Touha po lepším životě se stala hnacím motorem současných Vietnamců, kteří si ještě příliš pamatují, jaké to bylo za nekonečných válek a hladomorů. Kdo navštívil tuto zemi před dvaceti lety, bude možná zaskočený. Zatímco tehdy se ještě většina obyvatel přemísťovala na bicyklech, dnes mají všichni skútry nebo motorky. Zaplavily nejen silnice, ale i chodníky, parkují všude, dokonce i v některých buddhistických chrámech.
V pekelném tempu
Téměř osmimilionové Ho Či Minovo město neboli Saigon na jihu Vietnamu se stalo ekonomickým centrem země teprve za francouzské nadvlády v polovině 19. století. Od té doby je ale stále na vzestupu a život v něm nabral pekelné tempo. Odevšad vyrážejí ve dne v noci motocykly. Mladá žena na motorce kojí miminko, jiná veze hned dvě malé děti a tunu nákupu, na sedadlo se vtěsná klidně čtyřčlenná rodina a všem koukají jen oči, protože hlava je schovaná v přilbě a pusu mají zakrytou rouškou nebo šátkem. Není divu, vzduch stejně není moc k dýchání. Vymanit se aspoň na chvíli z tohoto ruchu se dá na náměstí Lam Son, které nabízí porci nostalgie. Stojí tu hotel Continental, v němž spisovatel Graham Greene psal svůj věhlasný román Tichý Američan. Naproti se skví Městské divadlo, které je od roku 1900 sídlem saigonské opery, a v jeho pozadí ční desetipatrový hotel Caravelle z roku 1959, z jehož celoplošných oken se lze kochat výhledem na město. Hlavní ozdobou je pak katedrála Notre Dame, kterou francouzští kolonizátoři nechali postavit v 19. století z marseillských cihel. Dodnes na nich najdete stopy po kulkách z vietnamsko-americké války. Z náměstí vede hlavní třída Dong Khoi, kde vás kromě spousty noblesních obchodů a kaváren zaujme budova hlavní pošty s velkorysou halou, kterou stavěla ještě Eiffelova společnost. V Saigonu se zachovalo na 250 starých francouzských vil, které se dnes prodávají i za 10 milionů dolarů a kupují si je Vietnamci, jimž se podařilo zbohatnout v zahraničí.
Jídlo, kam se podíváš
Doslova na každém kroku se vaří. K tomu účelu není nutná žádná kamenná restaurace. Kuchařka si vystačí s plotýnkovým vařičem, který si ráno položí na vahadlo spolu s potřebnými surovinami a vše vynese na ulici. Má své stálé místo na chodníku, kde nádobíčko rozloží a na malém sedátku nebo jen tak na bobku začne krájet salát a maso a připravuje je přímo před vámi. Domorodec už ví, kde se po cestě do práce nasnídá nebo kde si nechá zabalit do mikrotenových pytlíků svou porci oběda. U oblíbené kuchařky se během chvíle usadí na miniaturních židličkách několik lidí, kteří pijí čaj z její termosky a z misky pojídají ranní polévku pho bo. Mimochodem tenhle pokrm nikdy nezklame. Silný hovězí vývar, dochucený rybí omáčkou, zázvorem, cibulí, koriandrem a šťávou z citronu, plný rýžových nudlí a na tenké plátky nakrájeného masa, vás zasytí za pár dongů, což je místní měna. Dalším typem občerstvení jsou bufety přímo na chodníku nebo v přízemním prostoru připomínajícím garáž. K vybavení postačí plastové židličky a stolky, vše ve velikosti dětského nábytku. Vietnamská jídla zaujmou vyváženou chutí podle principu jin a jang. Pokud je něco sladké, musí to být i kyselé, kde je něco horké, musí být i studené. Pokrmy se vám budou zdát lehké, protože neobsahují moc másla, oleje ani soli. A pokud se navíc budete krmit hůlkami, bude vám to trvat déle a nepřejíte se. Dietní bývají i dezerty, protože je většinou supluje ovoce – liči, meloun, ananas a velmi chutné červené dračí ovoce s bílou dužinou a černými semínky.
Úcta k předkům
Když se zeptáte Vietnamce na jeho víru, většinou vám odpoví, že je buddhista. Tamní buddhismus však Vietnamci chápou pragmaticky. Do chrámu přinášejí obětiny v podobě peněz, ovoce, sušenek i limonád, aby se božstvo přimluvilo za prosperitu rodiny. V chrámu se nejen modlí, ale kolikrát i vaří, turista ocení, že jsou tu i toalety, a v přezdobených místnostech plných lampiček a umělých květin bývá poměrně živo. Vietnamci si zakládají také na úctě k předkům a pečlivě se starají o jejich oltáříky, které mívají v centru hlavní obytné místnosti. Věří, že duše mrtvých jim pomáhají v běžném životě. Napojení na rodinu je tady vůbec silné, k čemuž vedou životní podmínky. Například málokdo si platí zdravotní pojištění, a pokud onemocní, musí se na jeho péči složit rodinní příslušníci. V případě hospitalizace svému nemocnému zajišťují i stravu a hygienu a přespávají u něj na rozkládacím lehátku.
Vše pro obchod
Obchody bývají otevřené téměř non stop – dokud chodí zákazník. Majitel většinou spí přímo v zadní místnosti za krámem. V těchto prostorách také tráví většinu času děti. Odmalička jsou vedené k tomu, aby pomáhaly. Přísná výchova pak pokračuje ve škole, kde je učitel uznávanou autoritou. Učitelům nosí dárky nebo posílají psaníčka i dávno dospělí žáci a rozhodně nejde o formalitu. Většina Vietnamců nezná dovolenou ani volný víkend. Nepěstují příliš koníčků, nejčastěji vyrážejí na ryby, ovšem hlavně proto, aby si je pak uvařili k večeři. Chovají zpěvné ptactvo; ptáky v bambusové kleci někdy berou i na procházku. Mladé Vietnamky si zakládají na vzhledu. Jejich cílem je mít co nejbělejší pleť a kulaté oči. Neváhají kvůli tomu podstupovat i náročné kosmetické zákroky. Na druhé straně milují svůj folklor a stále si rády oblékají dlouhé šaty ao dai, pod které se nosí volné kalhoty. V těchto šatech vás uvítají na palubě i vietnamské letušky, až se rozhodnete zamířit sem za poznáním.