Sáhnout na takovou legendu, jako jsou Starci na chmelu, by mohl jen blázen. Tím spíš, je-li autorem hudby vlastní otec! I proto se tomu hudební skladatel Petr Malásek dva roky bránil. Nakonec se ale přece jen nechal přemluvit. Kultovní muzikál se tak vrátil na plátna kin – prostřednictvím hudebního filmu Muzikál aneb Cesty ke štěstí, který vznikl jako pocta původnímu snímku. Choreografie se ujala Dana Morávková. A jako vždy si při práci skvěle notovali.
Jaké to je dotknout se něčeho tak „svatého“ jako Starci na chmelu – svazovalo vás to, či naopak inspirovalo?
PETR: Obojí. Najednu stranu mne hodně svazovalo už jen to, že jsem cítil určitou pietu jednak k tátovi, ale i k mamince, která ten film miluje, je to její život. Přece jen zamlada prožila dobu, kdy táta muzikál psal, a já bych jí to nechtěl vzít a zmuchlat a vyplivnout třeba něco, co já budu možná považovat za dobré, ale nebude to ctít předlohu. V tomhle to pro mne bylo obtížné. Ale na druhou stranu, když jsem cítil záplavu energie mladých herců a tanečníků, dodávalo mi to sílu a přesvědčení, že určité věci si člověk dovolit může, aniž by utrpěla kvalita. Balancoval jsem tak mezi snahou nebýt parazit, který jen těží z předlohy, a touhou přinést do toho současný pohled. Ale to se vlastně týká jen pěti původních písniček. Scénická hudba je stoprocentně autorská, i když jsem se přece jen snažil lehkým retro zvukem přiblížit tehdejší dobu.
DANA: Pro mne byla podstatná Petrova hudba. Ještě než jsem šla do sálu nebo tělocvičny, kde se měla zkoušet taneční čísla, měla jsem od něj melodii a věděla, v jakém rytmu to bude, v jakém tempu, jaký to bude mít šmrnc. Ale takhle je to vlastně vždycky, nechávám se inspirovat hudbou při každé práci, ať je to ve filmu, nebo v divadle.
Proč se přípravy tak táhly?
PETR: Zpočátku jsem byl u jednání vlastně jako zástupce nositelů práv, ani jsem netušil, že bych měl dělat hudbu. Producentka filmu Veronika Schwarczová se mne snažila přesvědčit, že by měla do toho hroznou chuť, a já jsem ji od toho zrazoval. Říkal jsem jí, že remake Starců na chmelu by mohl chtít udělat jen blázen. Originál už mají všichni pod kůží, pro spoustu z nich je to jejich mládí, a hlavně je to zbytečné, nic lepšího nikdo nevymyslí. On ve skutečnosti žádný remake nebyl ani nikdy v plánu. Celé měsíce jsme debatovali a hledali paralely se světem dnešní mládeže. Až se zrodil jakýsi klíč – divadlo na divadle, a to se mi začalo líbit.
DANA: Petr byl opravdu dlouho proti. Já jsem ale podobný projekt zažila, když jsme jezdili s DAMU do Poněšic. Zkoušeli jsme tehdy Tracyho tygra. Čtrnáct dní v jednom kolektivu se studenty, kantory, režisérem... Zrovna tak Muzikál se odehrává mezi současnými posluchači konzervatoře, kteří na letním soustředění zkoušejí Starce na chmelu. Takže mně ten nápad přišel dobrý i proto, že jsem to zažila, akorát ne v osmnácti, ale ve dvaadvaceti, když jsem končila divadelní akademii.
Vy jste se, Petře, narodil právě v roce 1964, kdy Starci na chmelu vznikli...
