Jste synonymem legrace a zábavy. Jak se v téhle kolonce cítíte?
Dobře. Kdyby to šlo s něčím ještě smíchat, tak by to bylo úplně ideální. Nepříjemné je, když se do té kolonky zařadíte a nikdo už nechce nic jiného.
Na to jste ale malinko vyzrál a založil si v roce 1990 vlastní divadlo, jste principál Divadelní společnosti Josefa Dvořáka.
Právě v divadle jsem tuhle kolonku nechal nevyplněnou a hraju role, které nejsou vysloveně komické. Nemluvím přímo o nějaké tragikomice, ale myslím, že některé věci prostě není třeba za každou cenu polévat komickou omáčkou. Sranda nemusí být cílená. Slzy, které svět nevidí, to je přece krásná groteska.
Maxipes Fík byl právě ta zlatá hřivna. Ale to jsem samozřejmě tenkrát netušil. Ani to, že i za desítky let bude tak populární. Asi před rokem jsem za něj dokonce v Supraphonu dostal deset diamantových desek. To v téhle republice nikdo nemá – za jedinou věc.
Lidé vás mají za baviče i proto, že celé generace vyrostly na pohádkách s vašimi vodníky a dětské televizní zábavě, kterou jste vyráběli s Jitkou Molavcovou.
Nebyl to záměr, nicméně bavit děti je příjemný úvazek. Nabídka na dětské pořady přišla hned poté, co jsem přišel do Prahy, po premiéře semaforské Kytice. Tenkrát se nejen na pódiu sešla spousta kumštýřů a lidí z branže a pozvánky se začaly hrnout. Já jsem tomu, upřímně řečeno, nepřikládal velkou váhu. Ale řídím se teorií, že člověk má vyzkoušet všechno, nikdy nevíte, kde je ukrytá nějaká zlatá hřivna. Když jsme začali s dětským kabaretem, původně nikdo netušil, že by to mělo být na dýl. Ale stalo se.
Za tu slavnou Polednici, která vše odstartovala, může prý náhoda.
Nastoupil jsem do Semaforu v lednu 1970, ale zkoušet jsem měl začít až po prázdninách. Přesto jsem denně chodil do divadla, jednak se ohřát, protože nám doma nešlo topení, a taky proto, abych poznal kolegy. Do té doby jsem je viděl jen v televizi. Polednici měla hrát původně ženská, ale několikrát po sobě prošvihla zkoušku, a tak, v podstatě z nouze, vytáhli na jeviště mě. A už jsem tam zůstal.
Kabaret odvál čas, váš hlas ale znají z večerníčků i dnešní děti coby Maxipsa Fíka nebo Boba a Bobka.
Maxipes Fík byl právě ta zlatá hřivna. Ale to jsem samozřejmě tenkrát netušil. Ani to, že i za desítky let bude tak populární. Asi před rokem jsem za něj dokonce v Supraphonu dostal deset diamantových desek. To v téhle republice nikdo nemá – za jedinou věc.
Jak nahrávání takového kresleného seriálu probíhalo?
Přišel jsem do studia, pan režisér Bedřich, který dělal večerníčků spoustu, měl na kolenou obrazový scénář, ukázal mi namalovaného pejska – jak vyroste – a holčičku Áju. A já to zkusil. Shodou okolností jsem ten den chraptěl a panu režisérovi se můj hrdelní hlas strašně líbil. Takhle bez jakékoli přípravy a dlouhého hledání to vzniklo. Jen jsem se pak musel naučit mluvit huhlavě i bez chrapotu.
Bob a Bobek vznikli podobně?
Za ty může technika. V seriálu byla spousta postaviček a já upozorňoval, že nejsem strejček Jedlička a nesypu hlasy jako z rukávu. Pan inženýr Astrug ale dostal nápad zvuk lehce podtočit, čímž se to malinko zrychlilo. A tak vznikly charakteristické hlasy Boba a Bobka. Pokračování se dělalo ve zlínském studiu, jenže pan inženýr už nebyl a tu fintu si vzal do batůžku s sebou. Nikdo nevěděl, jak to dělal. Ale pouštěli mi to furt dokola a já zkoušel a zkoušel, až jsem to dokázal i bez techniky.
