Leoš Šimánek: Rusové ze mě udělali cestovatele

Zábava 21. června 2016

Když nás obsadili Rusové, emigroval do Německa. Pak ho cesty zavedly až do kanadské divočiny. Po revoluci se vrátil, v Čechách se zamiloval, oženil a na expedice už vyrážel s celou rodinou. Právě plánuje další cestu, tentokrát do Indického oceánu na ostrov Réunion. Leoš Šimánek má jeden velký dar, o svých zážitcích umí krásně vyprávět.

Kdyby k nám v osmašedesátém nevtrhli „spojenci“, zřejmě by celý život strávil jako vedoucí stavebního úřadu, bydlel by v Mariánských Lázních a dnes by si asi hrál s vnoučaty. „Rusové mi zamotali život. Angažoval jsem se proti nim, a kdybych neutekl, skončil bych jako kopáč příkopů,“ říká profesionální cestovatel Leoš Šimánek, který projel celý svět. Dnes má dva domovy, tři státní občanství a domluví se několika jazyky. O svých dobrodružných cestách napsal už jednadvacet knih a další má rozepsanou.

Když jsme si domlouvali rozhovor, říkal jste, že jste tak trochu mimo civilizaci, protože píšete knihu. Už je dopsaná?

Píšu právě osmou kapitolu a mám jich v plánu dvanáct. Knížka se bude jmenovat Amerikou po hřebenech hor. Popisuju v ní cestu, kterou jsem před dvaceti lety podnikl s manželkou, synem a dcerou. Vyrazili jsme od hranice s Mexikem a putovali jsme podél západního pobřeží až na hranici s Kanadou. Je to 4250km dlouhá koňská stezka vedoucí americkým Západem. Naši cestu jsme rozdělili na dvě etapy. První rok jsme putovali čtyři měsíce jen se synem a došli jsme do severní Kalifornie. Další rok jsme přibrali i tříletou dceru. Hodně jsem ji nosil v krosně na zádech, závěrečnou část cesty jsme pak jeli na koních. Bylo to nádherné.

Je to vaše v pořadí dvaadvacátá kniha. Čím to, že o této cestě píšete až teď?

Po expedici vždy vydám knihu fotografickou, kde je málo textu, ale hodně fotografií. Toto je ale kniha autobiografická. Ty píšu až s odstupem.

Jak vlastně píšete? Opravdu se na několik měsíců stáhnete do ústraní?

Ano, knihy píšeme společně s manželkou a potřebujeme být odříznuti od běžného života. Dříve jsme jezdívali psát na ostrov Rhodos, protože moje žena miluje teplo, později však do rakouských Alp, kde zase může lyžovat. Nejdřív píšu klasickou metodou, tužkou do sešitu, a pak po večerech text diktuju manželce do počítače.

Všechno děláte společně s manželkou. Splnil jste i slib, který jste jí dal u oltáře, že ji nikdy nenecháte doma a budete ji brát všude s sebou?

Bylo to při svatební hostině v Praze na Nebozízku. Tam jsem jí slíbil, že rodinu nikdy nebudu nechávat doma a vše budu organizovat tak, abychom to zvládli dohromady, že eliminuji riziko. Dohodli jsme se, že bude maximálně desetiprocentní. Jedinkrát jsem to porušil, z nepředvídatelných důvodů. Bylo to při expedici z Kanady na Aljašku. A to i přesto, že jsme ji měli do detailu naplánovanou. Připravoval jsem ji dlouhých sedm let. Dokonce jsme ve sportovním letadle oblétávali pobřeží Severního Pacifiku a zkoumali, zda plavba po moři na nafukovacích člunech bude reálná. Jenomže v terénu nás pak napadl medvěd. Další dramatický zážitek přišel, když jsme se u jednoho ledovce dostali do zajetí ker, které naše čluny málem rozdrtily.

Ale první společnou expedici jste stihli ještě před svatbou. Dá se říct, že to byla kuriózní žádost o ruku, při které jste si svou nastávající důkladně prověřil?

