Vydat desku zrovna uprostřed tak náročného životního období asi není jednoduché?
Nebyl to záměr. Tuhle desku jsem začala vlastně točit už před pěti lety. Ale v mém životě se děly změny, a tak se nahrávání protáhlo. Chtěla jsem ji původně vydat už na podzim, ale podlehla jsem radám zkušenějších, podle nichž je trh na jaře slabší. Každopádně mateřství mi práci nijak zvlášť nezkomplikovalo. Když máte doma mimino, které jen leží, vy ho nakojíte a ono spí tři hodiny, prospí i celou noc, zvládnete k tomu spoustu věcí.
Máte ale opravdu hodné miminko.
Hodně lidí mi říká, že mám Lauru za odměnu. I když teď už je péče malinko těžší, vyžaduje daleko větší pozornost. Ale skloubit se vše dá, jen si člověk musí stanovit priority. Samozřejmě bez babiček bych to nezvládla. Je potřeba obrovská logistika.
Ve vašem životě se toho dost změnilo, což se projevilo i na desce. ..
První věci jsme natočili kdysi s kamarádem v Brně, jen tak v pokojíčku v paneláku. Dali jsme nahrávky Romanovi Holému a on řekl, že by to mohla být zajímavá autorská tvorba. Původně nám vycházelo něco jiného, než je výsledek. Asi i proto, že jsem hodně hrála s různými lidmi a kapelami. Vize byla taková, že vznikne taneční deska, na které nebude moc písní ve středním či pomalém tempu. Byla nadupanější, víc živočišná.
Co ten proces nejvíc ovlivnilo?
Svou zásluhu na tom měl i Tomáš Koudelka, se kterým jsem hrála a který je duší spíš folkový člověk. Má rád střednětempé písničky třeba i jen s kytarou, což hrál taky můj táta. I já jsem postupně začala cíleně zpívat jinak, komorněji, nekřičela jsem tolik, a zjistila jsem, že tohle je mi bližší než hopsání na jevišti, které jsem se naučila a snad mi i jde, ale nejsem to já. Duší jsem člověk melancholický, zadumaný. I proto ta deska trvala déle a stalo se z ní něco jiného. Ne, že by to byl nějaký folk. Ale písňová forma tam je. Jak se změnil život, změnila se i deska.
Původně jste ji chtěla nazvat Dcera otce. Proč jste změnila i název?
Polovina textu je vlastně o mém tátovi, o jeho odchodu a o truchlení, které jsem si deskou chtěla nějak dořešit. Ale nechtěla jsem, aby vyzněla tak prvoplánově. Ano, jsem dcera svého otce, s tím nic nenadělám. Převzala jsem nějaké jeho geny, mám ráda hudbu, chci ji dělat... Ale lidi mě vnímají často jen jako „dceru slavného zpěváka“. Takže jednoho rána jsem se probudila a řekla: „Bude se jmenovat Škrábnutí.“
Proč právě Škrábnutí?
Roman Holý chtěl, abych přinesla nějaké tátovy texty. Bylo mezi nimi i Škrábnutí, a to slovo nás zaujalo, protože se nám zdálo neobvyklé. Vzali jsme skladbu, malinko předělali text a udělali jinou hudbu...
Album znovu produkoval Roman Holý. Byl pro vás jasná volba?
Roman Holý je člověk, který vás nadchne, je obrovský entuziasta, jak on dělá hudbu, je dech beroucí. Nejde se mu vyrovnat. První deska vznikla jednoduše tak, že jsem mu naslouchala a dávala na jeho názor. Ve spoustě věcí jsem se nevyznala, neměla jsem se sólovou deskou zkušenost. Teď už se jednalo spíš o spolupráci a dialog. Mám před ním pořád trému. On je nesmírně zkušený, dělá hudbu přes dvacet let. Ale hlavně – je geniální.
Album křtila Lenka Dusilová.
Pro mě je Lenka odjakživa symbol naprosto nespoutané osobnosti. Co cítí, jde z ní na jevišti. Obrovská hudební otevřenost a inteligence, kterou bych ráda taky jednou měla. Nechci ji ale napodobovat. Učím se od ní určitý způsob tvoření a pohled na hudbu z jiného úhlu. Navíc je jedna z mála žen autorek v hudebním světě. A co si budeme namlouvat, když je ženská mezi samýma chlapama, tak trošku zhrubne...
Pozorovala jste to i na sobě?
Určitě. Pokud nejste odjakživa kytička. Mně je mezi muzikantama dobře, můžeme si povídat o všem, sedneme si spolu i na pivo, kam třeba ani manželky nebo přítelkyně nechodí. Ale má to jedno úskalí. Pokud se žena zachová v takovém prostředí jako žena, tak často nebývá pochopena. A já jsem si potřebovala pokecat s někým, kdo vnímá jako já a je zároveň taky muzikant. S Lenkou jsme se spřátelily i proto, že má také miminko, syna, který je o pět měsíců starší než moje Laura.
Takže spolu chodíte na pískoviště?
