Jak se máte, co zdraví?
Bohužel žádná sláva. Zatím to snáším celkem dobře, ale teď jsem byla na takovém vyšetření, a tam když svítíte, je to špatné. A já, bohužel, svítila... