Vyrostla jste u moře, které ovlivnilo celou vaši kariéru. Vzpomenete si na své první střetnutí s mořem?
Byly mi asi dva roky. Tatínek stál v moři, já jsem mu seděla na ramenou a spadla jsem do vody. Přirozená reakce dítěte by byl strach, ale mně se to líbilo. Neměla jsem nejmenší problém.
Že by právě odtud vedla cesta ke kariéře námořní archeoložky?
Maminka mě ve čtyřech letech vzala ke Středozemnímu moři a tam mě začalo zajímat, co je pod vodou. Nikdy jsem se tolik nestarala o to, co pluje na povrchu, ale spíš o to, co se ukrývá na dně.
Jak vypadá taková archeologická výprava na dno oceánu?
Je to velké dobrodružství. Například v Austrálii jsme s sebou měli čtyři tuny vybavení. Vezla ho dvě nákladní auta. Přijeli jsme na břeh, všechno jsme naložili na velkou loď a jeli jsme asi šedesát kilometrů na volné moře. Poblíž byl malý ostrůvek, na kterém jsme šest týdnů přežívali a z něj jsme se spouštěli na dno. Museli jsme mít vše dopodrobna naplánované: jídlo, vodu, všechno...
Dostala jste se někdy do skutečně nebezpečné situace?
Několikrát. Například jsem se jednou zamotala do sítě, jednou po mně šel žralok...
Musela jste být v kondici. Jak jste trénovala?
Když jsem byla malá, měla jsem astma. Maminka přišla s nápadem, že mně pomůže plavání. Trénovala jsem s vidinou toho, že čím víc budu plavat, tím méně budu mít záchvatů. Vydrželo mi to dodnes. Celý život sportuji, hodně plavu, hodně cvičím.
Změnilo váš život, když jste skončila s původní kariérou?
Kariéru námořní archeoložky jsem sice ukončila, ale neustále jsem s oborem v kontaktu. Zajímám se o historii, archeologii, o vývoj. A každé léto šnorchluji, takže jsem moře nikdy neopustila.
Patnáct let jste na dně oceánů zkoumala historii. Co nejzajímavějšího jste objevila?
Jakmile jsme na dně moře objevili vrak a prohrabávala jsem se věcmi, které jsme našli, zajímalo mě, komu to patřilo, co s tím dělal, co to bylo za člověka. Když jsem pak psala svoje historické a vědecko-populární romány, tak byly hlavně o lidech, kteří ty věci vlastnili.
Napadá mě, jak jste se dostala od historických námětů ke krimi? Ačkoliv ona archeologie vyžaduje téměř detektivní pátrání...
To tedy ano, pátrat musí archeolog umět. Když byl zavražděn švédský politický předseda Olof Palme, byla to obrovská aféra a policisté se snažili najít vražednou zbraň, ale vůbec netušili, která bije. Archeolog totiž ví, jak hledat, umí hledat. Tak mě to vytočilo, že jsem zvedla telefon a zavolala jsem do televize. Řekla jsem jim, co je to tam za amatéry. Měli by tam poslat námořní archeology, protože ti vědí, jak se to dělá. A oni se mě zeptali, jestli si troufnu to říct do vysílání. Já jsem odpověděla: Samozřejmě! A řekla jsem to do vysílání.
Našla jste humor také na dně oceánů?
Když jsme našli jakýsi vrak, začali jsme ho měřit metrem a z ničeho nic se objevila sépie. Chytila náš metr a prostě nám ho odtáhla pryč.
Poslední série vašich knížek je o seniorech. Kdo je vaším typickým čtenářem?
Na květen mám naplánované návštěvy několika domovů důchodců, kam mě pozvali. Tam budu o knížkách vykládat. Ale co se týče čtenářů, jsou to lidé různého věku. Čtou je chlapci a děvčata mezi deseti a čtrnácti lety, čtou je ženy po čtyřicítce a mými asi nejstaršími čtenáři jsou dva muži, jednomu bylo sto a druhému sto jedna let.
Kde čerpáte inspiraci pro humorné detektivní knížky?
Začalo to tak, že mě velice zlobilo, jak se společnost chová ke starším lidem. Potom jsem dostala nápad s luxusním hotelem, který se objevuje v první knize Brambory na vloupačku. Potom jsem do toho hotelu šla a říkala jsem si, ale oni musí mít nějakou kondici, aby se tam vloupali. Tak jsem z jedné postavy udělala trenérku gymnastiky. No jo, ale musí mít dobrou výživu. Tak ty postavy začaly dobře jíst. Potom jsem zjistila, že hrdinové na to nemají dost peněz. Musejí ukrást víc. A takhle postupně jsem budovala celý příběh.
