Paul Millar: Skotsko je moje doma

Zábava 28. srpna 2015

Paul Millar žije v Edinburgu od šedesátých let, ale vazby se starou vlastí nikdy neztratil. Pracoval jako poradce pro Václava Havla a později se stal honorárním generálním konzulem. Aby neztratil kontakt s češtinou, začal překládat a nakonec i psát. Kdyby však sepsal své vlastní paměti, byl by to pěkně napínavý román.

Skotsko po česku je vaše první kniha?

Je, ale já se vůbec nepovažuji za spisovatele. Tím bych urazil ty skutečné. Začal jsem nejdřív překládat. Chtěl jsem si udržet dobrou češtinu. Na začátku jsem začal psát knihu anglicky, říkal jsem si, že by to pro Skoty mohlo být zajímavé – zjistit, jak se u nich žije Čechovi. Pak se to zvrtlo, protože v českém nakladatelství se mě zeptali, jestli bych nechtěl sám něco napsat. Nezbývalo než přiznat, že už jsem tak trochu začal...

Ve vašem životopise mě zaujalo, že se vám v emigraci podařilo rychle najít práci v oboru. Jak jste to dokázal?

Můj otec žil od války v Cambridgi. Neohlášeně jsme tedy s manželkou v roce 1968 přijeli nejdříve k němu. Druhý den jsem šel na návštěvu ke známému, který pracoval ve stejném oboru jako já (zemědělství, pozn. red.), a samozřejmě jsem doufal, že by mi mohl se sháněním práce pomoci. A v Edinburgu zrovna hledali někoho s mou specializací, úspěšně jsem prošel pohovorem a dostal jsem místo.

Rozuměl jste jim od začátku?

Dělnému lidu z přístavu bych možná nerozuměl, ale v práci byli kolegové z celého světa, pracoval jsem přece jen na univerzitě. Měl jsem ze školy docela dobrý základ – v klasickém slova smyslu. A co mi chybělo, to jsem musel velmi rychle dohnat. Pracoval jsem pro britský úřad a v zaměstnání jsme vydávali časopis, do kterého jsem musel přispívat.

Trpěl jste někdy sentimentem po vlasti?

Popravdě tu nemám vůbec žádné příbuzné. Moje rodina byla malinká, všichni zemřeli. Otec žil v Anglii a z jeho strany mám dva nevlastní bratry. Vazby mám jen v Británii. Nebylo po kom by se mi stýskalo. Moje žena je jiný případ, měla tu rodiče, sestru. Adaptaci měla těžší, trpěla splínem, dalo by se říci i lehkou depresí. Já naskočil do práce, ale ona to měla složitější.

Zůstala v domácnosti?

Ne, začala také brzy pracovat ve stejném institutu jako já. V Československu pracovala jako magistra v lékárně, ale v Edinburgu se přeškolila na imunoložku, věnovala se tkáňovým kulturám. Nakonec splynula s prostředím také, ale trvalo jí to déle než mně. Ženy jsou emocionálnější...

Vy jste ale emigraci nezažil poprvé, za války vás nacisté odvlekli od rodiny a předali na převýchovu. Pamatujete si něco z té doby?

To víte, že ano. Ta převýchova se jim ale nepodařila. Poslali mě do malého města poblíž Kasselu ke starším manželům. Dětství má tu výhodu, že špatné věci zůstanou zastřené. Trvalo mi dlouho, než jsem si vzpomněl na detaily. Když jsem žil ve Skotsku, vydal jsem se na ta místa. Nic jsem nepoznával.

Musel jste pak Němce nenávidět.

Ani ne, nemám vůči nim předsudky. Oni byli vcelku laskaví, ale maminku mi nenahradili.

Zpátky jste se dostal po válce jak?

Vrátil jsem se už v roce 1944, 18 měsíců jsem byl mimo domov. V okolí Kasselu bylo hodně fabrik na zbrojní průmysl a v roce 1944 je začali spojenci rovnat se zemí. Místní přišli o zaměstnání i obydlí, a tak jsem dostal papír a mohl se vrátit k babičce.

