Když jsme se na náš rozhovor domlouvaly, právě jste byla v Japonsku...
To byla naše vysněná cesta, která nám neustále unikala. Už jsem měla pocit, že nemáme osud nadále pokoušet.
Co vám do toho snu lezlo?
Zemětřesení, tsunami, Fukušima. David (syn Ondřeje Neffa, fotograf David Neff pozn. red.) tam byl se Šibíkem (fotograf Jan Šibík pozn. red.) v době, kdy jsme měli odletět. Těsně před naším odletem byla havárie Fukušimy. Ptali jsme se, zda tam přesto máme jet, že třeba aspoň pomůžeme, ale David nám psal, že bychom jenom překáželi a pili vodu, které je nedostatek. Zůstali jsme doma a dali jsme si od snu pár let pauzu.
Pak jste se ale přece jen do Japonska vydali.
Ondřej měl minulý rok v červnu kulatiny a já jsem se ho ptala, co by si opravdu, ale opravdu přál. A on mi řekl, že by ty zahrady prostě chtěl vidět. Takže jsem si rok dopředu v Ulici domluvila volno, protože při provozu, který při natáčení je, není jednoduché během sezony na chvíli zmizet. Pro Ondřeje to taky vždycky znamená udělat takzvanou forotu pro své dva webové deníky, což je velký zápřah. Tentokrát se nám to ale povedlo. Dokonce myslím, že nás osud svým způsobem odměnil.
Jak to?
Protože na svých cestách nemíváme velkou kliku na počasí a tentokrát, ač jsme tam byli dva týdny, tak kvetly sakury, rozkvetly azalky a vistárie. Prostě to, co se z jara fotograficky dalo urvat, nám Japonsko servírovalo na zlatém podnose. Několikrát jsme v zahradách, které jsme léta znali jen z knížek, dokonce zaslzeli. Třináct dnů bylo nádherně a ten jeden, kdy pršelo, jsme podle Ondřeje potřebovali na odpočinek, abychom se nezbláznili.
Takže jste se vypravili přímo za japonskými zahradami?
Ano, to byl ten sen. Ondřej se zabývá japonskými zahradami desítky let, já jsem už před dvaceti lety cvičila bojová umění a měla jsem k čínským a japonským zahradám vztah. Tehdy jsem založila takovou evropskou zahradu v japonském stylu. A když jsme se dali s Ondřejem dohromady, tak jsme tu zahrádku začali měnit podle knížek. Ondřej je kreativní a ochotný k velkým změnám a já jsem údržbová paní, která pak přijde, vytvaruje, ostříhá, vypleje, přihnojí a podobně.
Baví vás to?
Čistím si při tom hlavu. Dokonce mám ráda titěrné práce. Přitom si pamatuju, že moje babička měla zeleninové záhony a plela a já si říkala, že tohle teda nikdy dělat nebudu. A teď vytahuju lístečky z kačírku a zaštipuju borovice. Mimochodem, aby měly správný tvar, tak každou z nich zaštipuju jeden až dva večery. Je to cvičení trpělivosti, ale když se přesvědčíte, že to máte ráda, tak je to způsob meditace. Dělám to jednou za rok, ale těch borovic mám sedm.
Ale zvláštní bylo, že jsem se nebála, jen jsem si říkala, jak je to absurdní, že budu udupaná slonem v Botswaně. Tohle mi projelo hlavou, žádnej celej život.
Cestujete hodně. Co byste už neopakovala?
Jsme oba ukáznění cestovatelé, a když nám řeknou, ať po setmění někam nechodíme, nejdeme tam. Když nám řeknou „tam nechoďte s foťákama“, tak s sebou nic cenného nebereme. Vždycky dáme na rady domorodců. Přesto se stane věc, kterou nepředpokládáte, ani když jste velmi opatrná. Jsou dvě situace, kdy jsem si uvědomila, že ta cesta mohla být poslední.
Povídejte.