PETR: Starce na chmelu jsem znal nazpaměť, ale všechny tátovy ostatní věci taky. A to přesto, že v televizi to vlastně mockrát nešlo. Když emigroval Vratislav Blažek, který napsal texty a scénář, dostal se film do trezoru. Tím pádem byl ale brán jako lehce protirežimní a spousta lidí ho měla na videokazetách. Já jsem hlavně miloval tu muziku. Táta ve stejné partě udělal spoustu dalších věcí. Třeba Dámu na kolejích. Pro mě byl ale vrchol Šeherezáda, která byla zakázaná, protože to byla taková alegorie na režim. Když mi bylo nějakých čtrnáct patnáct, hodně jsem tím žil.
Už jste se sešli někdy při práci v těchto pozicích – autor hudby a choreografka?
DANA: Mnohokrát. I když na můj vkus je to pořád málo. Kromě toho mi ale Petr taky často skládá hudbu, když dělám choreografii pro moderní gymnastiku a nemůžu si z jejich hudebního fondu nic vybrat.
PETR: Při jedné takové práci jsme se dokonce poznali. Byl to muzikál Kabaret v Divadle Na zábradlí, taková poměrně legendární inscenace Petra Lébla. Máme na kontě i celovečerní balet, baletní pohádku pro Plzeňské divadlo. I v pár filmech jsme byli v podobných pozicích, byť to nebyly vysloveně hudební snímky. Všude je ale nějaký ples nebo taneční číslo, namátkou vzpomenu třeba Z pekla štěstí nebo Andělská tvář.
Přesto Danu lidé znají spíš jako herečku...
DANA: To jen proto, že je to víc vidět. Mám to uvnitř půl na půl. Pokud dostanu nabídku na choreografii a ta hudba a lidi mě zajímají, velmi ráda do toho jdu. Je to moje druhá profese a strašně mě baví.
Jak se vám společně pracuje?
PETR: Mně skvěle, protože pokaždé s úžasem zírám, co z mojí ženy vypadne, a jsem na ni pak patřičně pyšný. Líbí se mi její způsob práce, slovník i způsob přemýšlení a pracuju s ní strašně rád.
DANA: Já s Petrem taky moc ráda pracuju, minimálně jednou ročně bych na něčem ráda dělala společně.
Byli jste přímo u natáčení Muzikálu?
DANA: Byli, oba dva. Já samozřejmě na taneční scény, a protože se při tom i zpívá, byl u toho i Petr. Některé věci byly natočené dopředu, třeba zpěv Adama Mišíka u piana, ale spousta scén se točila živě na place.
Je to běžné?
PETR: Není. To jsem v takové míře viděl poprvé. Ale nadchlo mě to. Člověk zpívá úplně jinak v zápalu hereckého výkonu. A taky když se točí v lese, anebo třeba v jídelně, je zvuk úplně jiný než v odizolovaném studiu. Takže spoustu věcí jsme točili tímhle způsobem a pak se k tomu dodatečně dodělávala hudba s celým orchestrem nebo kapelou, což mě strašně bavilo.
Vy jste, Dano, byla i u konkurzu, ovlivňovala jste výběr podle toho, kdo ve filmu víc tančí?
DANA: My jsme se všichni tři snažili uvažovat stejným směrem, jak Slobodanka za režii, tak Petr za hudbu i já za tanec. Byli tam třeba skutečně šikovní tanečníci, i když starší než předepisuje role, ale vypadali mladě. Jenže nezazpívali ani Skákal pes přes oves. A herecky to taky nešlo. Vybírali prostě lidi, kteří uměli i hrát i zpívat i tancovat.
Nebylo vám líto, když jste se museli upozadit, protože ten který herec uměl buď víc zpívat, nebo tančit?
DANA: To víte, že ano. Ale tak se to musí udělat, aby nebylo nic poznat. Já mám hlavně radost, že každá holka je jiná, každý kluk je jiný, ale působí jako jedna partička, jeden ročník studentů herectví.
