Jak se píšou seriály?

Každý týden dokážou přikovat k televizním obrazovkám miliony diváků. Seriál jako takový není samozřejmě žádná novinka. Dříve ovšem běžel jeden ročně a třináct dílů bylo víc než dost. V dnešních továrnách na seriály by takový scenárista solitér, jako byl Jaroslav Dietl, měl pramalou šanci. Vždyť například jedinou epizodu nekonečného seriálu Ulice píše i 15 lidí. Televizní scenáristika se za poslední roky změnila k nepoznání. Seriálová produkce 
nás denně zaplavuje desítkami příběhů, sledování seriálů se dokonce zařadilo mezi novodobé závislosti. Krátké série i nekonečné ságy, umělecké skvosty i (výrazně častěji) díla nevalné úrovně, se na nás valí ze všech stanic. Po roce 1989 jsme se
 s nadšením vrhli hlavně na zahraniční produkci, ale na české seriály se nezapomnělo. Mnohé se těší velké oblibě i po dlouhých letech od doby, kdy byly natočeny. Na ten úplně první český seriál se už nikdo nepodívá, tedy alespoň ne na celý. Zachoval 
se jen jeden díl. Vznikl v roce 1959 a jmenoval se Rodina Bláhova. Režíroval ho Jaroslav Dudek a scénář psali Jaroslav Dietl, Ilja Prachař a Zdeněk Bláha a právě podle něj dostal své jméno. První díl původně třídílného cyklu se vysílal 9. prosince 1959 a měl takový úspěch, že se dotáčelo dalších SEDM epizod. 
O tom se dnes scenáristům může jen zdát...

Petra Ušelová: Ulice

NA NAŠI SCHŮZKU SI BERU BALÍČEK KŘÍŽAL. SCENÁRISTKA PETRA UŠELOVÁ JE PRÝ PŘI PSANÍ JÍ NA KILA.

„Je to mor. Jednou jsem se jich strašně přejedla a bylo mi hrozně zle. Když píšu něco náročného,
 u čeho je potřeba hodně přemýšlet, musím něco žvýkat. Ani o tom nevím a už stojím u lednice. Byla jsem čokoholik, denně jsem snědla tabulku čokolády, 
teď se snažím při psaní hryzat zeleninu. Ale práce na denním seriálu je pro mě už docela rutina, tak mi stačí uvařit si čaj,“ nechává mě nahlédnout do svých rituálů Petra Ušelová, jedna ze služebně nejstarších scenáristů Ulice.

Letos slaví kulatiny

Stejně jako samotná Ulice i ona letos oslaví desetileté působení
 v tomto seriálu. „Přesně si pamatuju na úplné začátky. Moje první práce byla na pátečním pátém dílu. Psala jsem epizodu, jak si Tereza půjčí matčinu podprsenku. Ve škole se jí posmívají, ona se stydí, a tak si ji na záchodě sundá a schová ji nahoru do nádržky. Přitom ale rozbije splachovadlo. Tehdy byla Tereza holčička, dnes je z ní mladá žena, která sama ve škole vyučuje,“ říká Petra 
a tvrdí, že Ulici vnímá jako svoje dítě. „Vždyť jsem s ní spojená deset let. Někteří intelektuálové by nad tím vrtěli hlavou, ale já
 se za ni nestydím a mám ji fakt ráda. Líbí se mi na ní, že podobné situace běžně prožíváme. Jsou to obyčejné příběhy o normálních lidech. Nejsou v ní nepřirozené zápletky,“ vysvětluje a dodává, že nápady čerpá ze svých životních zkušeností. „Ono to ani nejde nepromítat do textu věci ze života.“ A tak se v příběhu tu a tam objeví někdo z jejích blízkých. Pak jí okamžitě zvoní telefon. „Stává se, že mi táta volá, když náhodou vidí díl, kde je nějaké slovní spojení, které používá. Třeba Lumír říká »to je, jako kdybys ty prachy házel do kanálu«. Tuhle větu mám od svého otce. Hned mi telefonoval a smál se: »To jsi psala ty, viď?« Zkrátka hlášky, historky a zajímavé situace lovím všude.“ Musí. Nemůže jen tak sedět a čekat, až jí tak říkajíc kápne slina. Ulice je továrna, kde se rodí jeden díl za druhým šílenou rychlostí. „Přirovnávám to k truhláři, který umí řemeslo a vyrábí židle pro sériovou výrobu. Je to taková malá manufaktura a tou je pro mě Ulice. Samozřejmě jinak pracuje, když dostane zakázku na složitou, vyřezávanou skříň. Tou jsou pro mě vlastní projekty.“

