Alice Valkárová: Jsi dobrá, ale jsi holka, takže máš smůlu

Zábava 1. června 2016

Alice Valkárová je neobyčejná žena. Hlavně tím, že se věnuje částicové fyzice, kromě toho pěstuje bonsaje a orchideje, cestuje a už od dětství vášnivě maluje. Její obor je pro většinu smrtelníků velkou neznámou a žen v něm potkáte poskrovnu. Seznamte se s tou, která je v něm zvlášť dobrá.

Dokázala byste laikovi popsat, čím se zabýváte?

Kolem nás je všechno složeno z atomů. A atomy jsou složeny z protonů, neutronů a elektronů. Protony a neutrony jsou ještě dál složeny z tzv. partonů, to jsou gluony a kvarky. Studiem jejich vzájemného působení je možné se leccos dozvědět např. o složení hmoty. Studovali jsme srážky elektronů a protonů na experimentu v Hamburku, kde se tyto částice urychlovaly na obrovské energie na urychlovači HERA.

Má váš obor nějaké konkrétní uplatnění? Můžeme to, co studujete, vidět kolem nás?

Přímé uplatnění nemá. Ovšem všechno, co studujeme, se pohybuje na hranici technologických možností. Určitě znáte radioterapii a detektory částic se hojně používají i při diagnostice různých onemocnění. Další známou aplikací je internet. Začal se používat právě pro sdílení informací fyziků, kteří se zabývali částicovou fyzikou a pracovali v různých laboratořích na světě. My jsme začali pracovat s internetem v roce 1993, kdy se ještě moc nevědělo, co to je.

Vrátím se na úplný začátek – jak jste se dostala k fyzice?

Jako dítě jsem si nemyslela, že u ní skončím. Mě bavila příroda, biologie, botanika, ornitologie. Také jsem malovala a hrála na klavír. V jednu dobu jsem dokonce uvažovala, zda nemám jít na konzervatoř, ale v patnácti letech jsem si to rozmyslela. Usoudila jsem, že bych mohla být tak maximálně učitelkou klavíru. A tak jsem šla na gymnázium, tehdy se tomu říkalo dvanáctiletka. Četla jsem hodně knížky o astronomii a také časopis ABC, který organizoval tzv. raketové posádky. V osmé třídě jsem založila čistě dívčí raketovou posádku. Přišly jsme tehdy na hvězdárnu (v Ostravě – pozn. red.) a někteří tam z nás měli trochu legraci. Naštěstí si všiml našeho zájmu ředitel hvězdárny a začal nás podporovat. Od té doby jsem tam docházela pravidelně. Také jsem s ostatními nadšenci jezdila na Slovensko na meteorické expedice, které pořádali lidé z Ondřejova. Mezi nimi byli třeba i dnes velmi známí Jiří Grygar a Luboš Kohoutek. Říkali mi tehdy, že k astronomii je zapotřebí znát dobře fyziku, tak jsem se nakonec rozhodla jít studovat na Matematicko-fyzikální fakultu UK.

Kde ale musely být strašně těžké přijímačky.

Pro mě těžké nebyly, ale tenkrát byl převis zájmu veliký. Někteří moji kamarádi a kamarádky se nedostali. Já naštěstí ano. V třetím ročníku nám nabídli specializaci jaderné fyziky. A já si ji vybrala.

Kolik vás bylo holek v ročníku?

V prvním možná 15 až 20 procent. Později v kroužku na jaderné fyzice jsem byla mezi dvanácti kluky jediná.

Je tedy něco pravdy na vtipech o nudě na večírcích matfyzu?

Nikdy jsem žádné vtipy o večírcích neslyšela, ty se na matfyzu asi nevyprávějí. Navíc si ani nepamatuji, že bych se nějakých účastnila. Možná se nepořádaly právě pro ten nedostatek dívek v ročníku. Kdo ví?

Rodičům se vaše volba líbila?

Maminka byla z mého odchodu na matfyz do Prahy trochu vylekaná. Přemlouvala mě, ať zůstanu studovat na pedagogické fakultě v Ostravě, kterou jsme měli přes ulici. Tatínek mě hodně podporoval. Vlastně mě nikdo neodrazoval, byla jsem zarputilá a věděla jsem, že to chci dělat, tak se mě nikdo nejspíš ani nepokoušel odradit.

Vy jste svého času působila v Rusku. To byl váš sen?

Už jako studentka jsem byla v srpnu 1968 na praxi v Leningradě a měla jsem na to špatné vzpomínky. Jenže v roce 1973 jsem dostala podmínku, že mě zaměstnají na Matematicko-fyzikální fakultě, jen pokud absolvuji tři roky praxe ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně. Tehdy jsme nikam jinam nesměli. Nakonec jsem zůstala sedm let.

A narodilo se vám během té doby dítě. Jaké byly podmínky pro rodiny?

Chvílemi to nebylo lehké. V roce 1980 tam už nebylo skoro co jíst. Neměli jsme z čeho vařit. Tady se dětem doporučovala od tří měsíců vařená zelenina a jablka a my jsme měli jen mrkev. Dcera z toho pak byla chudák celá oranžová. Když jsme projížděli Ukrajinou, tak na nádraží ženy prodávaly za babku celé kýble rajčat, ale v Dubně nebylo nic. Infrastruktura v SSSR totálně selhávala.

