Máte pětiměsíční dceru. Jak si to užíváte?
Přijde mi to takový přirozený. Dřív jsem se dost nalítala po venku, teď si užívám klidu a takovou stálost a pevnost. Starám se o počasí a žehlím a chodím brzy spát. Je to vlastně taková dovča.
Dovča?! To moc novopečených matek neříká. Navíc když krátce po porodu přivedou na svět i desku...
Je pravda, že spoustu věcí kolem desky bylo potřeba vyřešit před porodem i těsně po něm. Všechno kolem koncertů, který jsou zároveň křty desky, bylo taky potřeba promyslet a obvolat... No, není toho teď málo, jsem dost uhnaná, ale od půlky března mám zas dva měsíce volna.
Co vás nejvíc zmáhá na mateřské?
Právě to, že si neužívám jen mateřskou. Kdybych si užívala jen miminko, byla by to úplná pohoda.
Jak vypadá den, kdy se staráte jen o dceru?
Ráno otevřeme oči a usmějeme se na sebe. Pak Ronju nakrmím, přebalím, a když si odkrkne, položím ji a volám „Juchů! Další společný den!“ A ona se směje a kope nožičkama. Potom ji posadím do takového dřevěného košíku, sama si připravím snídani, a než se do ní pustím, udělám pár cviků na záda. Potom cvičím na violoncello a ona se dívá a poslouchá. Kolem oběda jdeme na procházku, odpoledne jí vyprávím příběhy nebo spím vedle ní, večer ji vykoupu a asi hodinku zpívám. Kolem osmý jde spát a já jdu buďto s ní, anebo se koukám na film. Prostě den snů.
Řeším, aby věci, který dělám, dávaly smysl, abych se nemusela stydět a stála si za tím. K tomu teď řeším, aby Ronka měla sucho v kalhotech, byla najedená a usmívala se. A když se mi k tomu všemu ještě podaří vypadat dobře, jsem moc ráda. Ale je to taková přidaná hodnota.
Co máte na mateřství nejradši?
Všechno. Fakt. Vůbec nevím, co vybrat.
A jak to máte se spaním?
Docela se vyspím. Ronja se vzbudí tak třikrát za noc, napije se a spí dál. Je moc hodná.
Ani poporodní kila vás netrápí?
Ne. Jsem na stejný váze.
To teda máte štěstí!
Ani jsem nemusela nic shazovat. Asi jsem ještě docela mladá, až budu rodit třeba za pět let, bude to nejspíš horší.
Závidím, já mateřská kila shazovala rok. Šílený!
Aha... V tom asi hrají roli i rodinný dispozice. Moje mamka s poporodními kily taky problémy neměla, až po posledním porodu nezhubla asi pět kil, kterých se dodnes nemůže zbavit.
Pojďme zase k práci. Jaká hudba ovlivnila vaši desku?
Já toho v životě naposlouchala tolik, že můžu těžko říct, kdo mě ovlivnil nejvíc.
Tak to zkuste, alespoň pět jmen...
Ale to vážně nejde. Můžu vyjmenovat muziku, kterou jsem poslouchala, ale nejde říct, jaká bezprostředně ovlivnila desku. To by znamenalo, že k někomu vzhlížím ve smyslu, že chci být jako on. A tomu se celý život vyhýbám. Nikdy jsem neměla vzory v tom daném slova smyslu. Vždy šlo spíš o lidi, kterých jsem si pro něco vážila nebo je nesmírně obdivovala.
V minulosti jste spolupracovala s Davidem Kollerem. Bylo by tedy logické pod jeho vedením natočit i desku. Proč jste si nakonec jako producenta vybrala Jana P. Muchowa?
S Davidem jsme o tom taky mluvili, ale měl hodně práce, dělal na svojí desce. A Honzu jsem vždycky moc obdivovala, líbila se mi spousta desek, který produkoval. Dokonce i tehdy, když jsem toho interpreta neměla moc ráda. Dokázal mě vždycky obklopit zvukem a rytmem, které mě úplně pohltily. Takže jsem neuvěřitelně šťastná, že byl producentem mé desky právě on.
Dalo práci ho do spolupráce uvrtat? On už si docela vybírá.
No, zavolal mu můj kamarád Péťa Kolečko, jestli mi nechce produkovat desku, a tak jsme se potkali a on řekl, že to je bezva nápad. Myslím, že jsem si doteď ještě pořádně neuvědomila, jaký štěstí jsem měla.
BÁRA POLÁKOVÁ
Rodačka z Kolína je nejen zajímavá herečka a tanečnice, jak dokázala ve StarDance, ale delší dobu o sobě dává vědět i jako zpěvačka.