Hlavně včas

Jak se mi svěřila, má problém dodržet termíny. „Se mnou je to těžké. Potřebuju tlak a potom píšu strašně rychle. Jakmile ale mám čas, tak u toho dělám tisíc jiných věcí, jako třeba že chodím na Facebook a podobně,“ směje se. Jak tedy vypadá její běžný den, když nad sebou nemá bič v podobě odevzdávky? „Když nemusím vstávat
 se synem do školy, tak si ráda pospím. Klidně do deseti. Pak mám třeba schůzku, jdu do kavárny nebo obíhám doktory, jdu na procházku se psem nebo si zaběhat. Navíc dopoledne vůbec nejsem schopná psát. Nemyslí mi to. Jsem sova, moc ráda ponocuju. Takže dopoledne dělám typické prokrastinační aktivity.“ Mezi ně však patří i večerní sledování Ulice. „Je pravda, že když musím večer pracovat, tak sledování Ulice je moje prokrastinace. Odůvodním si to, že je to dobré si něco nakoukat.“

Během dvou týdnů musí napsat deset dílů. Samozřejmě nezpracovává celé epizody, ale každý scenárista má na starosti dialogy jen několika postav. Těmi Petřinými jsou milenecká dvojice Olda a Petra a také v seriálu zatím nová rodina Maléřových. Není mi ale jasné, 
jak se dá dohromady text scény, ve které vystupují kromě jejích postav i postavy jiného scenáristy, když každý píše „ty svoje“. „Uvedu příklad. Moje dějová linka je Olda a Petra. Ve scéně, kterou píšu já, jsou hlavními postavami. Ale na ně jsou samozřejmě navázaní další lidé, například potkají na chodbě pana Peška. Ten sice už patří jinému scenáristovi, ale protože se ocitne v mojí hlavní dějové lince, píšu jeho dialog já. Naopak když se „můj“ Olda ocitne v jiném hlavním příběhu, třeba v kadeřnictví u své bývalé ženy, tak jeho slova píše kolega.“

Téměř jako manufaktura

Než se však texty dostanou do rukou herců, pracuje na nich asi dvacet lidí. Tzv. linkaři (scenáristé dějů) vymyslí jednotlivým postavám dlouhodobé dějové linky na půl roku dopředu. Z nich postupně odebírají kratší časové úseky, které rozpracují do jednotlivých epizod. Poté je předají scenáristům dialogů, mezi které patří právě Petra, a ti postavám napíšou konkrétní promluvy. Šéfdramaturg je opoznámkuje, upraví, své k tomu řekne sám režisér a vytvoří se definitivní verze, z níž se nachystá natáčecí plán. Vyžaduje to dokonalou souhru. Už jen uhlídat, aby každý díl pokryl celý běžný den od rána do večera, aby v něm byly vyvážené komické i dramatické situace... Docela fuška.

