Vaše básně mi připadají drsné, skoro mužské.
Hodně mých básní je měkkých, až patetických. I kritici mi to vyčítají. Ale nebojím se použít sprosté slovo a občas se mi podaří použít nadsázku a nadhled. To může působit chlapsky, ale já se přitom rozslzím i nad reklamou. Taky jsem ministryně Vánoc, zbožňuju všechno, co je provází. Všem to leze ušima, a já se můžu rozplynout blahem nad tradicemi.
Jak se hledá téma na báseň? Vy máte jednu i o potratu.
Básník Milan Kozelka mi poradil, že mám psát o věcech, o nichž ostatní básníci nepíší. Ať je zkusím uchopit jinak, ze svého pohledu, že skoro všechno už bylo popsané. Občas mi i tak někdo vytkne, že moje básně nepřinášejí nic nového, ale s tím nesouhlasím. Přinášejí můj pohled a ten je nový. Kdybych chtěla být úplně nová, snad bych musela psát jen nesmyslně poskládané hlásky.
Ale i to už tady bylo.
Proto se snažím občas vytáhnout na světlo téma, o kterém se nemluví. Možná je to drsné, ale já nechci psát selanky, i když lidem by se možná líbily víc. Chci zaznamenávat věci, které se mihnou kolem mě, ale přitom na mě silně zapůsobí.
U nás jste ale známá hlavně jako textařka Davida Kollera. Jak jste se dali dohromady?
Napsal mi SMS zprávu, ale já netušila, že mi píše opravdu on. Podezřívala jsem české kamarády, že si ze mě vystřelili. Z českého čísla mi přišla SMS: „Dobrý den, jsem David Koller, jsem hudebník a rád bych s vámi spolupracoval.“ Říkala jsem si, že to je nějaká blbost, že přece každý ví, že je hudebník a že by to určitě takhle nenapsal. Tak jsem hrála hru dál a odpověděla: Jasně, kdykoliv, klidně zavolej.“ Zavolal zpátky za tři minuty, to už jsem ho poznala – a tehdy jsem doopravdy začala skákat radostí po místnosti. Naštěstí mě neviděl.
Jak se stala Mirka textařkou Davida Kollera a co znamená být profesionálním textařem? Vše se dozvíte v novém čísle časopisu Vlasta, který je právě v prodeji.