Co podle vašich osobních zkušeností nutí lidi opustit domov a vydat se na cestu do neznáma?
Většina lidí, se kterými jsme byli na cestách, utíkala před smrtí. Mnoho mladých mužů, kteří s námi byli na člunu, by jinak muselo jít do syrské armády. Oni ale nechtěli bojovat ani za jednu, ani za druhou stranu. Syrská občanská válka je stroj na mletí masa, kterým prochází obrovské množství lidského „materiálu“. Tomu se chtěli lidé, které jsem potkal, vyhnout. Současné ekonomické perspektivy se v Sýrii rovnají nule a neodcházejí snad jen ti, kteří z války profitují. Mnozí neutíkají kvůli sobě, ale kvůli dětem, protože tuší, že se situace dalších pět let nezmění. Ale děti rostou a potřebují vzdělání. Rodiče nechávají celou svou identitu za sebou, aby jim zajistili lepší budoucnost.
Má vaše práce předem stanovený cíl?
Píšu reportáže o lidech, kteří mne zajímají. Pokouším se tak pochopit život i svou vlastní existenci. A doufám, že se mi daří něco z toho předat i svým čtenářům. Lidé, o kterých píšu, se většinou nacházejí v mimořádných okolnostech, které je nutí opustit svou dennodenní rutinu. Může to být sedlák, který vyrábí mléko v Německu a který se svého řemesla vzdá, protože ceny mléka za nic nestojí, a on je po mnoha generacích ten, kdo se rozhodne vyvést poslední krávu ze stáje. Může to být ale i afghánský guvernér, který je obléhán Tálibánem a který může být každým okamžikem zastřelen. Oba tito lidé mne zajímají stejně.
Kde všude jste kvůli práci byl?
Jsem něco jako putovní řemeslník. Když vyrážím, říkám si, že jedu na montáž. Nejsevernější místo planety, které jsem navštívil, byl severní pól. Nejjižnější Jižní Afrika.
Kam se rád vracíte?
V poslední době se to zúžilo na tři regiony. Kvůli stávajícím krizím to jsou arabské země včetně Afghánistánu. Pak dělám dva tři příběhy ročně v Rusku, rád jsem na Uralu, o kterém málokdo informuje, ale kde se dějí napínavé věci. A pravidelně jezdím do Afriky, kde zpracovávám příběhy jako nedávno o Boko Haram. Ale svým způsobem miluji Severní Koreu a občas jezdím i tam. Býval jsem často v Číně a v Indonésii, ale cest do těchto regionů jsem se před pěti lety musel vzdát, protože Arábie se stala důležitější.
Proč je pro Evropany důležité vědět, jaká je situace na druhém konci světa?
Protože vše souvisí se vším a protože se všechno rychleji navzájem propojuje. Uprchlická krize je toho nejlepším příkladem. Dlouho si lidé u nás v Evropě mysleli, že se nás to netýká, že máme své vlastní problémy, proč bychom se tedy měli zajímat o problémy jakýchsi lidí v Sýrii, jejichž jména ani nejsme schopni vyslovit. A teď najednou, přinejmenším v Německu vidíme, že už Syřané žijí v téměř každé vesnici a že problémy ze Sýrie se nás týkají velice. Na světě už nikdo není izolovaný, a čím déle budeme trvat na iluzi, že se nás problémy ostatních netýkají, o to větší problémy budeme mít v budoucnu.
Vy znáte zblízka radikální podobu islámu i jeho umírněnou verzi. Je jako náboženství skutečně tak nebezpečné, jak se velká část Evropy obává?
Islámský svět je stejně rozmanitý jako svět křesťanský. Jen se právě teď nachází ve zvláštním konfliktu. Arabové byli kdysi – i díky islámu – vedle čínské kultury vedoucí kulturou na světě, která převzala antické vědění a dál ho rozvíjela, zatímco Evropa se skoro propadla zpět do středověku. Turci před Vídní nestáli proto, že byli brutální, ale proto, že byli jednou z nejvyspělejších kultur. Jenže se stali čím dál arogantnějšími, což se národům vítězů stává, a čím dál méně byli ochotní učit se od jiných kultur, a proto se propadli – jako kdysi Evropa – do středověku. Kultura Západu byla zpočátku v nevýhodě, ale nakonec byla ochotnější poučit se, a arabskou kulturu předstihla. Arabové cítí svůj dávný význam, ale zároveň se sami obklopují prakticky výhradně západními produkty. Jejich oblečení je západní, hudba, kterou poslouchají, je ze Západu, hodinky nosí západní, auta, kterými jezdí, jsou západní. Muslimský svět prochází velkou krizí identity. Někteří se výhradně přizpůsobují Západu, jiní proti němu rebelují fatálním způsobem. A internet to všechno ve všech směrech urychluje. Islámský svět nebyl nikdy tak rozštěpený, jako je dnes.
Když se podíváme na postavení žen v islámských zemích, ty se Západu moc nepřibližují. Nebo i tohle vnímáte jinak?