Zatím byla zima, ale chodíme do dětských koutků. My pokecáme, naše mimina se tam válejí a je nám všem fajn. Její Eda je takový chlap a Lauru baví, podle mě spolu budou skvělí kámoši.
A taky na děti šišláte?
No jasně! Já jsem velká šišli mišli... Ale u Lenky bych to nečekala, úplně mě to fascinovalo!
Laura vás evidentně nabíjí pozitivní energií, nejste utahaná matka...
Mám v Lauře velký zdroj energie, poslední rok jsem se cítila trochu osamělá a s ní nejsem. Je kus mě a už tady bude napořád. Láska k dítěti je konstantní, pouto, které vám nikdo jen tak nepřetrhne. Spousta lidí mi říká, že Laura je celý děda. Já nevím, ale když se podívám na fotky ze svého dětství, tak mně podobná určitě je. Stále něco povídá, zkouší, co hlas umí a co s ním dovede. A sedmdesát procent času se směje. Jsem ráda, že jsem rodila přirozeně, byla to pro mne obrovská očista, něco jako když se had svléká z kůže. Jako bych se s tím děckem znovuzrodila.
Zmínila jste osamocení, to se v médiích před nějakou dobou objevilo v souvislosti s tím, že jste na miminko zůstala sama...
Opět ono známé vytrhávání z kontextu. Já jsem se na sociálních sítích vyjadřovala jako těhotná žena, zpěvačka, která ví, že se blíží dítě a potřebuje vydělávat peníze a že to není jednoduché. A z toho vytrhli, že jsem zbídačená, nešťastná, osamělá matka... Těhotenství je hormonální bouře, velká změna. Tu jsem cítila a přemýšlela o tom. Mimo jiné jsem se rozhodla, že dodělám desku.
Ale už předtím jste změnila život. Zmizela jste i do zahraničí...
Byla jsem celkově vyčerpaná, ještě pořád jsem truchlila po tátovi, řešila osobní problémy, nějak jsem nevěděla, co vlastně chci. Tak jsem se sbalila a odjela na čtyři měsíce do Německa, kde jsem pracovala ve sportovní stáji u koní. Byla to pěkná makačka, fyzicky náročná práce, ale potěšilo mě, že jsem to nakonec zvládla. Hezky jsem se tam vyplakala, popřemýšlela... Vrátila jsem se hlavně proto, že jsem chtěla tátovi uspořádat vzpomínkový koncert k jeho sedmdesátinám. No a když už jsem byla tady, zase mě chytla hudba a tak. Sice jsem otěhotněla, ale vznik desky dítě neohrozilo.
Jak vnímáte svou dosavadní tvorbu?
Jsem především spokojená s výběrem lidí, s nimiž jsem pracovala. I to hopsání je důležité. Není nic podřadného, i to by měl člověk umět. Já jsem to neuměla a díky hostování s G Point Hunters (Roman Holý, Matěj Ruppert) jsem něco málo pochytila. Ale není moje podstata. I když třeba za deset let všechno bude jinak. Teď je mi dobře v klidu. Jen občas jdu vypustit čerta z krabičky.
Některé písně jste i sama otextovala...
Napsat si sama text ještě moc neumím, vždy potřebuji konzultanta. Textařství je podle mě v hudbě nejtěžší. Jedna věc je plodit písmena a druhá věc je, aby byla zpěvná, aby dobře frázovala – aby byla, jak říká Roman Holý, splavná. My jsme třeba předělávali celou desku kvůli jediné větě. Příšerně mě štvala, nelíbilo se mi, jak jsem ji zazpívala.
Jaké texty máte ráda?
Obdivuju texty Vlasty Redla. Zpívám od něj píseň Přijdu hned. Takhle bych chtěla umět psát. Je od srdce, dokonalé propojení ruky s hudbou a srdcem. Já si svůj styl ještě hledám. A byla bych hrozně ráda, kdybych ho našla aspoň částečně. Na desce něco málo ode mě je, namátkou třeba Polibky snílků.
To vás napadlo kdy?
Ten text se psal rok! Vlastně jsme autoři dva, já a Milan Princ. Já slyšela hudbu, něco mi evokovala, věděla jsem, o čem by text měl být, a hledala jsem někoho, kdo by mi s psaním pomohl. Strašně jsme se trápili s refrénem. Jednu větu nám nakonec „dal“ Dan Bárta – Já tě zpátky nevolám. Takže to byla taková multispolupráce. Jaký byl přechod od angličtiny k češtině? Veliká změna. V každém jazyce se zpívá úplně jinak. Ale ona sama o sobě celá deska je zpívaná jinak. V češtině vidíte, jak jsou texty napsané, a když je zazpíváte, zjistíte, že nějaké slovo vám třeba vůbec nejde. A zkoumáte proč. Je to komplikované. Ale jsou lidi, kterým jde textování úplně samo. Každopádně trocha trápení stojí za to, protože pokud člověk nepromlouvá k posluchači mateřským jazykem, vzniká určité odcizení. Navíc cítím, jak je znát, že jsem angličtinu nestudovala za hranicemi, takže zpívám trochu čengliš. S češtinou je mi na jevišti dobře. A ráda bych se jí držela i nadále.