo, co kila přidává, se naopak připravil o kšeft. Ať si do kabinky vezmete cokoli, jste v tom nemožně tlustá, a nic si nekoupíte. Pokud náhodou vydržíte a natrefíte na věc, která vám i přes tento optický klam jakž takž padne, doma překvapeně hledíte na stan, do něhož byste se vešla vy i ománský sultán s harémem. Zbylo by i na burku.