Já nevím, co si lidi představovali, vždyť se tam nic až tak zvláštního nedělo,“ vzpomíná Venuše na dobu, kterou spolu s přítelem Vratislavem trávila mezi uměleckým výkvětem doby v proslulém domě Jiřího Muchy. Jistě, záleží na úhlu pohledu. Zatímco ona procestovala už jako dítě lán světa, většina obyvatel Československa, sevřeného socialistickou realitou, žila úplně jiný život...
Vyrůstala jste u cirkusu, navíc s tmavou pletí. Setkala jste se s rasovou diskriminací a nepříjemnými poznámkami okolí?
Tak tmavou pleť zase nemám a narodila jsem se dokonce blonďatá. Vlasy mi po třech letech sice ztmavly a po narození syna ještě víc, ale vyloženě černé nejsou. Ke zdařilé rasové diskriminaci zkrátka chybí mému tělu víc pigmentu, takže nic podobného mne v životě nepotkalo.
Měla jste pestré dětství a netradiční rodinu, vnímala jste tu odlišnost?
U cirkusu byli všichni výstřední, tam mi to ani nepřišlo. Ale později, když jsme žili hlavně s matkou v bytě v Praze, narazila jsem ve škole v Klimentské ulici na svět „normálních“ dětí. Stala jsem se obětí šikany. Má plachost totiž některé chlapce, kteří byli o půl hlavy menší než já, provokovala. Nevěděli, jak na mě, až si jeden vzal na mušku mé jméno. Z příjmení Sameš udělal Samec a o přestávce na mě začal volat „Samice!“ Tři další se toho taky chytili, trápili mě pak tou přezdívkou dost dlouho. Až po půl roce mě napadla obrana. Když opět zaznělo „Samice“, otočila jsem se a hlasitě opáčila „Copak chceš, Samečku?“ A byl klid.
Píšete, že rok 1968 kolem vás přešel celkem bez povšimnutí, bylo vám teprve třináct, ale co potom, zaznamenala jste změny? Ve škole se atmosféra nezměnila? Doma jste o tom nemluvili?
Rok 1968 jsem popsala poměrně obšírně v knize, i komunikaci, kterou jsme o tom vedly, či spíše nevedly s mámou. Ona žila ve svém světě. Původně toužila po úplně jiném životě. Z mých starších sester, které byly zrovna v zahraničí, tehdejší režim udělal emigrantky a naše vztahy se úplně přerušily. Ale naše rodina nikdy nefungovala moc dobře.
Mohlo za to stálé cestování?
Částečně, spíš to bylo charaktery rodičů. Byli úplně odlišní. Je to ale komplikovanější. Všechno jsem se snažila popsat právě v knize.
Ani se sestrami to nebylo lepší? Jaké jsou vaše vztahy teď?
Nejstarší sestra Naďa se od té doby, co si přečetla mou knihu, neozvala, se Soňou zůstal náš vztah vyrovnaný.
Když jste se přestěhovali do Prahy, brzy jste se začala potulovat po nocích. To se nikdo nepozastavoval nad vaším nízkým věkem?
Prahou jsem se toulala jen s jedním extravagantním umělcem Vratislavem, kterému bylo při našem seznámení 35 let. Třebaže mně bylo teprve patnáct, měřila jsem už 175cm, takže jsme byli realativně nenápadní. A rodiče to neřešili.
Z knihy se zdá, jako byste neměla žádný zájem, jako by život byl nuda. Částečně za to asi mohli rodiče, částečně doba, ale vy jste přece krásně malovala, ani to vás nechytlo?
Postoj k životu je jistě ovlivněn rodinou a okolím, ale i vlastní duší. Ta moje je dost nevděčná a komplikovaná. Řekla bych, že jsem líná melancholička. Obdivuju od přírody veselé lidi, mě jako by naopak pořád sužovaly nějaké deprese a pro nedůležitý detail ztratím lehce zájem o podstatný celek. Ale na druhou stranu mám i já v sobě něco dětinsky veselého. Snad trpím manickou depresí, což by v celém světovém chaosu nebylo ani divu...
