Jako jediný jste třikrát připravil o Zlatého slavíka Karla Gotta. Co za tím bylo?
Asi to bylo těma písničkama. Přišel jsem s původní tvorbou. V sedmdesátých letech se tu mnohem víc zpívaly věci převzaté ze zahraničí, což bylo svým způsobem hrozně jednoduché, byly to hity. Pak přišli Slováci, Žbirka, Nagy a další, kteří zpívali svoje vlastní písničky. To už se uvolňovala atmosféra i celkově. Začal Televizní klub mladých, Hitšaráda a podobně. Mně bylo třicet, patnáct let jsem jezdil po tancovačkách s hardrockovými a bigbeatovými kapelami. Čtyři roky jsem zpíval v Německu a Rakousku, kde jsem si vydělal na aparaturu. A když mi všichni říkali, ať se na to vykašlu, že jsem už na zpívání moc starý, vrátil jsem se. Chtěl jsem zpívat své vlastní věci. Vzhled měl na vašem úspěchu taky podíl, aspoň u žen. Třídenní strniště, melír, lehká nedbalost... Co na mně kdo viděl, nevím, to už nechám na lidech. Ale je fakt, že jsem trošku provokoval.
Dělal jste to naschvál?
Provokoval jsem záměrně. Vzpomínám na jeden televizní Silvestr, myslím, že to bylo v sedmaosmdesátém, kde měli mít všichni povinně smoking. Nastala půlnoc, slavnostní přípitek, všichni měli ty motýlky, a já se šel převléknout a vzal jsem si modročernou károvanou košili a džíny. Tehdejší náměstek ředitele byl vzteky bez sebe. Ale nevyhodili mě.
Měl jste z toho provokování nějaké polízanice?
Měl. Ale zároveň jsem měl velkou výhodu. Vždycky když mi tady u nás něco zakázali, tak Slováci mi hned volali, abych k nim s tím přijel. Slováci byli totiž vždycky desetkrát progresivnější než my Češi, byli přece jen blíž Vídni. My byli takoví ušláplejší. Pak mě zas Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř zkusili dostat zpátky do Hitšarády, byla to legrace. Slováky mám rád dodneška, u nich jsem nikdy necítil nějakou zášť, dokonce jsem do Slavíka dostával pokaždé víc hlasů ze Slovenska než z Čech. Tady byli lidi, kteří vás vždycky buď děsně milovali, anebo vám házeli klacky pod nohy. A to je tu dodnes.
Myslíte v branži?
Ano. Nový zpěvák, nová image – ze začátku je to samý úsměv. Vzápětí se mu začne dařit a je to hned jinak. Když jsem měl v hitparádě tři písničky do desátého místa, to už mě neměl nikdo rád.
A jak jste vycházel s režimem?
Ještě na jaře v osmdesátém devátém jsem dostal dopis z Československé televize, že můj vzhled deformuje myšlení socialistického člověka. A taky jsem měl nesocialistický hlas. To zas viselo na nástěnce v Českém rozhlase. Byl jsem ve sloupečku s Drupim. Ale zpíval jsem o holkách, o lásce, a to nebyly závadné texty. Samozřejmě, leckdo mi ještě dnes rád připomene fakt, že jsem byl za komunistů populární a čím to asi bylo. Já ale odmítal politické festivaly, zpíval jsem jen svoje věci, a i tak jsem si vydělal dost. To bylo spíš někomu trnem v oku. Jako autor jsem si vydělal desetkrát víc než jako zpěvák, tehdy jsme měli čtyři stovky za koncert.
Po revoluci jste se osamostatnil...
Přehoupla se doba a já najednou koukám, že jsem se ocitnul mezi těmi, kteří si nahrabali za komunistů. Protože jsem se nedal do správného fóra. Byl jsem podezřelý, že nejsem ani nalevo, ani napravo. Já ale nechtěl mít s politikou nic společného. Založil jsem si vydavatelství, čímž jsem spáchal harakiri, protože hudební průmysl měly pod palcem nadnárodní firmy. Přesto jsem se celá devadesátá léta živil vydáváním svých desek. Prodával jsem jich statisíce. Fungovalo to výborně. Ale zmizel jsem z hitparád.
Jak se vám podařilo to prolomit?
Vývojem doby. Velké firmy už neměly na to, aby si držely za ty ohromné peníze své lidi v médiích a podobně.
Vaše vydavatelství stále funguje?
Ano. Vydávám nejen svoje věci, ale i třeba dceři a dalším lidem. Nedávno jsem dělal něco s Romanem Horkým (frontman skupiny Kamelot, pozn. red.) Ale já se tím už vlastně jenom bavím.
