Maroš Kramár o lásce k ženám a nechuti ke sportu

Zábava 7. června 2016

Jsou muži, kteří mají sex appeal, a pak ti, kteří ho nemají. Čím to je, těžko říct. Jisté je, že herec Maroš Kramár patří do té první skupiny. I když on sám tvrdí, že to jsou už jen dozvuky pověsti z mládí. Proč mu to nikdo nevěří?

Uměl byste popsat jedním slovem své současné životní období?

Já mám pořád jaro.

To jsou čtyři slova, ale máte bonus za poetiku. A teď to rozveďte.

To jaro jsem měl teď doopravdy, nebo spíš léto. Byl jsem měsíc v Kostarice a tam bylo nádherně teploučko. Žádná televize, týden jsem neměl na nohách boty ani ponožky, projeli jsme celou zemi odshora dolů, karibskou i pacifickou stranu. Nejdřív s rodinou a pak i sám, vezli jsme tam dceru na půlroční studium.

Aspoň jste se nevracel do kruté zimy, když letos žádná nebyla...

Ono to ale trochu kruté bylo, protože jsem zpátky letěl přes New York, kde byla zrovna sněhová kalamita. Zrušili mi let, musel jsem přes Chicago a jen co jsem přiletěl, řítil jsem se hned na představení do Českých Budějovic a pak do Prahy a do Rakovníka.

Hrajete v představení divadla Studio DVA Soukromý skandál a Vše o mužích. Je komedie váš šálek kávy?

Nejradši mám tragikomedie. Je úžasné stavět si překážky, třeba rozesmát diváky tak, že se válejí na zemi, a pak je něčím dokázat zase stlačit, až se úplně zarazí, a od toho smíchu je dotáhnete až k slzám.

Co vše se my ženy dozvíme o vás mužích v představení Vše o mužích?

Tahle hra má velký úspěch, a ano, hlavně u žen, v hledišti jich bývá 80 procent. Máme už přes 400 repríz za sedm let, což je dost unikátní. V Bratislavě hraju v Národním divadle Brouka v hlavě a taky se blížíme čtyřsté repríze, ale to se hraje 26 let. Většinou se ženy dozvědí, co už vědí. A navíc, i když v názvu je slovo vše, nikdy se nedozvíte vše, což je dobře, aspoň máte pořád co objevovat.

A co vy a ženy?

To je zbytečná otázka, protože já jsem gentleman, který užívá a mlčí.

I tak máte pověst sexy idolu.

To je jako když přijdete na školu a v první třídě dostanete pětku a pak se to s vámi táhne celý život. Já jsem se ženil až ve čtyřiceti, tak asi lidi nabyli dojmu, že jsem nějaký donchuán.

Ale neříkejte, že vás to netěší.

Nic proti tomu, já mám ženský opravdu rád.

Co konkrétně na nich máte rád?

V první řadě, že je to ženská a ne chlap. Každopádně spíš dám přednost šarmantní ženě než překrásné. Krása je okouzlující, ale když je za tím prázdno, je to o ničem. Radši ženu, která není úplně dokonalá, vlastně právě ta nedokonalost mě přitahuje a dráždí. Hlavně když se s ní dá povídat a smát. Já mám rád život, rád se směju a nelíbí se mi zbytečné nevraživosti. Mám rád lehkost. Přirovnal bych to k surfařům v Kostarice. Jedete na vlně a necháte se nést. Když si dva rozumí, prostě se vezou na vlně souhry a souznění a je to hrozně příjemný. Pak vlna začne padat a překlápět se a už to není ono.

Jenže to taky patří k životu.

Samozřejmě. Ale nikdo není rád dlouho pod vodou, začínáte se dusit a už zas chcete nahoru. Hledáte to prkno, na kterém byste se vezli. Život je hrozně krátký, mně už je 56 a po té padesátce to začne utíkat šíleným způsobem. Takže se vyhýbám zbytečným komplikacím. Doteď jsem měl krásný život a závěr bych chtěl prožít ještě líp.

Jde tohle poznání s věkem, nebo je to povahou?