Pohybovala jste se ve světě bohémů, kteří sice žili večírky, ale mnozí z nich byli skutečné osobnosti. Ani to vás neinspirovalo?
Mě zajímal ze všech osobností nejvíc můj přítel Vratislav, který se v zápalu vytváření uměleckých děl zrovna moc nepřetrhl. Úchvatná díla jiných osobností mi sice na dálku imponovala, ale opravdu jen na dálku. Měla jsem hlavu plnou jiných, často velmi malicherných starostí, které jsem pro zaslepenost svého mládí nemohla sama vyřešit.
Nelitujete dnes „promarněných příležitostí“? Setkala jste se i s Václavem Havlem...
Promarněných příležitostí nelituju, byla jsem tak mladá! Ale kdybych nenapsala alespoň ten životopis, toho bych asi litovala. Jen mě mrzí, že si ho právě Havel nebo Hrabal či Petr Nýdrle už nepřečtou.
Zajímala jste se tehdy o politiku?
Bohužel jsem toho nezůstala ušetřena. Říkám bohužel, protože politikou by se měl člověk zaobírat buďto důkladně, nebo vůbec. Kritizování v koutě, které není ničím konkrétním podloženo, je ztráta času i energie.
Zažila jste nějakou perzekuci nebo setkání s tajnou policií?
Zažila, po výletě do Maroka. Hned na letišti jsme museli s přítelem nasednout každý do jiného černého auta a jelo se na výslech do Bartolomějské. Měla jsem docela strach, ale soudruzi měli naškrobené bílé košile a nemučili mě.
Jak vzpomínáte na natáčení pohádky Malá mořská víla a na focení, například s Tarasem Kuščynským?
Kostým mé filmové princezny byl nepříjemně úzký... Ale jinak je to hezká pohádka se zajímavou hudbou. Focení s Tarasem bylo rozhodně příjemnější, tam mě šaty netísnily. Bylo mi moc líto, když mu bez varování pokáceli za chalupou kus nádherného lesa, ve kterém tak rád fotil. Vážně pak onemocněl, možná to bylo i proto.
Nelákala vás kariéra modelky?
Jednou jsem na módní přehlídce předváděla, bylo to myslím v Jungmanově ulici. Ale pro mě to nebylo. Odjakživa jsem měla jeden komplex – zlepšit náš svět, aby byl spravedlivější. Zdědila jsem to jistě po otci, po mámě asi těžko. Coby manekýnka jsem si připadala jako pokrytec. Brát věci lehce mi není dáno. Tak jsem se tedy po dlouhých letech v Berlíně s úspěchem dopracovala do starobinců a snažím se tam jako pečovatelka dělat malé dobré skutky. Je mi z naší pokročilé civilizace úzko. Před pěti lety jsem na to téma nakreslila krátký komiks. Poslala jsem ho teď do Prahy, možná někoho zaujme a zveřejní ho...
Váš odchod do Německa byl složitý, zbrkle jste se zamilovala, porodila syna a nějakou dobu si vydělávala na živobytí i vlastním tělem. Co byste dnes poradila svému tehdejšímu já, aby udělalo jinak?
Začít se učit německy předem by rozhodně nebylo k zahození. Přestože jsem jako malá cestovala, nijak jazykově vybavená jsem nebyla, oba rodiče mluvili česky. V Berlíně mi němčina ze začátku hodně chyběla. Alespoň toho jsem se mohla vyvarovat.
Co vás vlastně přimělo k tomu, abyste o svém životě napsala knihu?
Zatvrzelý postoj mé nejstarší sestry. Kdyby se za své nepochopitelně nepřátelské chování „stručně“ omluvila, patrně bych nezačala ani psát. V průběhu psaní jsem ale na konflikt s Naďou docela zapomněla. Takže jí vlastně mohu být vděčná, že mě vyprovokovala.
Chystáte něco dalšího?
Rozhodně bych chtěla nakreslit ještě nějaký komiks, zatím si to jen promýšlím, ale pomalu bych s tím už měla začít...