Zuzana Bubílková: S politiky nekamarádím

Zábava 22. dubna 2016

Se Zuzanou Bubílkovou jsme se sešly v pražském obchodním centru. Měla v tašce šaty, které chtěla vrátit. Koupila si je den předtím, líbily se jí, nesedly, doufala, že se do rána nějak ztvarují, nestalo se, tak je zkusí vrátit. Nebo vyměnit. Vždyť je to vlastně obyčejná ženská, napadne vás. Dovolím si nesouhlasit!

Chtěla jsem se napřed normálně zeptat, jak se máte, ale na první pohled vidím, že dobře.

Já si užívám důchod.

Na důchodkyni fakt nevypadáte.

Zrovna nedávno jsem byla na besedě v domově seniorů, už půl hodiny jsem mluvila a najednou se ze sálu ozvalo: A to už je ona? Nějaká mladá! Šíleně jsem se řehtala. To potěší.

Třeba je to i tím, že jste hodně činorodá. Kromě toho, že jste novinářka a moderátorka, jste i spisovatelka.

Ano, napsala jsem Co kamery neviděly, to byla nejrychleji prodávaná kniha na trhu, já totiž přišla s nápadem zveřejnit zákulisí tenkrát revolučních televizí, a Celebrity, ta byla trochu autobiografická. A pak série knížek, co jsme psali se Šimkem. Teď zrovna píšu novou, ta je velmi aktuální.

Povídejte.

Je to příběh únosu dětí, který se skutečně stal. Zrovna teď dostávám odtajněné materiály. Důležité je, že všechno, co v té knize bude, je pravdivé. A mělo by to být trochu i výstrahou, že by si měly naše ženy a dívky dávat velký pozor, koho si berou. Protože co nám řeknou mladí cizinci o sobě, jací jsou úspěšní podnikatelé a podobně, tak to je v drtivé většině lež a přijde velká deziluze.

Teď jste mě navnadila. Prosím aspoň naznačte.

Jde o Egypťana, který si vzal Češku a zneužil ji k tomu, aby si tady mohl otevřít kasino, kde pral špinavé peníze, prodával drogy atakdále. Když na to jeho žena přišla, chtěla se rozvést, a on jí de facto unesl dítě. Je třeba si uvědomit, že jsou země, kde jsou všechny smlouvy naprosto zbytečné a nebýt toho, že tam má naše ministerstvo i svoje lidi, na které se může spolehnout, tak by se nikdy nepodařilo dostat to dítě zpátky.

Takže to dopadne dobře?

To se tak říct nedá, nechte se překvapit. Každopádně v tomhle případu byly používány metody výměn a uplácení, které jsou v jistých zemích běžné, a je otázka, když je teď aktuální případ s vyměněným teroristou, jestli to lze vůbec publikovat. Byla jsem na Hradě na zahraničním odboru a dostala zvláštní povolení tu knížku psát. Přizvala jsem k tomu Marii Formáčkovou, ona má s podobným žánrem víc zkušeností, a byly bychom rády, kdyby byl tenhle příběh varováním. Pilně na tom pracujeme, čím dřív to vyjde, tím líp.

Šla jste za tímhle tématem cíleně?

Náhodou jsem se seznámila s paní, která pomáhá unesené děti zachraňovat. Potkaly jsme se přes šperky, které vyrábím. Ona je viděla u kamarádky. Chtěla bych psát příběhy na základě pravdivých událostí, literaturu faktu, v tom se cítím dobře.

Takže váš směr je spíš dokument?

Podívejte se na Oscary, jaké filmy vyhrály. Je to logické vyústění, protože voloviny, co se natáčely, to už byla taková fantazie a tak se vzdalovala realitě, že se u velké části diváků přestala chytat, podle mého názoru jsou tím přesycení. Přitom na světě se děje tolik zajímavých skutečných příběhů! Tak to by mohla být cesta, uvidíme, jak dopadne moje kniha.

Psaní je teď to, co vás baví nejvíc?

Mám strašně moc zálib a neumím si vybrat. Momentálně v tom mám chaos.

Ale že děláte hodně různorodých věcí, na to jste přece zvyklá?