Ta první byla na Srí Lance v Anuradhapuře, bylo ošklivo, povodně a v chrámu i chrámové zahradě bylo jen pár poutníků. Fotila jsem stupu (buddhistická sakrální stavba, pozn. red.), kterou drží na svých kamených hřbetech obří sloní stádo a hledala jsem v zahradě úhel, ze kterého bych zabrala co nejvíc slonů za sebou. Periferním viděním jsem zaznamenala pohyb, tak jsem se ohlédla a kousek vedle mě byl hodně velký had. Vydala jsem se na ústup, ale Ondřej si ho šel vyfotit a had se najednou vztyčil. Když jsem ho pak popisovala primáři Valentovi, otci našich seriálových dětí, který je expert na hady, a ptala jsem se ho, jestli by nám příště nemohl dát nějaká séra s sebou, kdyby nás ten had uštkl, řekl mi se stoickým klidem: „No, tak to už bys řešit nemusela, to je tak dvacet, šestadvacet vteřin!“
Co si člověk v tu chvíli pomyslí?
No, samozřejmě je rád, že měl to štěstí a ptá se sám sebe, zda to má brát jako varování, jako nějaký zdvižený prst. Ale já se snažím chovat maximálně opatrně. A na druhou stranu: Vím já, jestli to do mě teď někdo cestou do Zvole, když se nějaký řidič bude shýbat pro mobil, nenapere?
Ljuba Krbová
- Narodila se 5. července 1958 v Hradci Králové, rodiče měli další čtyři děti.
- Už jako dítě navštěvovala baletní přípravku Národního divadla, při studiu konzervatoře hrála v televizním seriálu Zkoušky z dospělosti.
- Známe ji například z filmů Anděl s ďáblem v těle, Lotrando a Zubejda či ze seriálů Ulice, Náměstíčko, Přítelkyně z domu smutku nebo Třetí patro.
- Hostuje v Divadle Bez zábradlí a klubu H2O.
- Je potřetí vdaná, její manžel je spisovatel Ondřej Neff (71), má dceru Annu Marii (29).
- Věnuje se čínskému bojovému umění wu-shu, ve kterém v roce 2001 reprezentovala i Českou republiku.
Mluvila jste o dvou příhodách.
Situace, kdy jsem opravdu měla pocit, že je konec, se odehrála v Botswaně na Okavangu. Přijeli jsme v poledne z výjížďky a kousek od našeho kempu se pásl obří slon, domorodci mu říkali Little Dave. Tak jsme si šli do stanu dáchnout a za tři hodiny už byl slon mezi stany, dvacet metrů od nás. Já jsem si ho nevšímala, ale Ondřej vytáhl objektiv zvaný dlouhé sklo, který zvířata nemají rádi, protože vypadá jako zbraň, navíc to při focení cvaká. A ten slon zamával ušima, zařval a rozběhl se proti mně. Udělala jsem rychle dva kroky, to je instikt, jenž neovládnete. Pak jsem si ale vzpomněla na naši první výpravu, kdy nám průvodce Ámos v Keni říkal, že kdyby nás napadlo jakékoliv zvíře, nesmíme se otočit a utíkat, to je konec. Takže jsem zůstala stát a čekala jsem, kdy mě rozšlape. A on se asi pět metrů ode mě zastavil. Domorodci slyšeli ten řev, lákali ho na sebe a on šel jinam. V tu ránu jsem utíkala do stanu a tam se třásla jako osika. Ale zvláštní bylo, že jsem se nebála, jen jsem si říkala, jak je to absurdní, že budu udupaná slonem v Botswaně. Tohle mi projelo hlavou, žádnej celej život.
A třeba hmyzu se nebojíte?
Zvykám si. Na podzim jsme byli s Ondřejem na Filipínách, a protože tam byla zrovna skupina botaniků z Národního muzea, kteří tam chtěli sbírat exempláře, měli jsme možnost s nimi jít na vyhaslou sopku kousek za Manilou, kam se jinak nemůže. Byl to hodně náročný výstup a moře pijavic. Pak jsme zjistili, že tomu celá ambasáda říká Pijavičák a nechápali, že jsme tam šli. To jsou pijavice, které padají shora, jsou na listech, jsou prostě všude. Když se přisaje první, tak se vám chce blinkat, ale v další vteřině si řeknete, že blinkání není řešení, že jste se zastavila a další dvě se na vás přisály. To znamená nezastavovat se. Také jsem si vypracovala systém, jak je setřást. Nejlepší recept byl strhávat je slunečními brýlemi, na které se nepřisály.
