Milujete Afriku stejně, jako když jste tam přijela poprvé?
Žila jsem tam celkem čtrnáct let a musím říci, čím déle jsem v ní žila, tím méně jsem ji chápala. Je nelogická, plná improvizací, ale i vůní a emocí. Každý den jsem si říkala, že jsem viděla už to nejkrásnější, ale cestování další den mě utvrdilo v tom, že pořád si může člověk posunovat hranice krásna. A napsala jsem o tom první román. Druhý román je o jiné stránce Afriky. O té kruté a nabobtnalé krví.
Proč jste tam odjížděla?
Celý život nás provázejí lidé, kteří nás inspirují. Pro mě to byla světoznámá ochránkyně přírody, malířka a spisovatelka Joy Adamson. Proslavila ji kniha o lvici Else a narodila se v Opavě jako já. Chodila jsem kolem jejího rodného domu každý den při cestě do školy. Zastavila jsem se před pamětní deskou a říkala si, jak se tam asi dostala a že tam musím jet taky. Dětská přání nejsou ovlivněna touhou po moci, po penězích, ale jsou čistá. Dříve či později se splní. Na splnění svého snu jsem musela čekat mnoho let, ale nakonec se splnil.
První kniha se odehrává v Keni, kam jste zasadila děj druhého románu?
Všechny vůně Afriky jsou z Keni. Poslední nosorožec je ze Zimbabwe. Napsala jsem ještě životopis Setkání se smrtí o Joy Adamson. Vrátila jsem se tehdy po čtyřletém pobytu v Keni, seděla v listopadu doma a strašně se mi stýskalo po barvách a vůních Afriky. Tak jsem začala psát o Joy. Vlastně ze stesku – a také o Keni.
Řada z nich nevěří ničemu, co nevidí. Když tedy nevidí virus, tak neexistuje. Ani když jsou svědky následků nemoci, nepřiznají, že za tím je AIDS. V parte pak stojí „Zemřel na tuberkulózu“.
Jak jste se dostala do Zimbabwe?
Do afrických zemí se dostávám díky své profesi diplomatky, která mi vždy umožní být delší dobu v daném místě, a nasát tak všechny zvyky a porozumět té zemi lépe. V Keni jsem pracovala jako konzulka a do Zimbabwe jsem odjela rovnou z mateřské jako zástupkyně velvyslance. Několik měsíců jsem úřad vedla sama, a to v době inflace, cholery, povolebního násilí, zkolabované infrastruktury. Přesto si dokážu představit, že bych v Zimbabwe mohla strávit důchod. Žijí tam příjemní a pokorní lidé s výbornou znalostí angličtiny. Prožili si dost, ale jsou schopní stáhnout se do sebe a najít sílu přežít. Namibii a Keňu zase řadím k nejromantičtějším africkým zemím.
Zápletka vaší knížky vypadá hodně kontroverzně.
Snažila jsem se v ní vyrovnat s otázkou, proč je v Africe tolik AIDS, když vidí, že kolem nich na tuto nemoc umírají kamarádi, rodinní příslušníci, děti... Nechápu, že žena klidně spí s mužem, jehož tři manželky jsou už mrtvé. Proč? Ze strany mužů za tím je lehkomyslnost a gamblerství. Říkají si, proč bych to zrovna já měl dostat? Řada z nich nevěří ničemu, co nevidí. Když tedy nevidí virus, tak neexistuje. Ani když jsou svědky následků nemoci, nepřiznají, že za tím je AIDS. V parte pak stojí „Zemřel na tuberkulózu“.
Vážně si myslíte, že afričtí muži berou ženu jako předmět, na kterém si vybijí svou zlost ze života...?
Snažila jsem si odpovědět na otázku, jestli existuje v Africe koncept romantické lásky, a musím říci, že pouze ve výjimečných případech. Jejich manželské svazky mají většinou materiální povahu. Je to výměnný obchod. Chtěla bych varovat všechny dívky, které jezdí do Afriky inspirovány filmy jako třeba Bílá Masajka, aby našly romantickou lásku. Nenajdou.
Hlavní hrdinové i ve vaší knize prožijí vášnivě erotický vztah. Čerpala jste snad z vlastní zkušenosti?
Prozradím, že všechny mé hrdinky mají určitou část ze mě. Co z toho je pravda, co z toho jsem skutečně zažila a co je moje představivost, tak to nechám na fantazii čtenáře.
Vaše knížky často končí smrtí. Nosorožce zabili, Joy Adamson umřela v Africe dokonce násilnou smrtí...
Afrika buď člověka posílí, nebo zabije. Když se běloch dostane do těchto extrémních podmínek, tak pokud v sobě má zdravé jádro, tak ho Afrika posílí a ještě ho posune dál v životním nadhledu nebo moudrosti. Když to člověk nemá srovnané, tak ho může rozmetat na kousky. Působí jako urychlovač emocí a negativních vlastností. Ten, kdo je malinko nervózní, přijede do Afriky a je paranoidní. Depresář by tam nepřežil. Tváří v tvář smrti a násilí jsem se musela naučit brát jako rutinu všechna bezpečnostní opatření.
Co to znamená?