Máte pravdu, byla to vlastně zatěžkávací zkouška. Do své ženy jsem se zamiloval na první pohled. Učila tělocvik a vedla lyžařský kurz u nás v Orlických horách. Vyprávěl jsem jí, že chci s kamarádem vyrazit napříč Ruskem na Bajkal, máme v náklaďáku volné místo a zaonačil jsem to, že by nám mohla vařit. Ona že prý pojede ráda. Vyrazili jsme, ale jí se strašně stýskalo po čtyřletém synovi, kterého musela nechat u babičky. Nakonec se sebrala a ze Sibiře se pro něj letecky vrátila. Pak s námi strávil několik týdnů na Bajkalském jezeře na plachetnici. Víte, cestování prověří vztahy. Zažil jsem období, kdy jsme na sobě byli zcela závislí, nikdo vám nepomůže. A to vztah posílí.

Syna vaší ženy jste přijal za svého. Brali jste děti s sebou na všechny výpravy. Zůstaly jim toulavé boty i v dospělosti?

Syn už jde naplno v mých šlépějích a dcera ho bude brzy následovat. Vypadá to, že se oba odstěhují do Austrálie. Přitom k tomu došlo náhodou. Před dvaceti lety jsme v závěru putování po koňské stezce pobývali u přítele na jeho ranči. Měl dvacetiletého syna, který byl nadšený z naší tříleté Veroniky. Pak se přestěhoval do Austrálie, kde si vybudoval truhlářskou firmu a vyrábí nábytek do karavanů. Dcera k němu loni v létě nastoupila na brigádu a strávila u něj celé léto. Vrátila se do Prahy dostudovat a vystřídal ji tam náš syn, který v jeho firmě pracuje už víc než půl roku jako manažer.

Sám máte dva domovy, jeden v Orlických horách a druhý ve srubu v kanadské divočině, dvě stě kilometrů od civilizace. Necítíte někdy rozpolcenost?

Chalupu v Orlických horách jsem vždy miloval, ale zrovna tak srub v Kanadě, který jsem si vlastnoručně postavil. Víte, domů do Čech jsem se mohl vrátit až po revoluci. Když jsem emigroval, tak nejdřív jsem pracoval v Německu jako architekt. Poslali mi tam rozsudek jménem republiky – dva roky nucených prací. Zařekl jsem se, že se ve své vlasti neobjevím, dokud se nezmění režim. Po několika letech v Německu jsem rozprodal vše, co jsem nastřádal, a emigroval dál do Kanady.

  • Leoš Šimánek

  • Narodil se v dubnu 1946 ve východočeské Chocni.

  • V roce 1968 emigroval do Německa, odtud pak do Kanady.
  • Dnes žije střídavě ve svém kanadském srubu a v Jestřebích horách.
  • Jako cestovatel projel celý svět a o svých expedicích píše knihy.
  • Více na www.leossimanek.cz

A tam žil v divočině. Jakou náturu musí mít člověk, který dokáže žít v pustině?

Nejde jen o to vydržet sám se sebou, ale i o tu nejistotu, že se nemáte kde dovolat pomoci. Určitou dobu jsem tam byl sám, když se rozpadla naše parta, která mi pomáhala stavět srub. To byly krušné chvíle. Mluvil jsem sám se sebou a říkal si, už aby bylo jaro a byli zpátky, abychom mohli pokračovat v plavbě na člunech dál na Aljašku. Skoro celou zimu jsem v divočině žil sám, jen se psem, který pak onemocněl, oslepl. Musel jsem do civilizace pro antibiotika a deset dní jsem s ním putoval hlubokým sněhem kanadskou pustinou.

Jak to vypadalo, když jste se už po revoluci a s rodinou balili třeba na Aljašku, kde tři měsíce nepotkáte živou duši?

Museli jsme si vzít s sebou základní potraviny na celou cestu. Chytali jsme ryby, sem tam si ulovili nějakého zajíce, vařilo se na ohni. Je fakt, že potom jsme lososy dlouho nemohli ani vidět. Když jsme na závěr expedice dojeli na Aljašce do civilizace, pozval jsem všechny na oběd do restaurace. Moje žena prohlásila: „Hlavně, ať není rybí!“ Dali jsme si pořádný hovězí steak.

Do své ženy jsem se zamiloval na první pohled. Učila tělocvik a vedla lyžařský kurz u nás v Orlických horách. Vyprávěl jsem jí, že chci s kamarádem vyrazit napříč Ruskem na Bajkal, máme v náklaďáku volné místo a zaonačil jsem to, že by nám mohla vařit. Ona že prý pojede ráda. Víte, cestování prověří vztahy. Zažil jsem období, kdy jsme na sobě byli zcela závislí, nikdo vám nepomůže. A to vztah posílí.

Co cítíte, než vyrazíte? Vzrušení, strach, radost? Míváte cestovní horečku?