Domácí úkol

Protože scenáristé z velké části pracují samostatně, docházejí každé druhé pondělí v měsíci na společné porady, říká se jim předávání scénosledů. To je ten moment, kdy dialogisté přebírají texty od linkařů. Na těchto schůzkách společně rozebírají sitauce, kterém jim nejsou jasné. Dnes mě pustili mezi sebe, a tak v deset dopoledne mířím do ateliérů v pražské Hostivaři. Zatímco herci právě natáčejí březnové díly, scenáristé řeší letní epizody. Hned v úvodu dostane Petra
 úkol od šéfdramaturgyně: „Rodinu Maléřových musíš připsat. Ale bleskurychle, pokud možno 
do středy. Tenhle díl zatím vydá jen na 33 minut a Maléřovi tam mají prostor, který můžeme využít.“ „To je v pohodě, dopisovačky dělám rychle,“ mávne rukou Petra. Pak scenáristé jeden po druhém debatují o detailech. Třeba jestli je nová postava panna nebo u jakého stanu se mají postavy pohádat. „Mám rozepsat hádku při stavbě stanu, ale nevím, jaký je ten stan? Takové to staré áčko? Nebo iglů?“ ptá se kolega. „To je asi jedno, záleží na tobě,“ dostane se mu odpověď. „No ne, iglů je přece postavené raz dva. Tam se nikdo hádat nebude.“ „To by ses divil. Máš vidět naši rodinu, když jedeme stanovat.“ V téhle odhlečené atmosféře probírají nejasná místa a za hodinu je hotovo. Při složitějších situacích si malují grafy a vybarvují texty. Trochu mi to připomíná geometrii. Skutečně dbají na každý detail. Dobrý scénář je totiž základ. Pak už se rozbíhá celý kolotoč kolem výběru herců, samotného natáčení a postprodukce. Zkrátka cesta k divákovi je dlouhá, náročná, ale za ta léta už dokonale zaběhnutá. Samotnému natáčení scenáristé obvykle nepřihlížejí. „To bylo spíš ze začátku, že jsme s herci diskutovali
o jejich postavách. Teď už přijdou, jen když mají velké výhrady, ale stává se to jen výjimečně.“ Mně ale umožnili nahlédnout do zákulisí. Bohužel v ateliéru bylo prázdno, protože se točily exteriéry v jednom ze skutečných bytů. Tak jsem si alespoň prošla Ulici. Nahlédla jsem do výlohy pekařství „baby“ Nyklové, mrkla jsem se do kadeřnictví Jitky Farské 
a zkoukla jsem jídelní lístek, vyvěšený na hospodě U Jindřicha. A přislíbili mi, že bych si mohla někdy střihnout i komparzní roličku.

Rudolf Merkner: Vyprávěj

SEDÍM SÁM ZA STOLEM, PÍŠU, VYMÝŠLÍM A POŘÁD MĚ NĚKDO HONÍ S TERMÍNY,“ ŘÍKÁ S LEHKOU NADSÁZKOU SCENÁRISTA JEDNOHO Z NEJŮSPĚŠNĚJŠÍCH ČESKÝCH SERIÁLŮ POSLEDNÍCH LET.

Minulý týden jsem se pohádal
 s dcerou Justýnkou. Chtěl jsem, aby šla brzy spát, když musí jít ráno do školy. Ale ona trvala
 na tom, že prostě MUSÍ vidět Vyprávěj. Nikoli kreslené pohádky nebo sitkomy, ale Vyprávěj!!! Začal jsem se smát a došlo mi – ano, to je vlastně ta nejkrásnější odměna za léta osamoceného sezení u stolu za počítačem! 
Je to tak, nikdo mi to nevěří, ale psaní seriálu je především práce pro samotáře, kteří vydrží být řadu měsíců sami jen se svojí fantazií.

Stohy prázdných papírů

Je to přesně sedm let, co 
jsem sedával od časného rána „za prázdným papírem“, s vědomím, že pokud nebudu mít
 po obědě alespoň deset stran textu, tak je to pod plán – a nestíhám. Navíc jsem skřivan, takže odpoledne už nic moc nenapíšu. Řada lidí mi sice moji práci závidí, protože si přece „mohu dělat, co chci“, vymýšlet si... Jenže když si představíte, že každý díl má přesnou strukturu a okolo sedmdesáti stran textu – navíc vždycky tak třetinu rovnou přepíšu, takže musím napsat přes 100 stran textu... A to je jeden díl. Krát 116 dílů = 11 600 stran! Pořád stejný rytmus, den co den sám v tichu kanceláře, kde si povídám jen se svými postavami.

A když to nejde? Deprese
 a nervy, kdy to zase „půjde“. Kontakt se světem? Dotazy producentů, kdy už to konečně bude, a poznámky dramaturgů, kteří většinou nechválí, spíš opravují
 a vytýkají vám, jak takové šílené příběhy můžete vůbec napsat. Nadšení ze samotného psaní vyprchá asi tak po třech měsících, pak už člověk musí mít pevnou vůli a chuť něco vyprávět, aby všechny nervy při realizaci vydržel.

„Tati, Vyprávěj“

Samozřejmě není to jen stres. Odměnou jsou miliony spokojených diváků a tím pádem spokojený producent a uštěpačné poznámky dramaturgů jsou zapomenuty. Také pět ocenění Týtý. Tedy alespoň v případě seriálu Vyprávěj. Ale přiznám se, že nejkrásnější odměna, jaké se mi mohlo dostat, je ta hádka z minulého týdne s Justýnkou 
o jejím večerním vysedávání
 u televize.