I vaše divadelní představení vznikají trochu náhodou?
Na náhodu se spoléhat nedá. Jsme autorské divadlo – ovšem bez autora. Taková odnož Járy Cimrmana. Tímhle problémem se trápíme už třicet let. Vše začalo hrou Má hlava je včelín, po ní přinesl Pavel Fiala dosud největší hit S Pydlou v zádech. Tu jsme nazkoušeli ještě v Kladivadle, kde jsem začínal, ale nikdy se nehrála. Režie se ujal Evžen Sokolovský a celý soubor dostal možnost si roli upravit na tělo. Někdo toho využil víc, například Jana Paulová maximálně. Premiéra měla obrovský úspěch, ale protože Pavel Fiala pro nás další hru neměl, přišla bída na Kozáky. Ale vyřešili jsme to podobně. Protože podle mě byla fantazie dána člověku a herci zvlášť proto, aby si hrál s cizím textem, který by se mu měl líbit, ale neříká, že musí být dodržen. Čeká, čím bude herce inspirovat. Málokteré divadlo vám tuhle možnost dá. Všude vás budou strašit sakrálností textu a tím, že autor byl tak velký, že by byl hřích na něj sahat. Já říkám: Neurážejme ho, neposmívejme se mu, netvařme se, že jsme chytřejší než on, a vezměme jeho text jako záminku ke hře.
Představení S Pydlou v zádech ještě hrajete?
To nepřestaneme hrát nikdy. Počet repríz je v tisících a obsazení už se změnilo několikrát. Místo Jany Paulové s námi nyní hraje Markéta Hrubešová. Krasavice vystřídala krasavici. Dbáme na to, abychom pokud možno dodrželi původní verzi, tu už nechci moc pozměňovat. Ne že bychom byli tak ohromení tím, co nás tehdy napadlo, ale gagy mají svůj vývoj a logiku.
Josef Dvořák (74)
Vyučený automechanik začal ochotnicky hrát v Kadani.
- V letech 1965–1970 působil v Kladivadle v Ústí n. L., 1972–1990 v divadle Semafor.
- V roce 1990 založil vlastní divadelní společnost.
- První větší filmovou roli dostal v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974).
- Hrál v seriálech Arabela, Návštěvníci, Rozpaky kuchaře Svatopluka.
- Namluvil více než 156 epizod večerníčků.
- Jeho Maxipes Fík je do 12. 7. k vidění v Galerii Villa Pellé na výstavě Divoké narozeniny Maxipsa Fíka aneb Jiří Šalamoun dětem.
Proč už vás tolik nevídáme na televizní obrazovce?
Vzájemně se příliš nevyhledáváme. Nikdy jsem nemusel leštit kliky a vtírat se někomu a nedělám to ani teď. Film a televize dnes prostě běží jinou tratí. A nejsem přesvědčený, že současní autoři nás postrádají. Myslím starou hereckou gardu.
Mnozí diváci ale ano...
Určitě ale nehrozí, že by šli do ulic a dožadovali se toho, aby někdo hrál v televizi, jinak se přestanou dívat a strhnou televizní antény a satelity ze střech. Myslím ale, že mají své herce zafixované v postavách, ve kterých je už zažili. Když se někdo podívá na Hřbitov pro cizince, možná by mě rád viděl v něčem podobném. Ale pokud někým začne cloumat myšlenka, že já a mí kamarádi jsme důležití pro inscenaci či televizní seriál, nebráním se.
Na tak skvělé seriály jako Nemocnice na kraji města, Cirkus Humberto nebo Návštěvníci se asi těžko navazuje...
