Tak ruku na srdce: jsou české herečky nafrněné?
To je jako kdybyste se zeptala, jestli jsou české letušky příjemné. Prostě jsou to lidé a každý člověk je unikátní a nedá se to generalizovat. Ale myslím, že obecně jsme tak malá země a ty podmínky jsou tak legrační, že člověk nějakou pokoru musí mít.
Před Vánocemi běžel v televizi film Alice Nellis Sedmero krkavců. Jak jste spokojena s výsledkem?
Z toho filmu mám radost, protože to je přesně taková pohádka, na kterou bych si přála, aby se koukaly mé děti. Je tam všeho tak akorát. Člověk se dozví, že život je tvrdý, zároveň že se vyplácí být slušný a statečný a že pravda vždycky najde cestu na povrch. A líbí se mi forma. Já už jako dítě neměla ráda, a nemám to ráda ani jako rodič, když jsou věci pro děti dělané tak, jako by děti byly blbé. Protože děti jsou jenom lidé, kteří ještě nemají tolik zkušeností. A já měla velkou radost z toho, že v této pohádce jsem to dospělé chytrolínství nezahlédla ani na chvilku.
Zahrála jste si mladou dívku Bohdanku. A přitom vám bylo dvaatřicet let. Není to na takovou roli už trochu moc?
Když Alice psala scénář pro Honzu Svěráka, tak mi bylo dvacet tři let. Jenže Honza se začal zabývat Třemi bratry a ten scénář Alici nechal. Pak se dlouho nic nedělo, a když se mi narodila Františka, Alice mi volala s tím, že začneme točit. A já ji začala přemlouvat, že už je to mimo moje možnosti. Ale ona byla neuvěřitelná a stála si za tím. Přitom tlaky třeba z pohledu producentů, abych to nehrála, byly poměrně velké. Takže za tu roli opravdu vděčím jejímu pevnému postoji. A mně se poprvé v životě stalo, že jsem se na sebe pak dívala a říkala si, že přesně takhle jsem to chtěla udělat.
Přitom jste většinu odehrála beze slov. To asi nebylo jednoduché, že?
Měla jsem strach z toho, aby to nebylo jen popisné. Nechtěla jsem být pantomimická. Ale zkušenost s němou improvizací mám z vystupování s divadlem Krepsko a hrozně mě to baví. Mám moc ráda věci beze slov. Zdá se mi, že jsme v této době slovy zavaleni. A protože vím, že toto téma nějak vnímá i Alice, tak Sedmero krkavců beru jako její postoj k celé této i mediální době, kdy se člověk setkává se lží na nějaké oficiální úrovni. A když zazní pravda, tak je slyšet. Navíc bylo pěkné, že se za mnou táhly děti a moc hezky na to reagovaly. A z jejich reakcí bylo cítit, že šly se mnou a měly mě rády. To pro mě byly asi nejsilnější reakce spojené s mojí prací, kterých se mi kdy dostalo. Cítila jsem lásku dětí.
A teď pracujete na čem?
Teď zrovna pracuju na sobě. Měla jsem zkoušet a nakonec nezkouším a okolnosti mě vedou k tomu, což jsem si strašně dlouho přála, mít čas na posunování sebe samé. To teď nastalo, takže konkrétní projekt mě nečeká. Ale mám nazkoušená představení. Jedno je v Dejvickém divadle a pak jsme v La Fabrice v Holešovicích s mou dlouholetou kamarádkou Ančou Polívkovou udělaly klaunskou grotesku na téma přátelství. Tam si děláme srandu z toho, jak se ženské mohou nenávidět.
Také jste točila film s Američany The Zookeeper's wife. O co šlo?
Je to podle skutečného příběhu manželů Žabinských, kteří založili varšavskou zoo. Ta byla během bombardování Varšavy úplně zničena nacisty. A protože se před válkou pohybovali v intelektuální a umělecké společnosti a měli spoustu kamarádů Židů, založili si v té zoo chov prasat a zásobovali německou armádu vepřovým masem. Celé to udělali kvůli tomu, že dováželi odpadky z varšavského ghetta a těmi prasata krmili. S každou cestou nabrali třeba čtyři pět lidí a z ghetta je odvezli. Takhle zachránili tři sta lidí, jen dvě ženy byly zastřeleny. A já hrála opravdu existující židovskou matku tří dětí, dokonce jsem viděla fotky. Paní Žabinskou hraje Jessica Chastain. Byla to pro mě velice zajímavá zkušenost.
Opravdu jste se tedy vezla mezi odpadky?