Vaše jméno přitom zní anglicky.

To si změnil otec, který byl za války u letectva, a v Anglii už zůstal.

Původně jste byli Milerové?

Jmenovali jsme se oba Chmelař. Ch Angličan nevysloví. Když odstraníte ch a ř, vyjde z toho Millar.

Skotsko už berete jako svůj domov?

Jsem tam doma.

S Českem jste ale v kontaktu také. Jak jste se po roce 1989 dostal do týmu poradců Václava Havla?

Díky docentu Šimečkovi, který zorganizoval Sbor zahraničních poradců, a já v něm měl na starost oblast zemědělství. Vazba je tam ještě jedna – moje žena je shodou okolností Havlova sestřenice. Znal jsem se s ním, i když jsem nikdy nepatřil do okruhu jeho blízkých příznivců. Na studiích v Brně jsem měl krátkou lásku s básnířkou Violou Fischerovou – a ta mě jednou vzala na schůzku, kde byl Václav Havel i s Olgou. To bylo někdy v šedesátých letech. Sbor zahraničních poradců skončil s rozdělením Československa. Pak už nikdy nebyl obnoven. Když ale na Ministerstvu zahraničí začali uvažovat o zřízení konzulátu ve Skotsku, vzpomněli si na mě.

Jako konzul jste už také zažil všechny tři prezidenty.

Mám dojem, že zejména Klaus je někdy nespravedlivě posuzován. Měl z nich největší přehled o praktickém fungování země. Byl to schopný správce úřadu.

Co vlastně obnáší takové vedení konzulátu ve Skotsku?

Radostnou povinností je vést matriku. Rodí se nám naštěstí hodně českých dětí a rodiče chtějí, aby měly obě občanství, i když návrat do Česka neplánují. Řeším i úmrtí, to je ta smutná část mé práce. Potom radím lidem, co nedělat, pomáhám jim zorientovat se v pravidlech a zákonech. Dostanou se ke mně i kriminální a soudní případy. Byl bych moc rád, kdybych tady našel někoho, kdo by se postaral o jednu dívku, která je ve Skotsku ve vězení. Dostala osm let za úmyslné zabití. Teď brzy má být deportována, zbývá už jí jen jeden rok do podmínky, ale ráda by i ten zbytek trestu strávila tady. Bodla do člověka, který ji chtěl znásilnit. Během přelíčení ale neřekla kvůli jazykové bariéře ani slovo a soudu nezbylo než ji poslat za mříže.

Vždyť člověk má u soudu nárok na překladatele.

Bohužel její právníci ex offo nestáli za nic. Snažili jsme se o obnovu procesu, ale bez nových důkazů to není možné. A ty nejsou. Tělo oběti je zpopelněné. Byl to člověk, u kterého našli počítač našlapaný pornografií, kulturista, který užíval různé potravinové látky, co ovlivňují hladinu testosteronu. Vylákal ji k sobě s příslibem ubytování a den předtím si nechal poslat zásilku sexuálních hraček. Když po ní vystartoval, podařilo se jí utéct, ale nechala tam své věci. Vzala nůž a vrátila se pro ně. Pak se to stalo. Ve vězení si doplnila vzdělání, složila jazykové zkoušky, běhá maraton ve vězeňském dvoře – je to vzorná vězenkyně. V Česku by možnosti na tak dobré vzdělání neměla. Po propuštění chce pomáhat ženám, kterým se stalo to samé.

Vy sám jste se někdy dostal do křížku se zákonem?

Ne, můj hřích je jen špatné parkování. Stačí o pár minut prošvihnout časový limit a pokuta je na světě.

Kdybyste měl vybrat jedno místo, které je třeba ve Skotsku vidět, co by to bylo?

Zahrada kosmického rozjímání v Dumfries. Založil ji zahradní architekt Charles Jencks, když jeho žena onemocněla rakovinou. Je to velká krása.