To jste na to kápla. Není problém v tom, že by člověk nechtěl. Ale chce se začíst do scénáře, u kterého by hned po první stránce řekl: Teď mě nechte, protože tohle si musím okamžitě přečíst až do konce.
Sranda se kdysi dělala jinak. Všichni jsme měli společného nepřítele. Byli jsme na jedné lodi. A to sjednocovalo a pomáhalo lidem v orientaci. Proto se naučili číst mezi řádky, chodili na představení a číhali na tyhle momenty a byli přešťastný. Nevím, jestli je dnes humoru míň, ale když si pustím muziku v rádiu, neslyším prakticky veselou písničku.
Vidíte jako problém to, že se všechno zrychluje?
I o panu Dietlovi se kdysi vyprávělo, že to nemůže stíhat psát sám, a to se vysílalo třináct dílů – a on je psal rok. Dnes máte věci, které se vysílají dvakrát týdně nebo i denně, tak nemůžete čekat, že to budou perly.
Ale jsou i herci ze staré gardy, kteří se v nových seriálech našli.
Jistě. A je to v pořádku – pakliže dostali roli na tělo. Já jsem dalek nějakého odsuzování. Vím, že autoři jsou pod tlakem, a jestliže cítí, že někoho potřebují, a to nejen jeho jméno, ale mají pro něj příležitost, aby ukázal, co v něm je, pak jsem rozhodně pro.
Nemrzí vás, že si někdo nevzpomněl s takovouhle rolí i na vás?
Samozřejmě že mrzí. To bych musel být hodně pyšný, abych říkal, že všechno, co se teď dělá, je hloupost, a seděl doma a vzpomínal, jak to bývalo krásný. Ale pojďme posloužit jeden druhému. Já chci posloužit divadlu, televizi, příběhu. A vy mi dejte možnost, abych dokázal, že to umím.
Vzpomínáte na nějakou roli, která vám dala právě takovou příležitost: ukázat nejen komický talent?
To byla právě role pilota RAF ve filmu Hřbitov pro cizince, tu jsem já osobně bral vyloženě jako dárek od pana režiséra Dudka. I když při zkouškách se našel člověk, který bezostyšně rozhlašoval, že kdyby on mohl rozhodovat, tak by mi tuhle roli nikdy nedali. Ani já sám jsem si nebyl jistý, jestli to můžu v sobě vydolovat. Chodil jsem domů, hlavu v dlaních, žena se vyptávala. A já říkal, že je to divný, takový šedivý. Ale když jsme se o tom bavili s panem režisérem, povídá: Víte co, Pepo, budeme oba respektovat, že Hubač je výborný autor. Nemusíte přidávat, ono to tam je. A tohle mi chybí. Ten pohled autora, pohled režiséra.
Nezdá se vám, že celkově ubývá úcty ke starším a zkušenějším?
Vím jen, že pokora a skromnost jsou velice dobré vlastnosti, a kdo je vyznává, nemůže prodělat. Respekt k vyššímu věku by měl být automatický. Tím nic nezkazíte, i když i to má dvě strany. Nedávno jsem stál v tramvaji a vidím nádhernou dívku. Jak mě zmerčí, vyskočí a povídá: Promiňte, pane Dvořáku, já si nevšimla, sedněte si. A já na to: Dámo, jestli mi chcete udělat radost, posaďte se zpátky a budeme dělat, že se nic nestalo! Ono chce věci řešit s humorem.
Nepřijde vám, že humoru ubylo?
Sranda se kdysi dělala jinak. Všichni jsme měli společného nepřítele. Byli jsme na jedné lodi. A to sjednocovalo a pomáhalo lidem v orientaci. Proto se naučili číst mezi řádky, chodili na představení a číhali na tyhle momenty a byli přešťastný. Nevím, jestli je dnes humoru míň, ale když si pustím muziku v rádiu, neslyším prakticky veselou písničku. Takové, jako dělali třeba Suchý a Šlitr, zmizely.
Vy jste humor ale snad neztratil.
Já jsem recesista tělem i duší. A to se nikdy nezmění!