Dřív to bylo nalinkované, někam mě dali, co mi řekli, to jsem musela dělat a šla do toho vždycky naplno. Ostatním jsem se nezabývala. Ale teď, kdy se mi důchodem otevřely dveře, a můžu si vybrat, tak v podstatě tápu.

Vy pořád s tím důchodem... Vůbec mi k vám to slovo nesedí!

Snažím se. Momentálně se cítím dobře, zdravotní problém nemám, snad jsem si to už odbyla. Já jsem trochu pyšná na to, že kromě hormonů štítné žlázy neužívám žádný jiný prášek. Nedokážu si představit, že se maximálně půjdu projít nebo se budu věnovat jen sama sobě, případně se začlením do nějakého klubu důchodců.

Tak to bylo spíš dřív. Jak si vysvětlujete ten posun?

On se život prodlužuje a mění se životní styl, lidé se chovají jinak. Když se dívám kolem sebe, tak lidé v šedesáti ještě chtějí něco dělat. Ledacos se tomu bude muset přizpůsobit, třeba i průzkumy sledovanosti v televizi. Věděla jste, že se započítávají lidé jenom do 54 let? Pak už se divák škrtá, protože je neperspektivní z hlediska reklamy.

To zní jako diskriminace!

To zní jako trh. Ale podle mě začnou být naopak lidi nad 54 z pohledu reklamy velice perspektivní. Podívejte, děti už mají dospělé, v drtivé většině je nemusí podporovat, starají se sami o sebe, pokud budou chtít pracovat, začnou mít víc peněz a tím pádem se stanou z pohledu reklamy zajímaví. Vznikne celé nové odvětví, které bude zaměřené na starší lidi. V Německu se jim říká „šedá síla“.

Snad abych si přestala barvit vlasy...

Populace celosvětově stárne, nemůžete přece člověka v 54 letech odepsat. Moje máti šla do důchodu v 57 letech a dneska máte stejně staré modelky, které se v tomhle věku bez problému procházejí po molu.

Na internetu mě mile překvapili vaši životopisci: „Bubílková se Šimkem vytvořili legendu“...

Kurnik, to mi možná postavěj sochu!

... a „s přehledem nekorunovaná královna satiry“.

Já to nesleduju. Internet je svět, který si žije sám sebou a já do něj proniknout nechci. Mám to nejspíš hodně zkreslené z období dělení státu. Když jsem zastupovala Slovensko, to mě Češi milovali a měla jsem velké problémy na Slovensku. A jakmile jsem se rozhodla, že zůstanu tady, část Čechů se obrátila proti mně a dostávala jsem ohyzdné dopisy.

Dotýkalo se vás to hodně?

Stokrát se můžete snažit to ignorovat, ono to na vás stopu zanechá. To jsem dala i do své první knížky, kde jsem se z toho trochu i dostávala. Hodně mi v tom pomohl Šimek, přestali jsme se zabývat tím, kde jsem se narodila, jestli jsem Češka, nebo Slovenka... A když zemřel, chodily mi zase stohy dopisů, v diskusích mě obviňovali, že jsem za všechno mohla, že jsem nula, kterou on někam posunul... Měla jsem toho plnou schránku, plný e-mail, všude toho byla strašná spousta.

Čím to bylo?

Když ukážete slabost, všichni se na vás vrhnou. Šimek to věděl, znal tuhle stránku povahy, proto nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že je nemocný. Vždycky říkal: Dej najevo jakoukoli slabost – a končíš. Jedna část se na tebe vrhne, druhá tě začne litovat a zeslábneš ještě víc. Nesmíš to na sobě nechat znát. Takže já mu v době, kdy už byl nemocný, kryla záda. Když s ním chtěl někdo dělat rozhovor, podstrčil mě, což se bralo tak, že já ho uzurpuju, že se chci prosadit na jeho úkor, přitom zákulisí bylo úplně jiné. Nevěděla jsem, že to bylo tak špatné. Tohle bylo opravdu hodně těžké. Navíc jsem si stoprocentně jistá, že celé tohle dění urychlilo mou nemoc, se kterou jsem mohla klidně žít, aniž by se na to přišlo. Byl to zapouzdřený nádor štítné žlázy, ten se nešíří, pokud ho něco nespustí. Což v mém případě byl obrovský tlak a stresy. Já cítila, kdy to prasklo – na jeho pohřbu.

