Jaké knížky jste četla jako dítě, byla jste vášnivou čtenářkou?
Četla jsem hodně už odmala. Líbily se mi hlavně mysteriózní příběhy dětí, a když mi bylo dvanáct, tak jsem se rozhodla, že přečtu jednu knihu denně. Ovšem na svoje narozeniny jsem dostala Jih proti Severu, která měla sedm set stránek, takže i přesto, že se mi knížka moc líbila, nebylo v mých silách ji za jeden den přečíst, a tak moje předsevzetí vzalo za své.
Proč jste tedy místo stavebního inženýrství, které jste absolvovala, nešla studovat spíše literaturu nebo psaní?
V době, kdy jsem stavařinu studovala, jsem sice hodně četla, ale vůbec jsem nepsala. Ani mě tehdy nenapadlo, že kdy budu autorkou. Prostě jsem jen chtěla hodně číst.
Dětské knížky, které tou dobou byly na trhu, byly velmi skandinávské a pointa každé z nich byla, že je život nanic a děti si na to musí zvyknout. Proto jsem chtěla vytvořit něco, co rozhodně nebude tak depresivní.
Kdy jste dostala první impulz ke psaní? Nejdříve jste začala psát dětské knížky. Přišla na vás touha po autorské tvorbě s narozením dětí?
Přišlo to vlastně náhodou, protože jsem si jako matka začala dělat starosti, že můj syn ve svých jedenácti letech moc nečte. Myslím, že když člověk hodně čte, zažívá zkušenosti jiných, které může využít k tomu, aby se poučil. Jenže můj syn se knihám vyhýbal. Navíc dětské knížky, které tou dobou byly na trhu, byly velmi skandinávské a pointa každé z nich byla, že je život nanic a děti si na to musí zvyknout. Proto jsem chtěla vytvořit něco, co rozhodně nebude tak depresivní. A tak jsem napsala humornou knížku pro děti. V duchu této komediální linky jsem pak napsala ještě dalších pět knížek pro malé čtenáře. Ale můj syn ani jednu z těch knih nikdy nečetl.
Ani to nezkoušel se do nějaké začíst?
Ne, do mé dětské knížky se ani nepodíval. Sice zkoušel přečíst jednu mou knihu pro dospělé, ale nedočetl ji. Zřejmě je to pro něj těžké, protože mě velmi dobře zná.
Takže se vám nepodařilo v synovi vypěstovat lásku k literatuře?
Ale ano, začal číst. Nicméně k tomu došlo kuriózním způsobem. Když jsem začala publikovat v zahraničí, tak jsem chodila na setkání s jinými autory na různá vystoupení po knižních výstavách, a proto jsem potřebovala díla těchto autorů znát. Jenže jsem na čtení neměla moc času, a tak jsem svému synovi platila za to, aby tyto knihy četl za mě. Svým způsobem to pro něj začalo jako práce, ale postupem času ho to chytlo a nyní knihy čte, aniž bych mu musela platit.
Jsou všechny postavy z vašich knih vymyšlené, nebo se inspirujete charaktery v okolí?
Postavy, o kterých píšu, mají jen určité střípky z lidí, které znám. Je to dáno i tím, že na Islandu je velice malá populace, takže se prakticky skoro všichni známe a nikdo tak nechce být v knize, kde se řeší zločiny.
Vašimi hrdinkami jsou převážně ženy. Je to proto, že ženy svou intuicí dokážou lépe pracovat na objasnění nevyřešených tajemství?
Už když jsem psala pro děti, psala jsem hlavně pro děvčata. Jednou se mě můj vydavatel zeptal, proč nepíšu také pro chlapce, že by se tím zdvojnásobil prodej. Nikdo totiž chlapcům nekoupí knížku, kde je hlavní hrdinkou holka, ale je zcela běžné, že děvčatům se kupují knihy o chlapcích. A to se mi nelíbilo, proto jsem jeho návrh odmítla. Záměrně nechci psát o mužských hrdinech, protože se domnívám, že nejen v knihách, ale i ve filmech je málo ženských hlavních postav. I díky ženské intuici se mi dámské hrdinky hodí mnohem více než muži. Navíc nepíši akční příběhy, kdy někdo někoho stíhá, ale moje postavy vyšetřují pomocí hlavy a pochopení situace, i mezi lidmi. Což je všem ženám velmi blízké.
Yrsa Sigurðardóttir
Pochází z Reykjavíku. Narodila se v roce 1963.
- Po gymnáziu studovala stavební inženýrství. Jako inženýrka stále pracuje. Literatuře se začala věnovat v roce 1998.
- Napsala už pět románů pro dětské čtenáře a sedm detektivních románů pro dospělé. Za dvě své dětské knihy dostala islandské ocenění za literaturu.