Postavení žen v islámu je významné, ženy jsou prakticky nedotknutelné, nedotknutelnější než v naší kultuře. Běžně se jim projevuje větší respekt než tady. Tradičně je ovšem žena vyloučena z veřejného světa mužů. Ale v té části Německa, ze které pocházím (narodil se v Hamburku, pozn. red.), to bylo před sto lety velmi podobné. Staré ženy leckdy i dnes sedí v kostele na galerii, daleko od mužů, kteří sedí vepředu v blízkosti oltáře, a bylo by nepředstavitelné, aby si žena sedla dopředu ke starým mužům. Takže i u nás tato tradice není zas tak časově vzdálena. A svět žen v arabském prostoru se také otřásá vinou probíhající krize identity. A jsou to ženy, které tím nejvíce trpí. Naše představa arabské ženy je, že v nejlepším případě musí nosit šátek, ale běžné je i úplné zahalení burkou nebo nikábem. Ne všude je tomu tak. V Libanonu je v liberálních kruzích taková atmosféra, že i evropští milovníci mejdanů jezdí do Bejrútu, aby zažili tamní noční život, tedy i svobodu a volnost ve všech směrech. Naopak v Saudské Arábii nebo v zapadlé vesnici v Afghánistánu se žena na veřejnosti ani sama neobjeví. To ovšem neznamená, že nemá žádná práva. Ani muži tam nemají snadný život. Znám mnoho mužů, kteří jsou nešťastní, protože si sami nemohli rozhodnout, kdo se stane jejich ženou. Je jen málo afghánských regionů, kde jsou lidé šťastní. Obě pohlaví, nejen ženy, ale i muži, tam trčí ve vězení předaných tradic. Ani ne kvůli koránu, protože i v něm je větší volnost, než velí místní tradice. Přesto extrémní islám ve světě roste. Vždyť Sýrie byla před třiceti lety srovnatelná s tehdejším Československem. Tak to není. Vždy to byla pouze elita, která měla srovnatelný život s Československem. Pokud byste se tehdy ocitl na vesnici, lidé by tam byli minimálně stejně konzervativní, jako jsou dnes. Je zapotřebí vždycky vnímat, jak se žije na venkově, protože příliš často býváme oslněni velkými městy. Když se mluví o Česku, všichni si představí Prahu, přitom na vesnicích je život úplně jiný. Ale agresivního islamismu v Sýrii skutečně přibylo. Přirovnal bych ho k mládežnickému „popovému“ hnutí, které je ovšem šíleně nebezpečné. Atentátníci z Paříže zabili i celou řadu muslimských mladých lidí. Muslimští mladíci zabíjejí muslimské mladé lidi, kteří se vydali jiným směrem. Vidím v tom jistou podobnost s mladými neonacisty, kteří se zaštiťují „čistou německou kulturou“. Podobné to určitě bude i u některých pravicově extremistických Čechů, kteří budou říkat „my chceme čistou českou kulturu“. Představte si, že by v Brně byly skupiny lidí, které by říkaly, že je ti v Praze chtějí zabít, a opačně, ale podobné „řeči“ jsou příčinami problémů v Sýrii, Iráku, Libyi nebo v Alžírsku.
Narážíte na spory mezi sunnity a šíity. Je možné je jednoduše vysvětlit?
Dnes jsme s fotografem Stanislavem Krupařem byli na Hradčanech a šli jsme kolem budovy, kde začala třicetiletá válka. To, co se teď děje na Blízkém východě, s ní lze srovnat. Začala tady v Praze, když protestanti vyházeli katolíky z okna, a následující vraždění vylidnilo mnohé části Evropy. Po jejím konci se i přes neblahé následky války katolíkům a protestantům podařilo ve vcelku rozumném vztahu koexistovat. Sunnité a šíité své problémy doposud nikdy neřešili. A obávám se, že teď je ta doba, kdy si to budou chtít definitivně vyjasnit. A na konci zjistí, stejně jako to zjistili protestanti a katolíci před čtyřmi sty lety, že jsou přibližně stejně silní, že se vojenskými prostředky nedosáhne ničeho jiného než zkázy. Ale zřejmě se to musí každá generace naučit sama.
Vám někdy šlo o život?
Se Stanislavem Krupařem jsme v Afghánistánu prožili silné zemětřesení. Všechno vypadalo v pohodě, zrovna jsem se uvelebil v posteli a najednou se začala půda otřásat. Vteřiny poté jsme se ocitli v zaseklém výtahu bez proudu a bez světla se zaměstnanci hotelu, kteří poklekli, aby odříkali poslední modlitbu před smrtí.
Na které lidi ze svých reportáží nikdy nezapomenete?
Na každé cestě potkávám lidi, kteří mne pak nějakým způsobem dále doprovázejí, přinejmenším v myšlenkách. Je to například Amar, který se vydal jako první z rodiny na cestu do Evropy a riskoval život a zdraví, aby jeho dcery riskovat nemusely. Taky z naší cesty z Egypta nezapomenu na umělce, který slíbil třináctileté holčičce s cukrovkou, že ji vynese do člunu, protože měl s sebou plovací vestu. A který ji pak, když se čluny objevily, nechal stát ve vodě, protože si chtěl zajistit své místo na člunu. Riskoval její život, aby zabezpečil svůj vlastní život. Na takové lidi nezapomenu.
Nezapomenutelné bylo zřejmě i setkání s dívkami, které byly v Africe uneseny islamistickou teroristickou organizací Boko Haram.
Boko Haram neustále unáší tisíce dívek a mladých žen. Média už o tom ani neinformují, protože Nigérie se nás v Evropě netýká. Dívky mi vykládaly, jaký život vedly před únosem. Mnohé měly fungující rodinné prostředí, a najednou se ocitly v bývalé přírodní rezervaci v lese Sambisa, kde je Boko Haram provdala za bojovníky, které předtím nikdy neviděly. Některým bylo jen 13 let. To jsou velmi obtížné rozhovory, nejtěžší na nich je, abych byl dostatečně citlivý a ony kvůli tomu neutrpěly další psychické škody.