To bylo strašně silné a směšné zároveň, že jsem první natáčecí den v americkém filmu skončila s bramborovými šlupkami na hlavě mezi shnilými jablky. Tehdy jsem si říkala „Já jsem vždycky chtěla být herečka.“ Zároveň to byl ale hrozně zvláštní pocit ležet tam se třemi malými dětmi, zatímco nás někam prováželi.
Točilo se v Jaroměři, ale v angličtině. To máte tento jazyk tak v malíčku?
Angličtinu hodně používám, mám kamarády cizince, koukám se na filmy v angličtině s anglickými titulky, ten jazyk mě zajímá. Ale vždycky jsem si vystačila s tím, co jsem uměla, a moje gramatika nebyla úplně dotažená. Až teď jsem se konečně začala angličtinu učit. A právě to jsou věci, které člověk pořád odkládá a nemá na ně čas. Teď ho mám. Přišly totiž nabídky, které jsem neviděla jako projekty svého srdce.
A některé projekty visí ve vzduchu, že?
Jde o film mého partnera Davida Ondříčka o Emilu Zátopkovi, kde bych měla hrát jeho ženu Danu Zátopkovou. Loni jsem dokonce procházela tréninkem hodu oštěpem. Měli jsme točit celé léto, v rámci toho jsem musela odmítnout nějaké věci, a nakonec ten film nebyl plně dofinancován, tak se to muselo odložit.
Můžete si dovolit nějaký čas netočit?
Na americkém filmu jsem si vydělala peníze, takže vím, že s tím nějakou dobu vystačím. Herec je pořád atakovaný tím, zda je o něj zájem, má dost práce, lidé o něm vědí. To mě irituje, já už nechci mít pocit, že musím něco dělat. Dlouho jsem ho měla, ale narozením Františky se to změnilo. Najednou je pro mě čas drahocenný. Uzavřela jsem učednickou etapu, kdy jsem potřebovala nabírat prací zkušenosti. Teď je pro mě důležité, s kým pracuji a jak je ta práce z mého pohledu a pocitu kvalitní. Už neumím a nezvládám dělat věci, které cítím, že dělat nechci.
Takže jsou nějaké role, které už byste dnes nepřijala?
Jedna taková je. Ale ve smlouvách je klauzule, že člověk o projektu nesmí mluvit negativně, takže nemohu říct, který to je. Tam jsem chodila jako do rachoty a úplně mě to drtilo. Samozřejmě, že za okolností, kdy bych neměla z čeho žít, bych to přehodnotila.
Teď tedy budete hlavně máma. Jaký jste rodič?
To by musela říct Fanča.
Tak jaká byste chtěla být?
Milující, laskavá, pevná a natolik schopná velkorysosti, abych našla tu správnou míru Františku nasměrovat tam, kam potřebuje, a zároveň jí nechat dost prostoru, aby to opravdu hledala ona sama.
Blížíte se k tomu?
Nevím, ale dennodenně se o to opravdu poctivě snažím a strašně často narážím na své limity a propadám depresím, že jsem strašná a ničím jí život, a zároveň zažívám chvíle tak krásné a silné. Prostě se mi to tak míchá a střídá a je to hrozně hezké.
Je něco, v čem chcete být jiná než vaši rodiče?
Mateřství mě strašně posunulo k mým rodičům. Křivdy, které jsem si v sobě nesla, přestože nebyly nějaké traumatické, protože mí rodiče jsou velmi milující a láskyplní lidé, se za ty skoro čtyři roky s Františkou úplně rozpustily.
Jste dcerou herečky a režiséra. Je v takových rodinách nějaký afekt? Hrají maminky herečky role maminek?
Nevím, zda na to umím reálně odpovědět. Já to jinak nezažila, navíc jsem sama herečka. Znám spoustu ženských, u kterých mám pocit, že hrají role matek, a přitom nejsou herečky. A moje máma není afektovaná herečka. Ale myslím si, že herci jsou zvyklí patlat se v emocích a tím pádem je třeba ta výchova jiná. Ale já jsem už v dětství byla s mámou dost spokojená.
O to bolestnější pro vás musela být zpráva, že má maminka rakovinu prsu.
Kdykoliv, kdy delší dobu žiju v klidu, začnou se mi objevovat nějaké strachy, jestli jsem, byla a budu dostatečná. Pak se najednou stane nějaký zásadní průšvih, který je sice bolestivý, ale dává mi možnost přehodnocovat. Tyhle životní průsery udeří takovou silou, že nezbude prostor pro předchozí strachy a je to buď, anebo. Buď se zhroutit a utopit se v nějakém žalu, nebo to následovat.