Když jsme u pozdního věku a domovů pro seniory, v jakém stavu jsou ve Švédsku?
Bývalo to velmi dobré a nyní je to hodně špatné. Za posledních patnáct let se ve Švédsku péče o staré lidi velmi zhoršila. A to je právě to, co mě donutilo reagovat. Například moje teta žila na venkově v domově pro starší lidi. Měli tam asi dvacet bytů, v každém žil jeden senior, vařili jim třikrát denně, chodili s nimi ven. Poslední dobou lidé jedí jen jídlo ohřáté v mikrovlnce, vůbec nemohou chodit na procházky, protože není personál, nemá se o ně kdo starat. Postupně jsem přišla na to, že švédská vězení mají daleko lepší podmínky než švédské domovy pro seniory.
Čím se to stalo?
Ve Švédsku se změnila vláda. Přes čtyřicet let tam vládli sociální demokraté. Pak se strana ve vedení změnila a s tím se změnil i režim řízení domovů důchodců. Najednou přišla do země spousta zahraničních investorů, kteří domovy koupili za směšné peníze, propustili personál, změnili systém fungování a začali vydělávat. Řada z nich pak jen sebrala peníze. Nechali po sobě spoušť a odstěhovali se na Kajmanské ostrovy, kde neplatí daně.
Vy tedy svými knihami bojujete proti tomu, co se ve Švédsku nyní děje.
Dá se to tak říct. Péči o domovy pro seniory převzaly městské obvody. Je tam velký nedostatek personálu. Dříve měl každý pečovatel na jednoho seniora půl hodiny. Dnes na to, aby ho umyl, nakrmil, přebalil, nemá ani deset minut. Také je hodně špatné, že se o nich už nehovoří jako o lidech, ale mluví se o nich jako o uživatelích. Ve třetí knížce se objevuje právě téma, domácí péče o seniory. Celou tou trilogií prochází prvek společenské kritiky.
Můžete nám něco z třetího dílu prozradit?
Skupinka z předchozích dvou románů založí firmu, přesunou ji na Kajmanské ostrovy a začnou vydávat kreditní karty. Lidi jimi platí a tím se jim na Kajmanské ostrovy dostane spousta nezdaněných peněz... Byla jsem šokovaná, když jsem zjistila, že to tak opravdu je a takových firem je ve Švédsku hrozně moc.
Za jak dlouho máte takovou knihu napsanou?
Zhruba tak jeden rok. Mohla bych psát daleko rychleji, ale chci mít elegantní řešení každé situace. Takže nevezmu první nápad, ale mám první, druhé, třetí, čtvrté a až to páté řešení se mi líbí nejvíc, tak ho použiju. Vyhraju si.
Píšete každý den?
Ráno se nasnídám, čtvrt hodiny cvičím, potom začnu psát. Píšu celý den, skončím třeba ve čtyři odpoledne a zase jdu na hodinu cvičit. Protáhnu se a jsem čilá. Ale když se občas s psaním hodně rozjedu, tak nemůžu spát, protože mi v hlavě stále běží myšlenky z rozepsaného příběhu. Proto mám u postele papírky. Když mě zasáhne nápad, napíšu si ho na papírky a lepím si je nad postel. Když ráno vstanu, tak už si nic nepamatuji, ale papírky mi to připomenou. Řeknu si, to je fakt dobrý nápad, a začnu znovu psát.
Obdivuji, jakou máte energii. Přímo z vás sálá.
Nevím, odkud ji dostávám, ale myslím si, že jsem se tak prostě narodila. Celý život jsem musela překonávat těžkosti a to člověka nějakým způsobem zformuje.
Jezdíte po celém světě. Procestovala jste nitro oceánů. Dokázala byste si jen tak vyjet na dovolenou k moři, povalovat se na pláži a odpočívat?
Ne. Občas mám problém s tím, odpočívat. Moc to neumím. Pro mě odpočinek znamená setkání s dobrými přáteli. Ale nedělat nic, to není pro mě.
Jsou Švédové vášniví a aktivní čtenáři?
Myslím si, že lidé u nás čtou poměrně dost. Ale čím dál častěji místo toho jen hrají hry na mobilu nebo na počítači.
Co nejraději čtete vy?
Zásadně čtu papírové knihy, hlavně knihy svých kolegů, abych věděla, co je nového na trhu. Hodně čtu i faktografické knihy. Ve své profesi jsem byla zvyklá na důkladný výzkum. Tak čtu biografie různých mafiánů, vězňů a snažím se tuto problematiku pochopit.
A nakonec se nejde nezeptat, jak se vám líbí v Čechách?
Nikdy jsem tady nebyla, ale vždycky jsem si přála podívat se do Prahy. Moc se mi tady líbí, užívám si to.