Pro vědeckou kariéru bývá mateřství sebevražda. Jak jste kombinaci mateřství s prací zvládla?

Dceru jsme měli v Dubně od jejích dvou měsíců. Sověti měli mateřskou pouze měsíc před porodem a měsíc po porodu. Chvíli jsem zůstala doma, ale měla jsem nepříjemný pocit, že musím pracovat, když jsem byla vyslaná. Zkoušeli jsme místní chůvy, ale to moc nešlo. Pak přijela maminka a hlídání jsme lepili všemožně dohromady.

Můžete porovnat, jestli je dnes práce pro vaše kolegyně výrazně lepší? Změnila se věda pro ženy?

Některé věci byly lepší, některé horší. Lepší bylo zejména to, že školky a jesle byly více přístupné. Po roce 1989 se začalo očekávat, že žena zůstane s dětmi doma. Nevím, proč měly ženy tehdy představu, že ve světě je to běžné, což není pravda. Znám na Západě spoustu žen, které mají dobré místo a odcházejí velmi brzo do práce, aby o to místo nepřišly. Ve vědě je to tak, že když žena zůstane několik let doma, jednak toho spoustu zapomene, jednak se mezitím výzkum významně posune. Když jsem působila v Hamburku, moji známí chválili naše školky. Nic takového neměli. V poslední době získávají ženy-vědkyně podporu skrze programy genderové rovnosti. Například generální ředitelkou mezinárodní laboratoře CERN bude od roku 2016 Italka.

Souhlasila byste s tvrzením, že žena nejen ve vědě musí pracovat několikanásobně tvrději, aby dokázala, že je také dobrá?

Myslím, že to pravda je. Je také pravda, že ty ženy, které vytrvají, jsou většinou velmi dobré. Všechny moje kolegyně, kterých tedy není mnoho, jsou velmi úspěšné.

Vy jste se nesetkala s předsudky?

Jsem asi málo paranoidní. Možná jsem se s předsudky setkala, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Nepříjemné zkušenosti si nehýčkám. Když jsem skončila školu a neměla jsem kde pracovat, tak mi sdělili, že mě do Fyzikálního ústavu Akademie věd nevezmou, protože jsem žena. Ale samozřejmě ne oficiálně, to mi prozradili kolegové. Doslova říkali: Víš, ty máš smůlu, jsi dobrá, ale jsi holka. Na Matematicko-fyzikální fakultě naštěstí takové předsudky nebyly, i když místo jsem tam získala dost obtížně.

Léta pracujete se studenty, pozorujete u nich nějakou proměnu?

Rozhodně jsou dnes sebevědomější a více konkurenceschopnější v zahraničí. Vybavuji si první studenty po revoluci, kteří měli komplexy z toho, že neuměli anglicky. Báli se, jak na ně budou koukat, když jsou z toho Východu. To bych řekla, že u dnešních studujících pominulo. Na ostatních fakultách si vyučující stěžují, že jsou hůř připraveni. U nás na matfyzu to tak naštěstí není. Naši studenti jsou asi, co se týče matematiky a fyziky, takoví fanatici, že jsou všichni velmi dobří a někteří výborní.

Přibývá dívek?

Dívek přibývá, ale ne moc. Kolegové mi říkají, že v prvních ročnících na fyzice je hodně dívek, ale později odpadnou. Nevím, co se s nimi pak stane. Na našem pracovišti jsme jen dvě ženy. Ta druhá je navíc na mateřské. Takže jsem tu vlastně sama, ale před ní jsem tu dlouhá léta byla také sama.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Že se mi podařilo v Hamburku vytvořit skupinu mladých studentů, kteří se věnovali oboru částicové fyziky, tzv. difrakci, obhájili disertační práce a stali se specialisty. Naše skupina začala být mezi vědci a vědkyněmi v Hamburku viditelná a uznávaná a moji studenti dnes dělají úspěšnou kariéru u nás i v zahraničí.

Máte vedle vědecké práce ještě čas na jiné aktivity? Bádáte i doma?

Vždycky říkám, že člověk by měl mít v životě tři pilíře – práci, blízké vztahy (nebo rodinu) a koníčky. Když se něčemu z toho nedaří, může čerpat z těch dalších dvou. Neměli bychom se věnovat jen práci. Myslím, že koníčky jsou důležité. Já jich měla vždycky dost – kromě hraní na klavír maluju, dvakrát týdně chodím plavat. Baví mě turistika, cestování a pěstuji orchideje a bonsaje.

Co vám malování dává?

Jednak mě to nesmírně uklidňuje. Maluju ráda stromy. A když dělám oleje, tak mě na tom baví, že si to musíte řádně promyslet. Malování a fyzika mají něco společného. V obou případech člověk musí vyhmátnout to důležité a zanedbat to, co není podstatné. Když malujete, tak samozřejmě nenamalujete každý lísteček, ale musíte vystihnout podstatu stromu nebo krajiny, nějak to do obrazu přenést. Ve fyzice, když chcete spočítat, jak se vám pohybuje vozíček po nakloněné rovině, tak se to dá spočítat jednoduchými vzorci, ale přitom třeba zanedbáváte tření. A vy musíte vždy uvážit, co můžete zanedbat a co ne.