Lea Surovcová: Reportérka, která mění pravidla

Zábava 7. června 2015

Drobná dlouhovlasá blondýnka mate tělem. Nevypadá na to, ale jde si vždycky za svým jako buldok. Ve čtyřiadvaceti letech propadla kouzlu televizního zpravodajství a její reportáže bez nadsázky zachraňují. Byla první, kdo upozornil na zoufalou situaci maminek, které nemají peníze ani na obědy svých dětí, natáčí s romskými rodinami, bezdomovci... A skoro nikdy se nebojí.

Jak se dostane učitelka mezi televizní reportéry?


Učila jsem jen jeden rok. Byla jsem třídní sedmnáctiletých kluků a holek, a nebyl to žádný med. Pořád dokola jsem řešila jejich kázeňské problémy.

Jako třeba pozdní příchody?

To bylo to nejmenší, hlavně drogy a kouření. Neustále jsem seděla v kanceláři s rodiči a řešila s nimi maléry jejich dětí.


Kolik vám v té době bylo let?


Třiadvacet. Moji žáci byli jen o pár let mladší než já. Větší paradox byl, že jsem učila i studenty z večerního studia. Ti byli do jednoho starší než já, což občas generovalo vtipné scénky. Třeba
že za mnou přišla maminka s taškami s nákupy na víkend a řešila se mnou, co dostala z testu 
z baroka. Asi bych to neměla říkat, ale když 
jsem viděla, že tahle maminka má doma tři děti, a po nocích se ještě učí do školy, nebyla jsem 
k ní spravedlivá. Takovým lidem jsem často dobré známky dávala prostě za snahu.


Proto jste nakonec ze školy odešla?


Spíš mě ubíjelo, že jsem musela pořád řešit malichernosti. Správně vyplněnou třídní knihu, přezůvky... Po roce mě to prostě unavilo. Na jednu stranu jsem viděla, jak složité osudy děti mají, jeden chlapec z mé třídy zemřel na předávkování, a ředitelka si mě povolala ne proto, aby se mnou řešila, jak se k tomu postavíme, ale proto, aby mně vynadala, že špatně přeškrtávám absence
 v třídní knize. Neměla jsem ani dojem, že ve svém věku můžu studentům něco předat.

Museli vás ale milovat, krásná mladá učitelka, vlasy do pasu.
..

Stávalo se to, ale já si umím zjednat respekt. Koneckonců stává se mi to dodneška. Někam přijdu a všichni si myslí, ha malá dlouhovlasá naivní holka, tu zmákneme. Pak jsou překvapení, že ne. I ve škole pochopili, že se s nimi mazat nebudu. Pár jsem jich nechala i propadnout.

Máte s odstupem let od bývalých studentů zpětnou vazbu?

Občas, když je potkám, tak mi říkají, že vzpomínají na návštěvy galerií a na moje hodiny. Nahrávala jsem jim filmy, vodila jsem do hodin herce. Ukázala jsem jim trochu jiný svět, než je u učitelů běžné. Ale to, že v sedmnácti mnozí z nich neuměli ani vyjmenovaná slova, to jsem nedokázala skousnout. Neuměla jsem tehdy 
s tou deziluzí bojovat. Babička pak objevila inzerát, že regionální televize hledá reportéry, a přihlásila mě tam.

Vám za zády?

Nevěděla jsem to, najednou mi kdosi zavolal, že mám přijít na konkurz. Netušila jsem, co to znamená, ale řekla jsem si, proč ne, a bylo to docela divoké. Napsala jsem si text, pak mě postavili před kameru a natočili. Ta reportáž se pak hned to odpoledne vysílala v odpoledních zprávách
 na Nově. Máma mi hned volala, jak je možné, že jsem šla na konkurz, a hned jsem v televizi.

Jak babička vytušila, že je tahle práce pro vás ta pravá?

Vždycky jsem jako malá doma o televizi mluvila. Chtěla jsem být hlasatelka. Nějak se to asi vžilo. Když mi bylo deset let stal se mi úraz na závodech na lyžích, dodneška si pamatuju, jak mě naši sbírali na svahu a říkali mi: Nebreč, vždyť jsi vždycky chtěla být hlasatelka, a ty se musí stále smát. Prý jsem dokonce psala Marii Tomsové do televize. Pak to nějak zapadlo, proto jsem ani nešla na žurnalistiku, ale na pedagogickou fakultu. Když ale babička viděla, že se trápím, vložila se do toho.

Kde jste dostala televizní „školu“?