PETR: Je fakt, že Dana z nich dřela kůži, před natáčením měli intenzivních 14 dní, kdy dvoufázově od devíti do jedné a pak od dvou do šesti opravdu makali a všichni byli už úplně vyřízení. Pro trénovaného tanečníka je takováhle práce normální, ale to oni nebyli.
DANA: Ale vyplatilo se!
Jste opravdu takhle přísná?
DANA: Jsem spíš posedlá. Nedám pokoj, dokud vše není perfektní.
Byly krizovky?
DANA: Unavení byli, ale nikdy se vysloveně nevzbouřili, všichni opravdu makali. Nebo že bych je tak zblbla?
PETR: Přece jen to byli vybraný lidi, a když už člověk něco umí a část života tomu obětoval a najednou má před sebou někoho, kdo má jasnou vizi a vytváří něco, co má smysl, tak neremcá.
Ovlivňujete se v průběhu tvorby, když máte čas řešit to i doma?
PETR: Samozřejmě to probíráme. Hudba je vždycky až vrchol ledovce. Nejdřív je třeba hodně si povídat, abychom si ujasnili, co tím chceme říct a co by tam mělo být. Já natočím nějaký demo snímek, Dana ho převezme, někdy bez výhrad, častěji s výhradami, takže já udělám nějaké úpravy, ty se dělají i později. To je ale běžný způsob práce.
DANA: Někdo řeší, co půjde koupit do Ikey, a my holt řešíme práci.
Nebere vám to čas na jiné manželské radovánky?
PETR: Je to naše práce, která nás baví a moct ji dělat s blízkými lidmi, kterým důvěřujete, je strašně fajn. Ne každý má takové štěstí. Je ale pravda, že zrovna na tenhle film bylo času málo. Dlouho vznikal, dlouho se na něj sháněly peníze, vlastně to vypadalo, že nebude, a najednou se v dubnu řekne, bude to a v červenci se točí. Po čistém střihu jsem na hudbu měl zhruba měsíc, a to není úplně moc.
DANA: Vždyť to znáte, když si na něco čas chcete udělat, tak si ho uděláte. Já navíc v létě nemám divadlo, netočila jsem ani Ordinaci, takže jsem se mohla věnovat jenom natáčení Muzikálu. Maximálně nám to sebralo třeba dovolenou. Ale co! My si to zas umíme vynahradit nějak jinak.
Pořád si děláte rádi překvapení?
DANA: Ano, hlavně výlety. Petr dobře ví, kdy hraju, já zase vím, kdy on má volno, a kdykoli to jde, někam odjedeme.
A co něco skutečně nečekaného?
DANA: My to spíš děláme cíleně, jeden druhému na míru. Petr ví, že mám ráda operu a Zefirelliho, takže jsem takhle jednou věděla akorát, že jedu do Itálie a nic víc. A najednou jsem byla ve Veroně a sledovala operu Aida. Ale Petr taky moc dobře ví, že kdyby mi na narozeniny zaplatil striptéra, tak jsem z toho nešťastná. Takže s prominutím blbý překvapení si neděláme!
Je vůbec něco, co s tím druhým nesdílíte?
DANA: Vášeň pro motorky.
PETR: Já mám velké Enduro, jezdím třeba do Rumunska, do hor. Je to nejlepší prostředek, jak si vypláchnout hlavu. My si to takhle rozdělujeme, já motorky...
DANA: ...a já ho zas nenutím koukat na krasobruslení a moderní gymnastiku. Ale třeba motorkářský televizní pořad Long Way Down s Ewanem McGregorem dokážu ocenit. Jenže nejsem taková frajerka, abych tohle dala.
Manžel vás nikdy nezkoušel přemluvit, abyste jela?
DANA: Ano, ale mě to nějak neláká. Určitě je to krásné, ale já se bojím. A mám strach i o něj, kdykoli někam jede.
Lezete si při práci do zelí?
PETR: Je to tak na střídačku. Já mluvím do choreografie...