Jistěže povaha tomu nahrává. Ale stárnutí hraje velkou roli. Něco se s věkem vylepšuje, něco zhoršuje. Člověk postupně touží víc po klidu, ale na druhé straně je čím dál tím méně ochotný akceptovat ve svém životě někoho, koho tam nechce. Když jsem byl mladý, vyšel jsem s každým. Když mi dnes někdo leze krkem, tak ho opouštím. Kdysi jsem hledal znova a znova nějakou cestu, ale na to už teď nemám čas. Když někomu nevyhovuju, tak ať se se mnou nestýká.

Jde to i v práci?

Ne úplně. Ale já mám třeba tu výhodu, že už nějakých osm let jsem na volné noze. Když máte zaměstnavatele, který vám diktuje, co budete hrát, nemůžete protestovat. My herci na volné noze jsme tanečníci, kteří čekají na vyzvání k tanci. Já si přečtu scénář, podívám se na kolektiv, herce, režiséra a je na mně, jestli to vezmu. A taky mám výhodu, že nemám na krku žádné hypotéky, protože pak musíte brát všechno.

A jste vyzýván k tanci často?

Naštěstí hodně často a mám tak možnost si i vybírat. Co víc chtít od života?

Funguje to i ve filmu a v televizi?

Tam jsem si to usnadnil trošku tím, že jsem rozšířil své pole působnosti i do České republiky, tudíž to můžu kombinovat. Herci sice nejsou tak dobře placení jako moderátoři, ale když moderátorovi jeho pořad skončí, nemá nic. Já dělám divadlo, film, moderuju – takže mám vždycky něco.

A děláte všechno i stejně rád?

Ne. Moderování mě nebaví. Nejsem profík, mám z toho nervy a trošku se u toho trápím.

Ale v pořadu Zázraky přírody to není vidět!

Já si na moderátora hraju. Jestli to není vidět, tak to hraju dobře.

V Bratislavě prý provozujete bytové divadlo, co to je?

Je to představení pro třicet diváků, nazval jsem ho divadelní večírek u Maroše Kramára v obýváku. Každého přivítám, seznámíme se, máme ochutnávku vín, občerstvení. Hra trvá dvě hodiny, pak si ještě hodinku povídáme, popíjíme. Lidi procházejí bytem, který je nádherný, v podkroví, s dvanáctimetrovu věží, všude jsou knihy a krásný nábytek, takže už jen to je zážitek.

Jak nápad vznikl?

Představení se jmenuje Tajomné variácie, napsal ho francouzský dramatik Éric-Emmanuel Schmitt a režíroval ukrajinský režisér Valentin Kozmenko Delinde. Hraje se mnou kolega Juraj Hrčka. Když jsme tu hru právě v tomhle bytě četli, plánovali jsme ji normálně pro divadlo. Tehdy jsem ještě ten byt pronajímal a ubytoval jsem tam i režiséra. A jak autor popisuje scénu – v Norsku, na pustém ostrově, hoří v krbu, jsou tam dřevěné trámy – najednou Valentin říká: On byl snad u tebe! Pojďme to zkusit hrát tady! A tak to začalo. V listopadu 2014 jsme hráli poprvé a máme už asi 40 repríz.

To je velký zájem.

Prodáváme hodně firmám, většinou pro top management, takže získávám i šikovné známé. A tak dvakrát měsíčně je představení pro veřejnost. Mám webové stránky, kde se dají objednat lístky, během dvou dnů jsou pryč. Ta hra, kterou mimochodem hrajeme i na klasické scéně v divadle Studio DVA, je o lásce, sexu a manželství, je filozofická, těžká, ale neskutečně dobře napsaná, chytne i ty, kteří normálně na kulturu kašlou. Přijedou lidi z Brna, z Prahy, z Košic, z Prešova, je to neuvěřitelná směs. A pak se tam seznamují, není to jen divadlo. Ale i pro mě je to zážitek. Jsem vzdálený půl metru od diváků. Jak říkal jeden můj kolega: Rozdíl je v tom, že vidím barvu tvých očí. A já dodávám, že se musím i vysprchovat, protože divák nejen dobře vidí, ale i cítí!

Kdy jste se vlastně naučil česky?

S češtinou jsem se setkal už když jsem točil ve třinácti letech s Františkem Vláčilem film Pověst o stříbrné jedli. Byl jsem dva měsíce v Karlovicích na Moravě, chodil jsem tam i do školy. Pak jsem šel na konzervatoř do Brna a z češtiny jsem dokonce maturoval.

