S Cecílií Jílkovou nejen o (ne)zdravém jídle

Říkáte, že jste byla tlusté dítě, dnes se živíte jako výživová poradkyně. Váha pro vás tedy asi byla zásadní téma?

Určitě. Už od věku, kdy jsem začala vnímat, že jsem jiná, silnější než ostatní děti. S váhou jsem se potýkala do třiceti, jeden čas jsem měla až osmdesát pět kilo. To se střídavě nesnášíte a litujete. Máte pocit křivdy, že ostatní jsou štíhlí, ale vy ne, že někdo něco beztrestně sní – a vy po tom přiberete. A když si vytoužené jídlo dáte, nenávidíte se za to, že jste si dopřáli. Mně nakonec pomohlo, že jsem se zbavila patologické závislosti na jídle. Jíte rádi, ale už se nebičujete negativními pocity, protože kupujete a připravujete jídlo, o kterém jste přesvědčeni, že je nejlepší a že díky tomu budete zdravější a krásnější.

Řešila jste svou váhu už 
v dětství nebo až později?


Jako dítě jsem to jako problém vůbec nevnímala, ani doma mi nikdo nic takového nenaznačoval. Byla jsem prostě taková, už jako batole jsem na sebe nabalovala víc tuku než jiné děti. Genetika se nezapře. Táta je robustnější typ a já jsem patrně po něm. Často také slýcháme, že dítě si jídlem kompenzuje nedostatek lásky, ale ta mně rozhodně nechyběla. Měla jsem hezké dětství, rodiče mi lásku vyjadřovali, takže tím to nebylo. Ani v pubertě nebyla váha problém, docela jsem se vytáhla, ale pak jsem znovu ztloustla a teprve tehdy jsem to začala brát jako něco patologického.

Jak jste přišla na to, že by mohla fungovat nevařená, tedy raw strava?


Raw funguje dobře na každého, protože stoupne množství živin
 a přestanete jíst věci, které tělu 
nic dobrého nepřinášejí, například paštiky, uzeniny, průmyslové sušenky, ztužené tuky. Největší potíž je
v tom, že si kupujeme jídlo, které už připravil někdo v továrně. Raději kupujme základní suroviny a vše si připravujme sami. Někdy se vyplatí jídlo nechat čerstvé, jindy je výhodnější je povařit. Některé prospěšné látky se lépe vstřebávají bez tepelné úpravy, jiné naopak po ní. Někdo se rozhodne jíst plně raw, jiný chce jen zařadit větší množství čerstvé stravy. Já jsem do raw nejprve skočila naplno, protože všechny výživové trendy testuju na sobě
 a musím jít na dřeň. Nutno dodat, že už předtím jsem vyzkoušela několik typů jídelníčků, více méně úspěšných, a zbývalo mi na ideální váhu shodit jen asi osm kilogramů. Ty jsem měla dole závratnou rychlostí a navíc jsem byla náhle úplně jiný člověk, plný vitality a radosti. Kdybych o raw věděla od začátku, mohla jsem si ušetřit roky odříkání a tápání.


Nepronásledovala vás představa teplé polévky?


Ne. Viděla jsem totiž výsledky
 od prvního dne. Nejen na váze, ale
i na celkové vitalitě. A byla jsem nadšená a maximálně motivovaná. Navíc jsem, ze svého pohledu, vlastně debužírovala. Ořechy a ovoce jsem si totiž dříve moc nedopřávala, protože většina diet před jejich konzumací ve větším množství varuje. Jenže raw strava právě na těchto potravinách staví. Teď už ale plně raw jídelníček nemám a v žádném případě ho ani „neordinuji“ svým klientům, protože nemám ráda dogmata a pro zdraví a optimální váhu není nutné jíst raw na sto procent. Bohatě stačí jíst přirozené a kvalitní potraviny. Není nutné se vzdávat masa ani sladkých jídel, jedinou podmínkou je mít v jídelníčku více než šedesát procent čerstvé stravy typu ovoce, zelenina, ořechy, semena, pseudoobilniny a podobně.