To jako doslova?

Ano, cítila jsem, jak mi něco prasklo v krku, já samozřejmě nevěděla, co to bylo. Začala jsem mít hrozné problémy s očima, začaly mi vysychat, díky tomu to taky zachytili včas. Očařka mi řekla, že s očima nic nemám, proběhla série vyšetření, trvalo to rok, ale při tom posledním – vyšetření štítné žlázy – zjistili, že je to ono.

Řekla jste jim o tom pohřbu?

Je zajímaly dvě základní věci: co jsem dělala v období Černobylu a jaké stresy jsem prožívala. De facto mě chtěli poslat na psychiatrii, mysleli si, že deptaná psychika byla spouštěč. Je to naštěstí jednou provždy za mnou, doufám, ale souvislosti v tom vidím. Lidé jsou různí a internet ve své anonymitě bohužel dává i těm zlým dostatek prostoru se projevit. A na kom se nejlépe projevit, aby to stálo za to? Na někom známém. Proto nedbám na názory lidí a zcela otevřeně říkám: ať si každý myslí, co chce, já mám svoje regule. Nikdy jsem nikomu neškodila a nenechám se znechucovat. Nenechám.

Vy jste rázná! Zkusila jsem si představit sebe jako chlapa a došla jsem k závěru, že jste nesbalitelná.

No dovolte!

Myslím v tom smyslu, že jste moc mazaná. Vy byste mi na žádný špek neskočila.

Kdybych se snažila, tak ano. Musela bych chtít. Někdy mám takovou slabou chvilku, ale pak mě to přejde... To vám děkuju, vy jste ze mě udělala polofrigidní ženskou!

Naopak! Jste kontroverzní, což vyvolává respekt, ale taky strach. Myslím hlavně u mužů.

Já jsem hlavně novinářka a myslím, že novinář má být takový. Nikdy jsem nebyla na nikom závislá, na žádném chlapovi ani finančně, ani názorově. Možná máte pravdu, že to odrazuje. Ne že by se mě chlapi doslova báli, ale často nenacházíme společnou strunu. Jsem příliš akční.

Ale s panem Šimkem jste ji našli.

On byl rád, že jsem, jaká jsem. S tím, co jsme dělali, jsem mu hodně pomáhala, protože jsem to ověřovala z novinářského pohledu. Ono totiž není jen tak, dělat politickou satiru. Nemůžete si dovolit vtipkovat na nezávazné téma, musíte mít všechno do puntíku ověřené. Znala jsem to už z předchozí práce s politiky: stačí, když se seknete o slovíčko a jsou schopni se s vámi hádat, soudit, úplně vás potopit. Dozvíte se, že dotyčný to řekl „úplně stejně, ale jinak“.

Takže vy jste odváděla mravenčí práci a on humor?

No ano. Když jsme začínali, tak nebyl internet, já si dělala ruční archiv, denně kupovala šest sedm periodik a vystřihovala články, lepila je do takových sešitů. Zrovna nedávno jsem je našla, ale teď už je všechno na internetu. Co s tím? Tak jsem je vyhodila. Byl toho kontejner. Takže všechno, co on pozdvihoval humorem, jsem měla já do puntíku ověřené. Když se to rozkřiklo, tak nás přestali otravovat se soudy a začaly chodit různé nabídky.

Snažili se vás korumpovat?

Samozřejmě. Například jsem dostala nabídku na post velvyslankyně v Norsku. Já na to: Brrr, tam je zima... To všechno byly pokusy, jak naši dvojici rozdělit, rozbít. Nebo na přelomu tisíciletí jsme dostali nabídku jít vystupovat na tribunu jedné strany a nabízeli nám šestimístnou cifru. Šimek byl v tomhle bezvadný, řekl v žádném případě, jednou tam vystoupíme, dostaneme peníze – a končíme. Protože už nikdy nevysvětlíme, že s tou stranou nic nemáme. Oni vám dovolí, že do nich můžete šít, jak chcete – ale na jejich tribuně.