Je to stejné hrát v češtině a ve slovenštině?

Není. Třeba u moderování se hodně improvizuje a vy musíte reagovat na to, co kdo říká, ale zároveň myslet i na to, co bude dál. A do toho se stane, že se spletu a prohodím něco slovensky, a režie to stopne. To mě rozhodí. Je pravda, že ve stresu vám automaticky nabíhá mateřština. Já přemýšlím v češtině, ale mezi našimi jazyky jsou tak malé rozdíly, že ani nepostřehnu, že řeknu něco slovensky.

S Vladimírem Kořenem jste skvělá dvojka. Je to záměr, že on hraje toho mladšího a odvážnějšího a vy jste tak trošku za staříka, který se bojí a to či ono nezvládne?

Ale on je skutečně mladší, snad o dvacet let! Já tak sice nevypadám, ale už nemám věk na to, abych zkoušel kdovíco. Rád objevuju, ale nevyhledávám adrenalin, nenapadlo by mě sednout do letadla nebo něco podobného. Ale mám to ve smlouvě, je to výzva, tak testuju sám sebe. Některé věci jsou ale skutečně fyzicky velmi náročné.

Bylo něco, co jste nedal?

Tu vaši žižkovskou televizní věž. Vytáhli nás tam, abychom ji slanili. Ale to je 110 metrů! Podíval jsem se dolů a řekl: To jste se zbláznili, ne? Já mám radši kafíčko a posezení v teple.

Takže jste kavárenský typ?

Rozhodně. Já vůbec nesportuju. Pohyb mám na jevišti, že bych chodil do fitka a tlačil nějaké váhy, to ani náhodou. Ani běhat mě nebaví.

Ani děti vás nedonutí?

Moc ne. Spíš manželku. Já jsem pořád na cestách. Ovšemže jsem je učil, když byly malé. To jsem se tvářil, že lyžuju, naučil jsem je plavat, jezdit na kole. To všechno samozřejmě umím, ale mně se nechce. Jsem narozený ve znamení Býka, pohodář. Ale v Americe jsem chodil do posilovny, k Georgi Pipasikovi, který byl osobním trenérem Sylvestera Stallona. To je Slovák, emigroval před sovětskou okupací. Náhodou mě potkal a že prý slyšel, že jsem herec. Chytnul mě za ruku a povídá: Ale poloviční herec, vždyť nemáš svaly! A já na to: Já jsem charakterní herec! Čtyři měsíce jsem k němu chodil cvičit, cítil jsem se líp a bylo to i vidět na figuře. Ale jak se říká, že cvičení je droga a člověk je pak v euforii, tak u mě nic! Já hodinu cvičil a celou tu hodinu jsem se těšil na cigáro!

Máte doma dva puberťáky a školáka, jak to jde?

Šestnáctiletá Tamara je klidná, ani moc nemluví, těžko z ní vůbec něco dostat, čte si, nikdo o ní neví. Teď jela do té Kostariky studovat angličtinu a španělštinu. Timur je živější, je mu čtrnáct a je už větší než já, nosím jeho tenisky z loňska, jemu už jsou malé. Ten dost popichuje, je to rejpal, ale vtipný. Nejmenšímu Markovi je sedm, normální kluk.

Jaký jste táta?

Asi ne nejlepší. Protože se dětem málo věnuju. Navíc v práci furt něco melu a pak doma jsem tak unavený, že koukám do bedny nebo do počítače a moc aktivní nejsem. Ale i tak stačí tři dny a už se ptají, jestli nemám zas někam jet. Protože jak nejsem doma, tak si pak kompenzuju výchovu a pořád po nich něco chci.

Čím vás okouzlila vaše žena?

My jsme spolu chodili dost dlouho, pak jsem jel do Ameriky, to nebylo kdovíjaké období, a když jsem se vrátil, bylo mi 40 a říkal jsem si, že je čas oženit se. Byla krásná, chytrá, vtipná, všechno dohromady.

Stále vám to klape?

Řešíme hlavně logistiku, tohle se musí zaplatit, tamto spravit, pořešit kroužky. To každý, kdo má děti, zná. Manželství se mění v takový mechanismus, kde každý má svou funkci a něco musí udělat. Možná, že nám dvěma to funguje právě proto, že nejsem skoro doma.