Takhle jste to vnímala i v době maminčiny nemoci?
Ano. Samozřejmě to bylo hrozné, protože nechcete, aby člověk, kterého milujete, trpěl. A jste naštvaná, protože máte pocit nespravedlnosti. Ale na druhou stranu musím říct, že nám ta rakovina strašně prospěla v komunikaci. Vypozorovala jsem, že nemoci, a rakovina obzvlášť, jsou vždycky spojené s nějakým vnitřním těžkým obdobím, nebo že člověk nežije v souladu se sebou tak, jak by chtěl, prostě to souvisí s psychikou. A buď to člověk poslechne a někam ho to posune, nebo se prostě jenom trápí. Pro mě setkání s touhle nemocí vlastně byla strašně zajímavá zkušenost. Ale určitě i díky tomu, že máma je frajer a také to tak brala.
Nehroutili jste se?
Byly chvíle, kdy jsme se hroutili, brečeli. Nejhorší na tom je, že se člověk tu diagnózu dozví a vůbec neví, co má dělat. Koho má poslouchat. Na začátku jsme zažívali paniku. Ale také se díky té nemoci ukázalo, jaké přátele máme kolem sebe, ti nám pomohli se s tím srovnat. Strašně pomáhal humor, což je cesta k otevírání stínů a dotýkání se bolestí, kterými se nesmíte nechat spolknout.
Máte to ještě těžší v tom, že jste herci a na jevišti se i ve chvílích bolesti musíte smát. Před nedávnem zemřel mé kamarádce tatínek herec a její maminka herečka šla druhý den na jeviště. Nedokázala jsem pochopit, že tam šla.
Naprosto ji chápu. Samozřejmě to má každý jinak a souvisí to s konkrétní situací. Když mámě umřel tatínek, můj děda, tak ten večer šla hrát a nechtěla to představení zrušit. Nabízí to určitou formu úniku od bolestného stavu, před kterým člověk stejně neuteče, protože jeviště je opravdu magický prostor. Mně se třeba hrozně často stává, že mám rýmu nebo kašel a celý den kašlu a smrkám, a na jevišti ne. Také jsem hrála s člověkem, který koktal a na jevišti ne. Herectví by podle mě nikdy nemělo být terapií, ale může mít terapeutické účinky.
Před rokem zemřel tatínek vašeho partnera, kameraman Miroslav Ondříček. Ukázala vám i tato bolestná zkušenost nějaký nový rozměr? Třeba ve vašem vztahu?
Jak už jsem řekla, tohle jsou šíleně bolestivé události, ale vždycky člověku něco přinesou. Pro nás to bylo opravdu hrozně silné. Davidovi odešli rodiče během jednoho roku. Nejdřív umřela maminka a tatínek šel půl roku za ní. Já jsem měla Fanču jako první dítě, zažívala jsem ty nejkrásnější a nejsilnější chvíle. A do toho David prožíval tuhle obrovskou bolest. Navíc on nemá žádné sourozence a já jsem tu jeho bolest nedokázala pojmout. Vlastně jsem nechápala, co se mu děje, takže jsme se jeden druhému nechtěně vzdálili. Díky tomu všemu se to ale najednou prokoplo a momentálně žijeme novou etapu. Všechno se to otevřelo, vylítlo ven.
Pro muže je asi horší ukázat nějakou bolest...
Chlapi to mají jinak, my ženy jsme zvyklé hodně verbalizovat a tím průběžně pročišťujeme, ale v mužském světě je bolest složitější, protože nejde ven. A David je opravdu hodně maskulinní. Třeba můj táta i brácha jsou jemnější, vyrostla jsem s muži trochu jiného druhu, než je můj partner. Ale nijak to nezmenšuje jeho citlivost, jen je pro něj složitější o těch věcech mluvit. Proto jsem jeho potřeby asi nechytala. A pak se nahromaděné pocity na obou frontách vyvalily, řekli jsme si, co kdo z nás prožívá, co chceme a po čem toužíme. Moc mi to pomohlo se k němu dostat a pochopit, jaké je to štěstí, že v tomhle světě najdete někoho, na koho se můžete spolehnout a s kým můžete prožívat. A naopak David díky mně otevřel nějaké intenzivnější prožívání v jiných sférách. Takže nás to strašně obohatilo, a nebýt té bolesti, tak se to nestalo.
Chápu to správně, že nebýt toho vyříkání si, možná jste šli od sebe?