Mimochodem, vy jste prý vůbec nechtěl, aby dcera zpívala?
Ne, že bych nechtěl, spíš jsem s tím nepočítal. Ona byla jako dítě strašně stydlivá. Když na ni někdo promluvil, tak nemluvila a držela mě za prst, až mi zmodral. Dneska je to neuvěřitelná mluvka, je výborná, a přitom není namyšlená. Začala zpívat sem tam někde u stromečku, pak chodila osm let na klavír, na kytaru a najednou poslouchám, jak si něco v pokojíčku brnká, a říkám, zahraj mi to. A bylo to bezvadný. Potom nazpívala písničku Tvář, ke které Honza Krůta napsal text, a už to jelo.
Vy spolu i koncertujete...
Zpívá se mnou jako host. Já si k sobě vždycky někoho bral, ať už to byl Ivo Pešák, Marcela Holanová, nebo Šárka Tomanová. Teď bych chtěl udělat velký 4500. koncert. Nechci úplně obrovský, spíš jen pro pozvané, tak pro 300 lidí, hledám zatím nějaké zajímavé prostory.
Chtějí lidi na vašich koncertech nejvíc starý pecky?
To už je nutnost. A zaplaťánbůh za to. Pořád v sobě něco mají. Když v osmdesátém druhém vylítla písnička Jahodový koktejl a prodalo se jí přes sto tisíc, měl jsem v šuplíku naštěstí už naskládané další skladby. Dlouho mi je nikdo nechtěl vydat a najednou se to zlomilo. Přišly písničky Pojď, dáme řeč, Hráli jsme kličkovanou a pak Hurikán. Dnes někdo v Superstar zazpívá jak z partesu a pak za rok skončí kdesi jako číšník. A je zklamaný. Kariéra to neznamená jen umět zpívat. Záleží na osobnosti, na tom, že si napíšete do pusy přesně to, co vám tam sedí. Anebo se desetkrát pohádáte s textařem.
To jste dělal?
Samozřejmě. Písničku Kde jsi jsme s Honzou Krůtou předělávali dvanáctkrát.
Přitom to byl váš dvorní textař...
Seznámil nás jeden manažer, byla to náhoda, něco shůry. Petr Janda i Karel Zich říkali, že s Honzou nějaké písničky napsali, ale že to nebylo ono. Pro mě zase zkoušel psát texty Pavel Vrba a nešlo to, byl to prostě textař někoho jiného. S Honzou nám to sedlo, napsal mi sedmdesát písniček, víc jak polovinu. Začali jsme právě Jahodovým koktejlem. Sešli jsme se v Koruně na Můstku, kde tehdy dělávali právě výborný jahodový koktejl. Já mu dal kazetu s muzikou a večer mi volal, že tomu dáme tenhle název. Všechny moje nejslavnější songy vznikly v podstatě pak během několika let a byly od něj.
Vy sám jste si texty nikdy nepsal?
Asi čtyři nebo pět, byly to spíš takové srdeční záležitosti. Honza byl básník, kdežto já amatér, to je prostě znát. Něco z mých věcí použil, trochu to ozvláštnil, opravil, třeba když jsem zpíval po moravsku za co mě máš a ne za koho mě máš. To moje skládání bylo takový klukovský – jdete na mejdan, potkáte fajn holku, máte dobrou náladu, sednete ke kytaře...
Ještě pořád se věnujete sběratelství?
Sbírám toho spoustu kolem historie. Třeba staré vojenské pohlednice se vším, co se týče panovníků zemí, které zmizely po první světové válce a měly ve znaku orlice. Prusko, carské Rusko, Rakousko-Uhersko. Sbírám busty panovníků, i tu historii kolem nich. A pak sochy. Na zahradě mám Karla IV., kopii sochy z mostecké věže, a Ferdinanda I., který měří dva metry sedmdesát.
Co na to říká vaše žena?
Ze začátku sice moc nevěděla, co si má o tom myslet, ale dnes se jí to líbí.
I ty sbírky motýlů? To je lehce podezřelá zábava, ne?
Za motýlama už neběhám. Ony mi stejně ty holky nevěřily, že je mám.
Tak se o tom chodily aspoň přesvědčit, ne?
Ale jo. Vzpomínám na jednu paní, zazvonila u nás doma a prý pane Janda, já se přišla podívat na ty motýly, nevyhodíte mě? A já odkud přijela a ona že až z Pardubic. Tak jsem ji pozval dál. Ukazuju jí ty krabice, ona chodí, kouká všude jinde a pak se na ně najednou zadívá a říká: Já se pos..., fakt má motýly!