Očekávání toho, co přijde. Většinou nápad na další expedici vznikne v průběhu té předchozí. Například myšlenka na cestu na Nový Zéland mě napadla na Aljašce, kde jsme byli na člunech a tábořili na pláži u fjordu, ze kterého vyplouvaly ledové kry. Manželka říkala: Taková krásná pláž, já bych si tak ráda zaplavala. Dělal jsem si legraci, ať si mezi ty ledy klidně vleze, vždyť je otužilá! Ale dohodli jsme se, že se příště společně vydáme tam, kde by si opravdu mohla zaplavat. A tak jsme se vypravili na Nový Zéland. Jenomže jsme tam byli v zimě, kdy tam sice není tolik turistů, ale koupat se nedá. Nakonec jsem jí slíbil, že pojedeme na místo, kde si zaplave i v zimě. Dokonce si v jednom dni bude moct jak zalyžovat, tak se vykoupat v moři. Odletěli jsme na Havaj, kde se nachází sopka – Mauna Kea, která měří přes čtyři tisíce metrů. Takže se skutečně splnilo to, co jsem na Zélandu sliboval – dopoledne jsme lyžovali a navečer se pak potápěli podél pobřeží s kokosovými palmami!

Ochutnal jste na svých cestách něco kuriózního?

Stalo se mi to u domorodců v Západní Nové Guinei. Kolega z místní misijní stanice se mnou letěl ve svém sportovním letadle a ukazoval mi tamní krásnou, divokou přírodu. Řekl jsem si, že by mě mohl vysadit, udělal bych si túru, a pak by mě zase nabral. Jenomže přistání bylo natolik nebezpečné, že mi řekl, že ho podruhé absolvovat nebude. Bylo to poblíž hranice s Papuou, skoro dvě stě kilometrů daleko od stanice. Prý: „Musíš těch dvě stě kilometrů dojít pěšky.“ Tak jsem šel. Dostal jsem se do vesniček domorodců, kteří žijí z toho, co příroda dá. Například jsem u nich ochutnal ponravy velké jako palec. Upražili je a byly výborné!

Byli pohostinní?

Byli úžasně pohostinní. Problém byl v tom, že jsem se s nimi nemohl domluvit. Zkusil jsem angličtinu, indonéštinu, nešlo to, tak jsem na ně mluvil česky a ukazoval rukama. Misionáři se tam v té době ještě nedostali, takže nikdy před tím neviděli bělocha. Můj cestovní horolezecký proviant vysušený mrazem byl pro ně velmi kuriózní jídlo. Žasli, když jsem ho rozmíchal s vodou a hned se to dalo jíst. Strašně jim chutnalo.

Nyní žijeme ve východních Čechách v Jestřebích horách pod lesem, v souladu s přírodou, máme velkou zahradu, psa. Do města jedu, jen když něco musím zařídit. V Praze se cítím nesvůj.

Kdy jste měl nejvíc nahnáno?

Zcela bezmocný jsem se cítil, když jsem se s plachetnicí ocitl přímo v oku hurikánu nebo když jsem se dostal mezi plovoucí ledové kry a nemohl uniknout. Strašný strach jsem měl v Jižní Americe – Patagonii, kde jsem málem zmrzl pod Cerro Torre. Podle horolezecké škály je to jedna z nejtěžších hor světa. Je přes tři tisíce metrů vysoká a má dvoukilometrovou kolmou skalní stěnu. Taková gigantická Eifelovka. Chtěl jsem se pod ni dostat, vyrazil jsem za nádherného počasí, ale cestou mne zastihla sněhová bouře. Ve vánici jsem spadl do ledovcové pukliny, která mi však zachránila život. Ale myslel jsem si tenkrát, že když to brzo neskončí, tak tam umrznu.

Je nějaké místo, kde jste nebyl?

Antarktida. To je poslední kontinent, kde jsem nebyl. Manželka tam ale nechce, prý si už se mnou zimy užila víc než dost. Dostojím svému dávnému slibu a sám nepojedu!

V dubnu jste oslavil sedmdesátku. Udržuje vás v tak fantastické kondici právě cestování?

Možná příroda, možná ryby, které jsme jedli v Kanadě ve velkém množství. Nyní žijeme ve východních Čechách v Jestřebích horách pod lesem, v souladu s přírodou, máme velkou zahradu, psa. Do města jedu, jen když něco musím zařídit. V Praze se cítím nesvůj.