Došlo to až na nějakou křižovatku, kdy to bylo buď, anebo. Buď si každý pojedeme sám, nebo to musíme nějak vyčistit. A nevím, zda by došlo přímo na rozchod, ale lidí, kteří žijí jen vedle sebe, je strašně moc a já nechci být jedním z nich, takový život mi připadá smutný. A podle mě jsme byli na hraně a zachytili nějaký moment, kdy se hrálo o to, jestli budeme, nebo nebudeme schopni živoucího vztahu. Takže nás to nutilo hledat způsob, jak to změnit, a myslím, že smrt rodičů je v životě opravdu zásadní moment. A vidím i na Davidovi, že ho to, že tu nejsou, donutilo něco změnit v sobě a přemýšlet nad tím, jak chce prožít on zbytek svého života. A posílilo to chuť prožít ho společně.
David žil před vámi s vaší sestřenicí Klárou Issovou. Když si začal s vámi, byl z toho skandál. Jaké to je žít trable s fotoaparáty za zády?
To je skandální téma, kterého se pak všichni rádi chytají, ale musím říct, že to celé bylo hodně vyhnané médii. Všechno, co se o tom napsalo, bylo mnohem horší, než to bylo ve skutečnosti. Prostě jsou to těžkosti, které vzniknou v průběhu života a řešily by se nám mnohem snáz, kdyby to nebylo takto sledované. A na základě této zkušenosti se snažím vymýtit ze života posuzování druhých. Věci, které lidi žijí, se týkají jenom jich a nikdo jiný a leckdy ani oni sami nemohou vědět, jak je to ve skutečnosti. A my jsme hrozně zvyklí furt všechno a všechny hodnotit. To je tak blbý...
Jak to teď s Klárou máte? Viděla jsem fotky z pohřbu pana Ondříčka, na kterých spolu normálně mluvíte.
Já nemám s Klárou problémy, když se potkáme, tak spolu komunikujeme. Ta situace byla složitá, ale nebyla prasácká. Když jsme se s Davidem dali dohromady, tak už s ním Klára půl roku nebyla. Přitom o jejich rozchodu se psalo a já byla v té době s Jakubem (hercem Jakubem Prachařem pozn. red.). Takže já jsem jí ho nepřebrala.
Tak mě napadá, mohou být vůbec herečky kamarádky?
Představa hereček sladce si spolu povídajících s nožem schovaným za zády mě rozesmává. Mé drahé přítelkyně Ivana Chýlková, Aňa Geislerová, Anča Polívková a dámská šatna Dejvického divadla ji naprosto popírají. A moje vůbec nejbližší „kamarádka“ Jirka Zeman je taky herečka. Ale ta mi ten nůž do zad jednoho dne vrazí...
A setkáváte se mezi českými herečkami s nepřejícností?
Jo, ale na to naráží člověk v kanceláři, v jídelně, v dopravních podnicích... to je lidská, ne herecká vlastnost. A v Čechách velmi obvyklá. Nepřejícnost, to je jedna z věcí, které mě tady hrozně derou. Nebo možná to jinde lidé líp skrývají. Já celkem věřím na „Přej a bude ti přáno“ a snažím se tím řídit.
Už jste mi říkala, že byl krásný pocit, když za vámi chodily děti a svým způsobem vás chválily za roli Bohdanky. Máte také nějakou negativní zkušenost se svou známou tváří?
Před lety jsem hrála v seriálu Dobrá čtvrť a moje postava brala drogy. Tatínka, který tím strašně trpěl, hrál Tomáš Hanák. Tehdy mě na nákupu zastavila starší paní, chytila mě za ruku, začala se mnou cloumat a křičela na mě, že tátu trápím. Já se jí snažila vysvětlit, že mám scénář, který hraju, ale ona mluvila dál. Tehdy jsem pochopila, že hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká.
Když jsme se domlouvaly na rozhovor, byla jste zrovna v zahraničí. Dokonce jste strávila měsíc v Thajsku s teprve půlroční Františkou. Viděla už i Spojené státy. Musím přiznat, že vás obdivuji, že se vydáváte tak daleko i s malým dítětem. Nenapadlo vás počkat, až bude větší?
Jsem kočovný člověk, mám to v krvi. Potřebuji vědět, kde je mé místo, a mít své lidi, ale opustit to na nějakou dobu mi nedělá problém. Už jako dítě jsem byla nadšená z cest a nových zážitků a Fany je také taková. Možná kdybych měla dítě, které cestování nesnáší, tak by to nešlo. Ona má krásnou vlastnost, že si na každé situaci najde a vytáhne to pozitivní.
Máte nějaký cestovatelský sen?
Těch mám hodně. Třeba bych chtěla vidět Japonsko, mám pocit, že se mi ta země bude hodně líbit.