Byla jsem hodně vznětlivá a hodně impulzivní a rychle jsem měla hotový názor. Říkala jsem si, když se ten člověk chová takhle, tak já se s ním vůbec nebudu bavit. Ale teď si říkám, proč se ten lověk tak chová? Má nějaké trápení?
Vy asi nejste úplně hysterka, která by ječela, jakmile na ni spadne nějaký brouček.
No snažím se situaci co nejrychleji řešit. Ne že bych se nebála, ne že by se mi to nehnusilo, ale přijde mi neúčelné nejdřív křičet a pak to řešit. No a samozřejmostí jsou dlouhé kalhoty, ponožky navrch, dlouhá košile, pohory a klobouk.
Na cestování mě v poslední době dost děsí také terorismus. Nebojíte se?
Bojím se, samozřejmě, ale nechci změnit svůj způsob života, nechci se nechat vydírat a nechci se kvůli strachu o cestování nechat připravit.
Máte raději Afriku, nebo Asii?
Raději mám Asii, protože v Africe je sice krásná příroda, zvlášť když chcete fotit zvířata, ale strašně těžce se tam navazuje kontakt s lidmi a to mi vadí. V Asii jsou lidé otevřenější. Ráda s lidmi komunikuju, a i když neumím jazyk, vždycky se najde nějaký způsob.
Jak jste na tom s angličtinou?
Já právě mluvím basic English, takže dělám tlumočníka na našich cestách, protože mou angličtinou mluví všichni domorodci a Ondřej se svou oxford- skou angličtinou je v háji, protože jemu nerozumí.
Jak dlouho děláte bojové umění wu-shu?
Od devadesátého osmého roku.
Jak to k vám přišlo?
Měla jsem po píchnutí komárem těžkou boreliózu, která zasáhla nervová centra v mozku, a nemoc byla po zanedbání už v druhém stadiu. Mozek byl nějakým způsobem zasažený a já měla hrůzu z následků. Někdo mi poradil, že taiči je výborné na regeneraci a koordinaci. V té době to tady ale nikdo neučil, nic jsem o tom nevěděla. A shodou okolností to cvičili v parku, když jsem byla v Německu, a tak jsem se šla zeptat, co to tam dělají. A oni říkali, že je to tchaj-ťi čchüan. Začala jsem se po něm pídit, postupně jsem hledala a nacházela. Nejdřív musíte najít mistra, který vás osloví, který vám sedí, a to je běh na dlouhou trať. Neznamená to chodit rok dvakrát týdně na trénink. Člověk asi až po třech letech začne tušit, o co jde. A to jsem se tomu na začátku věnovala hodně houževnatě. Ani intenzita ale nepomůže. Musí to dozrát, musíte zjistit, že v těle něco nějak funguje. Tomu nemůžete poručit, přijde to, když to vůbec nečekáte.
Pomohlo vám to s tělesnou i duševní schránkou?
Moc. Pomáhá mi to dodneška. Pomáhá mi to vlastně i morálně, protože jakmile se začnete zabývat bojovým uměním, začnete se zabývat východní filozofií, protože jste obklopena lidmi, které to zajímá. Patří k tomu kultura čaje, čínská medicína. Samozřejmě vás to ovlivní, může vám to hodně dát a naučit pokoře, protože, i když cvičíte už sedm osm let, umíte sestavy s holí, s mečem, rychlé, pomalé, ale začínáte nějakou novou a připadáte si zase úplně na začátku. Nevíte nic a nejde vám to. Jste neustále v pozici žáka. A to je v učení pokory hodně zdravé. A je to hodně zdravé i pro moje povolání.
Změnila vás východní filozofie v něčem konkrétně?
Byla jsem hodně vznětlivá a hodně impulzivní a rychle jsem měla hotový názor. Říkala jsem si, když se ten člověk chová takhle, tak já se s ním vůbec nebudu bavit. Ale teď si říkám, proč se ten lověk tak chová? Má nějaké trápení? Řeší mě, řeší sebe? Samozřejmě to souvisí i s věkem, ale máte k tomu blíž.