Jíte jinak než lidé v okolí. Není to společenský handicap?


Je. Lidé, kteří jedí standardně, což u nás znamená ne příliš zdravě, někdy skoro šikanují ty s jiným životním stylem. Je to syndrom zrcadla. Například vaši kolegové v práci vědí, že by měli jíst lépe, a denně jsou konfrontováni s tím, že vy to zvládáte. Takže do vás 
šijí a hledají negativa: „Už jsi moc hubená, nepřeháněj to s těmi vitaminy.“ Ale v restauraci už dnes nijak extrémně vyčleněni nejste. Vždycky mají salát, mnohde dělají freshe a smoothies. Jídlo ale také spojuje rodiny, pospolitost vzniká právě u stolu. Na rodinu musíte jít nenásilně a nechodit do konfrontace. Třeba rodinný oběd u babičky: ta svíčková vás pro jednou nezabije. Jedli jste ji přece celý život a přežili jste to. Teď máte navíc čistší organismus, jenž se s jednorázovou zátěží lépe vyrovná. Rodina navíc uvidí, že nejste fanatik. Nejdůležitější je vědět, že i když jste se rozhodli jíst zdravě, neznamená to, že už se nikdy v životě nemůžete dotknout něčeho nezdravého.

Jak na nadšení zdravým 
jídlem reagovala vaše rodina? Prosazujete své názory doma?

Že doma nikdo není prorokem, to zjistíte velice záhy. Rodinu dvakrát nezajímá, co říkáte, protože vás nevnímá jako vzor. Pro dceru samozřejmě vzorem jsem, ale právě proto jí kupuju občas i nezdravé cukrovinky nebo například popcorn v kině. Nátlak by byl kontraproduktivní, pro dítě stresující a v budoucnu by mohl vést k psychickým problémům. Nesmíte vytvářet žádná dogmata, jen nenápadně korigovat. Ve školní jídelně jí dcera běžná jídla (s výjimkou laktózy, na kterou má alergii) 
a stejně tak u babiček nebo na návštěvách. Příbuzní se začnou o vaši stravu zajímat většinou až ve chvíli, kdy na vás dlouhodobě vidí, že vám to svědčí. Já osobně doma nikomu nic nenutím, ale maminka se začala sama po čase zajímat o změnu jídelníčku. Po poradě se mnou vysadila lepek, zhubla 7 kilo, má svou maturitní váhu, lepší pleť a vypadá o deset let mladší. Vlastně ona vždycky vypadala o deset let mladší, takže teď je to o dvacet!


Co bylo jídlo vašeho dětství?

Milovala jsem větrníky. S babičkou jsme také chodily na laskonky a její domácí kremrole byly nepřekonatelné. Preferovala jsem sladké 
a na sladké jsem pořád. Jen si je už dávám bez výčitek, protože jím především zdravé cukry.


Na rozdíl od dortíků tatínek 
s maminkou nebyli příliš standardní? Jak vypadalo vaše „disidentské“ dětství?


Že jsme nějací „jiní“, jsem vníma
la asi pouze skrze školu. Vlastně
už ve školce mě jedna z učitelek pravidelně vyslýchala, ale já o tom neměla tušení. Naši si začali přede mnou proto trochu víc dávat pozor na pusu, abych informace „nevynášela“ ven. Že je paní učitelka spolupracovnice STB, mi tehdy neřekli, aby mi nevzali tak brzy iluze. Ze základní školy si pak vybavuju epizodku, kdy mě třídní učitelka naučila sovětskou válečnou píseň 
a se slovy „Ty tak krásně zpíváš, pojď, předvedeme to paní ředitelce“ si na mně obě zgustly: „Disidentské dítě zpívá Kaťušu!“ Odpoledne jsem se svým úspěchem pochlubila doma, rodiče se na sebe podívali, pohladili mě po hlavičce a dál to nekomentovali. Žila jsem v sladkém nevědomí. Jednu konfrontaci jsem ale nakonec měla. Když jsme se ve škole učili
 o šlechtě a paní učitelka prohlásila, že dnes už žádná neexistuje, oponovala jsem: „Ale k nám domů přijede jeden kníže!“ Paní učitelka opáčila, že ten pán má jistě „kníže“ jen jako příjmení. Jenže pak přijel kníže Schwarzenberg a vznikla fotografie, na níž mu sedím na klíně a on drží v ruce svůj pas jako průkaz totožnosti. Přinesla jsem fotku do školy a domů se vrátila s pláčem a poznámkou.

Jak se to změnilo po r. 1989?

Revoluce přišla, když jsem byla 
ve třetí třídě, a paradoxně teprve potom to začalo být ve škole trochu nepříjemné. Poprvé jsem zažila faleš. Třídní učitelka se z otevřené nelásky ze dne na den přetransformovala do předstíraných sympatií. Jinak ale revoluce pro mě až takovou změnou nebyla. Rodiče mohli konečně publikovat i u nás a mohli jsme vyjet do zahraničí, to bylo z mého pohledu vše. Ve škole jsem stále stejně zlobila, nosila dvojky
 z chování, akorát najednou mi začali učitelé předhazovat můj původ, jako bych právě já měla být vzorem pro spolužáky. Očekávalo se to ode mne automaticky víc než od ostatních.

Bydleli jste blízko Havlových, chodila jste k nim na návštěvu?

Ano, bydleli jsme ve stejném bloku, takže jsme se navštěvovali. Měli skvělou sbírku videokazet se zahraničními filmy s rychlodabingem. To jsme my děti ocenily. Po revoluci návštěv samozřejmě ubylo, už nebyl čas a nebyl ani důvod nepoužívat pro komunikaci telefon.

Pamatujete si na disidentské večírky?

Samozřejmě. Ty byly za totality časté a potřebné, spíš než večírky to byly takové pracovně společenské schůzky. I když občas se také lidi potřebovali jen pobavit. Vymýšleli se akce typu amatérské natáčení historického filmu se zpěvy, kde si všichni zahráli, maškarní večírky 
s tombolou apod.


Co jste ještě zdědila
 po rodičích?


Určitě humor a zásadovost, až tvrdohlavost. Formoval mě také jejich pohled na umění všeho druhu.
 Po tátovi jsem bohužel asi zdědila určitou prchlivost, ale to se projevuje jen, když mám velký hlad, což teď opravdu nemívám! Také jsem 
po něm podědila hudební sluch a nezaměnitelnou barvu hlasu, za což jsem vděčná. Po mamince mám zase dar umět „vypnout“ okolní ruchy 
a myslet si v klidu, na co potřebuji. Bohužel se mi takové „úlety“ stávají i na třídních schůzkách a v jiných ne zcela vhodných momentech...


Máte po nich ale také spisovatelský talent. Po kom víc a jak ten využíváte?


Tak to opravdu nevím, po kom 
víc. Umím psát tátovým stylem, což jsme si prověřili párkrát 
v Lidovkách, když jsem za něho psala jednou ročně Poslední slovo. Zpočátku jsme to nikomu neříkali
 a lidé to nepoznali. Imaginaci mám ale asi víc po mamince. A moc bych si přála umět psát jako děda Jan Procházka. Svůj první román Cesta na Drromm jsem napsala před devíti lety. Je to příběh o lásce a přátelství, odehrávající se v budoucnosti. Dnes se dá sehnat spíš už jen v e-shopech. Potom jsem psala nějaké scénáře pro seriál Kriminálka Anděl a publikovala v tisku. Teď pracujeme s producentem na scénáři celovečerního filmu, ale to je zatím projekt v plenkách. A neustále píšu samozřejmě
 o jídle! Hodně mě také baví natáčet amatérská motivační a naučná videa na téma strava a každý týden zveřejňuji nové recepty na svém webu. Specializuju se na raw luxusní dezerty a raw varianty oblíbených jídel typu pizza, kebab, palačinky 
a podobně. Když to shrnu, tak můj život je kreativní a jsem tak šťastná. Největší dar ale je, když můžete lidem, kteří si to přejí, pomáhat. Takže nejraději provázím klienty změnou stravování směrem k zdravějšímu i krásnějšímu tělu a větší spokojenosti v životě.