V Brně. Napsat text mi nedělalo problém ani dřív, ale televize, to bylo něco jiného. Dostala jsem od kolegů staré kazety, abych pochopila, jak se reportáže točí. A já to poctivě prohlížela. Byla to dobrá parta a nenechali mě utopit se. Když jsem pak měla udělat reportáž, na základě které by mi povolili i celostátní vysílání, můj tehdejší šéf mi s ní hodně pomohl. Skoro by se dalo říct, že ji napsal za mě, jen mě tak šikovně naváděl, že jsem měla dojem, že je to celé vlastně moje práce. Od začátku mě to chytlo, chtěla jsem to dělat a udělala jsem pro to maximum.
 Myslela jsem si, že mezník byl živé vysílání v Dobrém ránu.
 To bylo mnohem později, to už jsem byla v České televizi, a měla zkušenosti i z pořadu Před půlnocí. Hledali se tehdy moderátoři do Dobrého rána na velkých konkurzech a nikdo z nich nevycházel jako vítěz. Zájemců bylo mnoho, v Praze se říká, že fronta byla z Kavčích hor až na Pražského povstání. V Brně zase, že od studia až na Čáru. Zdálo by se podle hojné účasti, že moderátora může prostě dělat kdokoliv, ale ukázalo se, že nemůže. Sáhlo se tedy mezi redaktory.


Jak jste to zvládla – živý přenos a celé dvě 
a půl hodiny?


Byl to adrenalin, ale měla jsem štěstí na skvělé kolegy, se kterými jsem byla ve dvojici. Třeba Martin Sláma z brněnského Národního divadla. S tím mi to hezky šlo, ale když to začalo jít ještě lépe, skončilo to.


Protože jste dostala lano do Prahy?


Ne, pořad převzala od Redakce zpravodajství Redakce zábavy, a ta nechtěla stejný tým. Do Prahy jsem ale pak opravdu za pár měsíců přešla.


Pro každého televizního reportéra 
je noční můra trapas v přímém
 přenosu. Vám se něco takového
 povedlo?


Ten se mi stal při živém vstupu ze
 Strážnického folklorního festivalu. Bylo
 strašné vedro, já stála na sluníčku a čekala
 na spojení. Lil ze mě pot a kameraman, 
který se jmenoval Jirka, si mě pořád nastavoval, jak mám mít hlavu... a ze studia 
se měl připojit kolega Jiří Václavek. Jak
 jsem byla nervózní a naštvaná, vůbec 
jsem nepostřehla, že už jsme spojeni.
 Jirka Václavek se mě ze studia ptal, jak to
 na místě vypadá, a já nic netušíc vyjela
na kameramana: Jirko, proboha, nech 
toho! A neplánovaná fraška pokračovala,
 když jsem dodala. „Jirko, to fakt neřeš!
 Naštěstí v režii pochopili, že netuším, že 
mluvím se studiem a přerušili nás. Měla
 jsem kliku, že jsem neřekla žádné sprosté slovo. Jen chvilku před tím jsem se
 totiž rozmlouvala, a klasické strčprst
skrzkrk by ode mě diváci neslyšeli. 
Moje oblíbená je třeba: Utluč tu flundru v tunelu...

Stalo se někdy, že jste zaspala ranní vysílání?


To se mi naštěstí nikdy nestalo. Taxík pro mě jezdil ve 3.30, ale nikdy jsem nezaspala. Vůbec jsem totiž nespala.


Bylo těžké probojovat se z Brna do Prahy?

Přemlouvala jsem je asi půl roku. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli obstojím ve větší konkurenci.


A vaší hlavní zbraní se měla stát sociální témata?


Vůbec ne, netušila jsem, že se v téhle oblasti najdu. V Praze jsem se na začátku dostala na absolutní dno. Po osmi letech v televizi mi došlo,
 že nic neumím. Tematika a nasazení v regionální a celostátní redakci se ukázaly jako úplně rozdílné světy. Najednou jsem neměla témata, nikoho jsem neznala a po dvou měsících jsem byla zralá na výpověď.


Nejste moc sebekritická?

Vůbec ne. Tehdejší šéf domácího zpravodajství
 mi řekl, že jsem úplně marná: Jestli nezabereš, půjdeš. Tím mě paradoxně zachránil. Pomohly
 mi kolegyně z kanceláře, které mi prozradily
 svůj způsob práce. V té době se akorát vyrojily protiromské demonstrace a mně se podařilo naskočit. Moje potíž je, že neumím první dojmy. Ani v partnerských vztazích.

Jak to myslíte?

Nejsem z těch, které oslní na první dobrou. Já musím vydržet.

Která z reportáží měla podle vás největší efekt?


Už na protiromských akcích nám došlo, že musíme ukázat podstatu. Klidně jsme v Rumburku zůstali s kameramanem Ondřejem Urbaníkem celou noc. To byly první vlaštovky. Potom přišlo téma dětských obědů, o samoživitelkách, které nemají peníze ani na to, aby dětem zaplatily stravné. I na to byly velmi slušné ohlasy, a na základě našich reportáží vznikla iniciativa, díky které už takové děti na obědy chodit mohou. A myslím, že efekt měla i reportáž, která poukázala na množství vysokoškolsky vzdělaných bezdomovců. Díky ní se povedlo všem pánům, kteří se v ní objevili, najít práci. Jeden z nich byl inženýr, specialista
 na ropné rafinerie, a po odvysílání se nám ozvala firma ze Slovenska, že přesně takového odborníka hledají. Dneska je ředitel stavby a má plat vyšší než ředitel Armády spásy. Jedna velká nadnárodní firma připravila projekt, který nabídne vzdělaným bezdomovcům roční smlouvu na práci v jejich oboru.