Skamarádit se s politiky – je to častý jev v novinařině?

No jéje. My to striktně odmítali, nechodili jsme na žádné akce, kam nás zvali, v tomhle jsme si se Šimkem naprosto rozuměli. Znala jsem kolegy, kteří rádi dávali najevo, jací jsou přátelé s Klausem a Dlouhým, jaké mají exkluzivní informace... Ano, to měli: jednostranné exkluzivní informace. S přechodem těch politiků do jiných funkcí nebo s jejich pádem padli i oni, přecházeli z jedné strany do druhé, nevěděli, koho se chytnout, zoufalci.

Vy nejste zrovna submisivní typ, a co vím o Miloslavu Šimkovi, byl dost dominantní. Jak jste se snášeli?

Potřeboval silného protihráče. Tím nechci říct, že jsem jím dokázala být, ale vyhovovali jsme si. Já ho velmi obdivovala, od mládí jsem dychtivě sledovala divadlo Semafor. Pak jsem ho ztratila ze zřetele, a když mi po letech zničehonic zavolal ohledně mé knížky Co kamery neviděly a pozval mě do divadla, tak jsem shodou okolností dva dny předtím křtila desku Jarka Šimka, zpěváka. V životě by mě nenapadlo, že by mi někdy mohl zavolat Miloslav Šimek! Tak říkám: Jako ten zpěvák? Ozvalo se: Ne, já jsem Šimek originál. A ze mě vyhrklo: Bože, vy ještě žijete? Pak jsme se tomu strašně smáli. A krásně se mi to vrátilo. My se na každé cestě na zájezd na Moravu stavovali v jednom motorestu. Teď jsem se tam snad po deseti letech zastavila, otevřel mi ten samý vrchní co tenkrát a vyhrkl: Jé, paní Bubílková, vy ještě žijete?

A připustil Miloslav Šimek třeba jiný názor?

On v něm byl ten pedagog, měl pořád snahu mě vychovávat. Já jsem na to naštěstí zvyklá od maminky učitelky, pořád mě kontroluje a hlídá, někdy mě to rozčiluje, ale říkám si, je jí přes osmdesát, nech ji, je to její radost. Většinou s ním nemělo moc smysl diskutovat, řekl: takhle to bude a dost. Věděla jsem, že pokud budu diskutovat, bude konflikt. Párkrát jsem si neodpustila nějakou poznámku, jeho to rozčílilo, pak se třeba ukázalo, že jsem měla pravdu, a to zase, na rozdíl od pana prezidenta Zemana, on se omluvit dokázal.

Jeho vtipy byly sice skvělé, ale někdy dost drsné. Říkala jsem si, jak to snášíte?

Šimek mě, pravda, nešetřil, ale bylo to s mým souhlasem, když něco třísklo, tak jsem řekla, to je dobrý, to tam necháme. Ono to mělo i svůj druhý plán, v době, kdy vrcholilo rozdělení státu, jsem byla víc než kontroverzní. Dokola se diskutovalo o tom, že jsem Slovenka, což mimochodem nejsem, chodily dopisy, proč zabírám místo vedle Šimka nějaké pěkné Češce... To byste se divila.

No to se divím.

A on to vlastně těma fórama oslaboval, říkal, nebudeme vůbec řešit to, kde ses narodila, ale já si z tebe budu dělat legraci a uvidíš, jak se to otupí, ono je to oslabí. A opravdu, za nějakou dobu na mě začali vesele pokřikovat: Bubu, přeběhlík ze Slovenska – byl to ten druhý plán, který vyšel. S mým souhlasem.

Pořád nemůžu odtrhnout oči od toho krásného šperku, co máte – zmiňovala jste na začátku, že je vyrábíte. To vy?**

Ano, já to mám dokonce i vystudované. Můj syn končil studium designu na Art College Center v Los Angeles a u nich si rodinný příslušník absolventa může vzít jeden kurz zadarmo. Tak jsem šla na dvouměsíční kurz ruční výroby šperků, a když navštěvuju syna, chodím na workshopy. Mám na to i živnostňák. Takže teď když jdu do šperkařství, dívám se, co nebudu dělat, protože můj výrobek musí být absolutně atypický, naprostý originál.