- Debutový román Poslední rituál (česky 2007) má už přes třicet překladů a svou popularitou se dá srovnat s knihami slavného Dana Browna.
Jsou tedy vašimi čtenářkami hlavně ženy?
To je na tom to nejvtipnější. Ačkoli píšu ženským pohledem, mými čtenáři jsou hlavně muži. Tedy alespoň na Islandu. To je důkaz toho, že když napíšete poutavý příběh, tak se může líbit lidem bez ohledu na pohlaví.
Vaše příběhy jsou velmi mysteriózní. Věříte na nadpřirozené jevy?
Přeji si nebo doufám, aby něco takového existovalo, ale ve skutečnosti tomu dávám jen tak pět procent.
Teď je ve Skandinávii i mnoho ženských autorek, které se věnují detektivním příběhům, ale když jsem na Islandu začala psát, byla jsem jedinou a první ženou. I proto jsem se ze dne na den stala královnou skandinávské fikce.
Islandská krajina je hodně ponurá. To vám zřejmě nahrává i při dokreslení onoho tajemna...
Samozřejmě, tohle mi velmi pomáhá. Proto se moje příběhy velmi často odehrávají v zimě, kdy je celá nálada ještě ponuřejší. Zatímco mé knihy pro děti se odehrávaly na Islandu vždy na jaře nebo v létě. Ani do budoucna neplánuji napsat knihu z jiného prostředí, například z České republiky. Myslím, že je dobré psát o prostředí a krajině, kterou znáte.
Jak těžké je pro ženu prosadit se v současné konkurenci skandinávských mužských spisovatelů?
Ten boom je samozřejmě velmi dobrý pro všechny naše autory, protože jim to umožňuje vydávat i mimo svou zemi. Teď je ve Skandinávii i mnoho ženských autorek, které se věnují detektivním příběhům, ale když jsem na Islandu začala psát, byla jsem jedinou a první ženou. I proto jsem se ze dne na den stala královnou skandinávské fikce.
Jsou Islanďané zanícenými čtenáři krimi? Je to u vás nejoblíbenější žánr?
Ano, jsou vášnivými čtenáři a je to dáno také tím, že je u nás téměř povinností dostat na Vánoce alespoň jednu knihu. A detektivní žánr jasně vítězí.
Nepřijde vám trochu paradoxní, že Islanďané tak rádi čtou o vraždách, když se přitom u vás přihodí průměrně jedna vražda ročně?
Myslím si, že žánr krimi fikce se u nás rozvíjí až posledních patnáct let. Vydavatelé si totiž mysleli, že pro Islanďany nebudou detektivky zajímavé, a tak u nás ani zahraniční krimi nevydávali. Ale opak je pravdou. Stačí, aby v knize byl jen jeden zavražděný, a ihned se tím příběh stává pro islandské čtenáře zajímavý. Každopádně důležité není, co se ve skutečnosti stalo nebo nestalo, ale vy jako autor musíte psát pro čtenáře tak, aby uvěřil, že by se to stát mohlo. I na mírumilovném Islandu.
Znají lidé na Islandu také české spisovatele?
Ano, někteří jsou hodně oblíbení. Třeba Karel Čapek, Jaroslav Hašek nebo Franz Kafka.
Mnoho autorů píše přes celou noc a přes den to pak dospává. Jak to děláte, když kromě psaní ještě chodíte do práce a řešíte stavební projekty? Nechcete se věnovat psaní na plný úvazek?
Samozřejmě, že mě to napadlo. Ale jde o to, že psaní je velice samotářská činnost, při které ztrácíte kontakt s lidmi. Kdežto já jsem ve své práci lidmi neustále obklopena a neztrácím tak inspiraci. Proto bych se ráda ještě věnovala své původní profesi. Navíc mě nudí, když mám před sebou splnění jen jednoho cíle, jako je tomu v případě napsání knihy. Ráda dělám více věcí najednou a tohle kombinování mě na tom baví nejvíce.
Kolik času vám v kombinaci s prací zabere napsání jedné knihy?
Asi deset měsíců. Vydávám jednu knihu ročně. Zbylé dva měsíce prostě nedělám nic.
Plánuje se zfilmování vašeho příběhu. Právě se točí film podle knihy Pamatuji si vás všechny. Měl by jít do kin příští Velikonoce. Podílíte se na scénáři nebo zasahujete nějak do filmování?
Ne, nepodílela jsem se na scénáři a ani nechci. Je to naprosto rozdílný formát a myslím si, že kdybych se toho účastnila, byla bych velmi otravná. Navíc jsem pověrčivá, takže jsem si ještě ani nekoupila šaty na červený koberec na premiéru.