Nekazí vám radost, že se vždycky objeví křiklouni: Jim pomáháte, ale co my, slušní, my nedostaneme nic zadarmo?


To mě strašně štve. Zrovna nedávno někdo dal
 na sociální síť moji reportáž o dětských obědech a v diskusi bylo dost negativních příspěvků. Že to zaplatí všichni, že se jich nikdo neptá, jestli s tím souhlasí, že oni platí pořád něco, a v parlamentu to pak všechno poslanci rozkradou. Naštvali mě i muži, kteří psali, že si za to mohou maminky samy, protože si neuměly udržet chlapa. Když má ale žena ty děti tři, otec na ně alimenty neplatí, kde vzít těch 1500 Kč? Točila jsem s ženami, které měly k dispozici jen 6000 Kč na měsíc.

Váš vztah k sociálně slabším se formoval někdy v minulosti?


Naopak, mám kolem sebe harmonickou rodinu. Moji rodiče se sice vzali brzy, bylo jim 17 a 18, ale jsou pořád spolu. V celé naší rodině je nulová rozvodovost. Ale je pravda, že jsem se nikdy nevyhýbala „jiným“ lidem. Měli jsme na sídlišti 
v sousedství mentálně postiženou holčičku, která za mnou ráda chodila. Nepřišlo mi na tom nic divného, až když jsem byla starší, došlo mi, že nikdo jiný s ní ven nešel. Vždycky jsem takové lidi přitahovala. Když si já najdu byt, hádejte v jaké čtvrti? Vždycky v té, co se jí jinak lidi vyhýbají. V Brně jsem bydlela Na Cejlu a čtyřikrát nás vykradli. Já vždycky bránila svoje romské sousedy, a kamarádi si ťukali na čelo. A pak se ukázalo, že kradl domovník, bílý jak lilie. Nemám prostě předsudky. Jednou jsem točila reportáž z vlaku, ve kterém se na nádraží zabydleli squateři. Když jsem ji odvysílala, volala mi teta, že ten týpek, se kterým jsem dělala rozhovor, je můj bratranec. Viděla jsem ho naposled jako malé dítě, proto jsem ho nepoznala. Vlastně jsem tak
i já mezi bezdomovci našla svou rodinu. Myslím si, že takového nějakého „Jirku“ byste našli v každé větší rodině.


Jaká témata vašich reportáží vyvolaly nejostřejší reakce?


Vypozorovali jsme s kolegy, že to jsou rozvody, střídavá péče a alimenty. Já si to nejvíc odskákala za reportáž po amnestii, když se ukázalo, že nejvíc propuštěných vězňů bylo ze skupiny neplatičů alimentů. Napadli mě, že přece alimenty neplatí i ženy. Jenže těch žen bylo 30. Mužů dva tisíce.

Daří se vám udržet odstup od příběhů, o kterých natáčíte?

Paradoxně jsem se vyhoření bála nejvíc, když jsem byla na Nově. Skoro každý den jsme točili
 o nehodách. Tolik mrtvých, jako za ty dva roky, jsem nikdy neviděla a doufám, že neuvidím. Často jsem pak hodiny seděla doma a koukala do zdi. Nejstrašnější byla nehoda u Devíti křížů, náhodou jsme tehdy jeli kolem krátce po srážce. Chodili jsme mezi torzy těl, čirá hrůza. Tahle reportáž ale měla nakonec pozitivní dopad, protože díky ní se na místě nehody rozšířil připojovací pruh. Změřili jsme a natočili, že se nejde na dálnici s autobusem připojit bezpečně, že každé velké auto částečně vjede i do rychlého pruhu.


Recept na oddych máte?


Reportáže, které točím dnes, tak nevysávají. Mám zpětnou vazbu, dokážou pohnout s problémy, které se zdály neřešitelné. A když mám pár dnů volna, vracím se domů na Valašsko.


Vaše kořeny vysvětlují ten temperament...

Valaši jsou dobrosrdeční, přímí, co na srdci to
na jazyku, moje živelnost je pro Valachy typická. Proto tam ráda jezdím. Když jedu vlakem domů do Brumova, říkám si, jak jsem ráda, že jsem se právě tady narodila. Pokaždé mě to dojímá.

Plánujete si budoucnost?

Asi bych měla, ale nejde mi to. Pracovně je mi fajn, vnímám podporu od svých nadřízených,
 a to mi dělá dobře. V tuhle chvíli je pro mě důležité se za práci nestydět a točit to, co považuji za důležité. Asi přijde čas, kdy budu plánovat budoucnost víc. Nemám ambice stát se v televizi editorem, nebo nějakým vedoucím, moje místo je před kamerou.