- Začalo to klipem Kráva, kde se vtipně vyzpívala z valentýnského traumatu, následoval duet s Davidem Kollerem Sami a koncem loňského roku vypustila do světa Nafrněnou – písničku, která předznamenala její sólový debut Bára.
- Žije s hercem Pavlem Liškou, s nímž má pětiměsíční dceru Ronju.
Když jste byla ještě na DAMU, přemýšlela jste o hudební kariéře? Nebo to nějak vyplynulo?
Ne. Vlastně jsem o hudební kariéře nepřemýšlela nikdy. Přišla si sama. Dokonce jsem ji spíš oddalovala a přemýšlela nad tím, jestli to je opravdu směr, kterým jsem schopná se vydat naplno – energií, časem, prací... Vším.
Teď je hudba vaše pracovní priorita?
Teď bude to jediný, co budu dělat. Do divadel se zatím nevracím, to by byl už záhul. Ale nehrát koncerty, když se vydala deska, by taky byla hloupost.
Aniž jste měla desku, proslavila jste se klipy Kráva nebo Nafrněná. Chystáte nějaký další?
Ano, chystám hned tři. Jen si to musím rozmyslet. Je to těžké. Mám spoustu nápadů a chci, aby po těch prvních dvou byl ten klip perfektní. Ale nejpozději do měsíce dvou by měl být na světě.
Chcete jít zase virální cestou?
A jaká je nevirální? Když vás podporují média zespoda?
Jako zpěvačka jste na pódiu za sebe – ne za postavu – a svoje emoce můžete dávat rovnou najevo. Při představení je jen jediný takový moment – děkovačka. Oboje má ale svoje kouzlo a oboje si užívám.
Spíš mám na mysli, jestli sázíte na ten samý styl jako u předchozích klipů, které se staly hitem internetu a pomohly vám se v hudbě prosadit.
Já to jinak ani neznám. Mám na YouTube nějaký odběratele, tak to tam zas dáme a uvidí se. Určitě nám teď pomůže s propagací i Supraphon. Nevím, tohle moc neřeším. Já myslím na to, aby měl klip nápad, jasnou myšlenku a jasný sdělení. Aby měl smysl. Potom už žije vlastním životem, a pokud zarezonuje s více lidma, tak to prostě má víc zhlédnutí. Jenže teď, když oba předchozí klipy mají kolem deseti milionů zhlédnutí, je to těžké. Ale na to nesmím myslet a nechat si tou zodpovědností úplně ubít veškerý nápady. Na druhou stranu se nesmí ztratit sranda, takže zas tak strašně to neprožívám. Až to přijde, tak to přijde. Jen už by mělo, no.
Chystáte i nějaké písničky pro děti?
Ne. Mám hodně dětských fanoušků i s tímhle albem, takže jsem spokojená. Chodí mi krásný videa, jak děti paří na Nafrněnou, a ségřina Verunka třeba zpívala: „Když maminko smažíš žísky, mám tě jáda...“ To je krása.
Zdáte se být nad věcí. Řešíte třeba vůbec věci jako image?
Řeším, aby věci, který dělám, dávaly smysl, abych se nemusela stydět a stála si za tím. K tomu teď řeším, aby Ronka měla sucho v kalhotech, byla najedená a usmívala se. A když se mi k tomu všemu ještě podaří vypadat dobře, jsem moc ráda. Ale je to taková přidaná hodnota. Nepatřím k holkám, co říkají, že je jedno, co děláš, hlavní je, jak vypadáš. Ráda chodím ve věcech Josefíny Bakošové, která nám teď šije oblečení na koncerty, ráda se cítím pohodlně a hezky. Ale že bych někdy něco dělala pro image nebo promýšlela, co můžu a nemůžu, aby to nějak vypadalo nebo nevypadalo, to ne.
Jak se cítíte na pódiu jako zpěvačka? V čem je to jiné ve srovnání s herectvím?
Je to hodně jiný. Jako zpěvačka jste na pódiu za sebe – ne za postavu – a svoje emoce můžete dávat rovnou najevo. Při představení je jen jediný takový moment – děkovačka. Oboje má ale svoje kouzlo a oboje si užívám.
Jste si ve zpěvu stejně jistá jako v hraní?
Jistotu, ať už při hraní na divadle, nebo při natáčení získávám na zkouškách a stejně tak je to s koncerty. Jde o to, aby to, co chcete někomu ukazovat jako něco, co má cenu vidět, tu cenu opravdu mělo. Jestli je život jenom jeden, nemá smysl ztrácet čas něčím, co nás neobohacuje. Přičemž to, co nás může v danou chvíli nejvíc obohatit, může být klidně ticho... Haha... To jsem dobře ulítla jinam!