Nabízíte zdravé pohoštění
i doma svým návštěvám?


Určitě, ale vyloženě raw hlavní chody nepřipravuji. Nechci, aby měli pocit, že jsou u mě na nucené dietě. Většinou volím vařená vegetariánská jídla nebo ryby, což ostatně i já sama také denně jím. Jako dezert ale sázím na takzvaný gurmet raw. Takový ořechový dort s čokoládou je vždycky trefa do černého. Raw dezerty jsou opravdu výborné. Když někomu neřeknete, že právě jí raw cukroví nebo dort, bude se vás nadšeně vyptávat, co to je a proč je to tak strašně dobré. Tím kouzlem je to, že místo mouky bývají v raw dezertech ořechy, používá se kakaové máslo, pravá vanilka a podobně. Jsou také sytější, takže jich sníte méně a cítíte se spokojeni, protože tělo se kromě energie nasytilo i vitaminy, minerály, případně enzymy.

Není to ale zbytečné takhle si komplikovat stravování, pokud je člověk zdravý?

Pokud někdo nemá žádné problémy a cítí se dobře, pak mu říkám: „Hlavně nic neměňte a jezte dál to, co jíte!“ Jenže kdo dnes může říct, že je opravdu zdravý? Mnoho lidí žije například celý život s alergií a dojmem, že to je nevyléčitelné. Každý má něco malého – lupy, zácpy, dvakrát ročně angínu. A to jsou věci, které ve vašem životě být vůbec nemusí. Samozřejmě nejde jen o stravu, svou roli hraje i genetika, pohybový režim, prostředí. Proto se najdou i lidé, kteří zůstávají zdraví i na objektivně nevhodné stravě. Myslím ale, že každý by měl uvažovat alespoň o základní prevenci rakoviny tlustého střeva, cukrovky, ischemických chorob srdečních apod. A také vědět, že stárneme. S věkem souvisí jevy jako intolerance laktózy. Většina seniorů laktózu už nesnese a přitom dál pijí mléko jako zamlada a diví se, že jim není dobře...

Nestačilo by vnímat víc své tělo, jíst, o co si řekne, a konzumovat co nejvíc jídel domácí výroby?

Přesně tak, to většině lidí bohatě stačí. Ale musíme si uvědomit, že zdravé domácí jídlo nevyrobíme
 z běžně prodávané pšeničné mouky, mléka a másla z velkochovů. Ty bychom měli nahradit třeba pohankovou moukou, kupovat vejce, máslo, mléko i maso z dobré farmy. Jen tak má domácí stravování opravdu smysl.


Co když někdo nechce měnit jídelníček radikálně, ale jen „mít zdravý základ“. Co má udělat?

V zimě přidejte vitaminy D a C,
 v létě buďte více venku, jezte ovoce a vysaďte lepek. Opravdu neznám nikoho, komu by se neudělalo lépe bez produktů moderní přešlechtěné pšenice, potažmo 
bez lepku obecně. Pokud nevěříte, prostě to na měsíc zkuste a uvidíte sami. Není to složité, stačí kupovat bezlepkové výrobky. Možná je nemají ve vašem obchodě, ale pokud chcete být zdraví, takový detail vás nezastaví.