DANA: ... a já mluvím do hudby...
PETR: ... a někdy uznám, že to jsou blbosti, omluvím se a přestanu. Ale jde nám o společnou věc. My totiž milujeme divadlo, jezdíme do New Yorku aspoň jednou za rok, na Broadway, kolikrát stihneme i dvě představení za den. Úplní fanatici! Takže máme v hlavě ten ideál, výkony i hudební stavbu, jak bychom chtěli, aby to vypadalo.
DANA: Kdykoli někam jedeme, první, kam jdeme, je divadlo, a koupíme lístky na nějakou operu nebo na balet. Na činohru by to třeba v maďarštině nemělo moc cenu. Nedávno jsme si takhle vyjeli do Budapešti, byli jsme na Labutím jezeru. Byla jsem v Amsterdamu, hned jsem běžela do divadla, viděla jsem krásného Louskáčka. Ono totiž, i když na internetu to kolikrát vypadá, že lístky nejsou, tak někde na bidýlku vždycky místečko je.
To co vzniká v Čechách se vám líbí?
PETR: Máme moc rádi třeba Městské divadlo v Brně, tam vznikají fantastické muzikály na úrovni.
Sdílíte tuhle vášeň pro divadlo i se synem?
DANA: Ano. Chodí s námi a rád. Ale milujeme i filmy, kino dáme někdy klidně i dvakrát týdně.
Obohatil syn pro změnu váš kulturní záběr o nějakou neznámou kategorii?
DANA: Právě z té filmové oblasti. On zbožňuje Quentina Tarantina. Ne že bych jeho filmy neznala vůbec, ale hodně mi rozšířil obzory.
Zdědil po vás syn nějaké umělecké sklony nebo ambice?
PETR: Miluje filmy, knížky, muziku, a jestli to u něj v životě převáží, to se teprve uvidí. Něco vymýšlet je hrozně těžké. Když se člověku daří a jeho věci mají odbyt, pak je to krásné a já bych mu to jen přál. Ale k tomu je třeba velká dávka štěstí a je to hrozně moc práce. Zatím studuje gymnázium a určitě směřuje spíš humanitním směrem než k přírodním vědám nebo technice.
Co ještě děláte rádi celá rodina?
DANA: Sportujeme, jezdíme na lyže a stále ještě společně na dovolené, i když Péťovi je už sedmnáct. Většinou jsme jen takhle ve třech, hlavně proto, že my nemáme klasické dva týdny volna, takže jedeme třeba jen na pět dní. Ale byli jsme i na dovolené s Vaškem Koptou, ve filmu hraje řidiče autobusu, s jeho Simonou a dvěma holčičkama.
Co máte v nejbližší době v plánu?
PETR: Stále hodně koncertuju, s naším jazzovým kvartetem jsme těsně před dokončením posledního CD Marty Kubišové, ze kterého mám velkou radost, čekají nás padesátiny Lucky Bílé a s ní dva velké koncerty, v Praze a v Bratislavě. Ale hlavně bych chtěl dělat na svých věcech. Mám rozpracovaný houslový koncert, smyčcový kvartet a jiné věci.
DANA: V mém případě je to stále natáčení, divadlo, hraju hodně u Karla Heřmánka, jezdíme po celé republice. A pořád stavím sestavy pro moderní gymnastky. A taky bych zas chtěla někam jet...
A co legrácky druhu televizní soutěže Kdo je kdo?
DANA: To mám moc ráda a všichni bychom do toho určitě zase šli. Mě to hodně bavilo. Byla to dobrá parta lidí a velká legrace, i ten styl humoru, byť někdy tvrdší, mně vyhovuje.
Jako doktorka Suchá v Ordinaci v růžové zahradě si legrace moc neužijete.
DANA: To je pravda, ta dost trpí. Ale v divadle hraju hodně komedie. A u nás doma je to někdy taky pěkná komedie.