Když sednu do auta, automaticky si dám kabelku pod nohy a zamknu se. Když jedu opuštěnou silnicí vpodvečer a je červená, tak nezastavuji. Večer a v noci vůbec nevycházím z domu. Pokud to mohu ovlivnit, tak nechodím pěšky. Přestala jsem zcela nosit jakékoliv šperky a hodinky. Přesto mě v Keni brutálně napadli.
Co vám ukradli?
Asi padesát korun.
Zuzana Beranová
Diplomatka a spisovatelka je autorkou knih: Setkání se smrtí, Všechny vůně Afriky a Poslední nosorožec.
- Působila na ambasádách v Keni, Namibii, Zimbabwe a Nigérii, dnes pracuje na ministerstvu zahraničních věcí.
- Je jí 45 let, má dvě dcery, Anička se narodila v Česku, Kateřina v Zimbabwe.
- Má v plánu další knihu, tentokráte popisující dobrodružství české lékařky u řeky Zambezi.
Zapomněla jste na nějaké bezpečnostní opatření?
Pořádali jsme představení her Václava Havla a měli jsme o tom druhý den hezký článek v novinách. Nestihla jsem kamelota v naší ulici, tak jsme vyjeli do centra města. Když jsem ho zahlédla, vyběhla jsem z auta. Okamžitě mě napadli tři tzv. čokoro guys, nadzdvihli mě a práskli se mnou o chodník. Měla jsem otřes mozku, sedm zubů vybitých a později jsem ještě musela na operaci krční páteře. Život je tam absolutně bezcenný a vyrovná se jakékoliv drobné hotovosti, kterou můžete mít zrovna u sebe.
Jak jste ochraňovali děti?
Jako oko v hlavě. Pořád byly pod dohledem. Úkolem rodiče je vytvořit takové podmínky, které navodí pocit bezpečí. Snažili jsme se vytvořit nárazníkovou zónu, aby k dětem nedolehly nepříjemné věci, měly pocit bezpečí a aby si to tam užily. Bylo to dvojnásobně logisticky náročné, než by to bylo tady. Myslím si, že se to podařilo, protože Afrika jim hodně dala a moc rádi na ni vzpomínají právě díky té jinakosti, živelnosti a svobodě. S africkými dětmi se stýkaly ve škole, na školních akcích a na kroužcích.
Byla jsem přítomna u ženské obřízky. Ten akt, to byla čiročirá řezničina, ale nejhorší byly oči té dívky. Plné otázek proč?! Okolo stály tety, které si stejným utrpením prošly, a právě ony jsou těmi nejvášnivějšími pokračovatelkami. Nemají soucit, naopak. Tradice se musí dodržovat.
Vzděláváním se mohou lidé změnit, ne?
Určitě pomáhá, protože rozšiřuje obzory, zbavuje předsudků a pomáhá nalézat ekonomické příležitosti. Ve své doktorandské práci Role ženy v Keni jsem jako jedno z hlavních doporučení uvedla ekonomické osamostatnění ženy. A tomu musí předcházet vzdělání. Ale když se vymaní, tak ztratí rodinu. Musí se odstěhovat do města a najít si někoho, kdo není zatížený předsudky. Dívka, která uteče do města, uteče i před obřízkou. Byla jsem u toho přítomna a málem jsem z té hrůzy omdlela. Pořád jsem si přeříkávala dětskou písničku, abych se nesložila.
Proč jste to chtěla vidět na vlastní oči?
Ten akt, to byla čiročirá řezničina, ale nejhorší byly oči té dívky. Plné otázek proč?! Okolo stály tety, které si stejným utrpením prošly, a právě ony jsou těmi nejvášnivějšími pokračovatelkami. Nemají soucit, naopak. Tradice se musí dodržovat. Snažila jsem se zjistit, odkud obřízka pochází, ale nedopátrala jsem se. Nejlogičtější vysvětlení je, že to je pozůstatek z doby stěhování národů, když Afričané hledali nová útočiště pro své rodiny, tak opustili ženy a šli hledat. Obřízka limitovala sexuální libido, takže působila jako pás cudnosti. K tomu se dodatečně vytvořila nástavba, že krev z obřezané části smáčí půdu, po které kráčeli předkové, aby to začalo vypadat jako rituál. Afričani vztahy a sex neřeší. Evropané naopak vlastně pořád. Afričani do toho prostě jdou. Frekvence sexuálních kontaktů je vyšší. Sex si nespojují s věrností. Pro ženu je to komodita, sex ji netěší, ale klín má jako výměnné zboží. Když chce hotovost nebo potřebuje jídlo, tak nastaví svůj klín. Šokovalo mě, že ženy, které tam prodávaly ryby, měly sex s rybáři.
Na tom ale není nic moc šokujícího.
Oni s nimi ale měly sex jen proto, aby jim rybáři ty ryby prodali.
Před nedávnem jste se vrátila do Čech. Je to natrvalo?
Nevím. Asi po čtrnácti dnech jsem chtěla zavolat na přepravní společnost, aby ten kontejner na moři znovu otočili k africkým břehům. Je to tady pro mě hodně náročné. Připadám si jako robot. Jako malinká součástka obrovského soukolí a nemůžete nic změnit, nic zimprovizovat. Ale když najdu chvilku klidu, tak si sednu a dodatečně vzpomínám na ty hezké věci, které mě potkaly. V Africe na to nebyl čas.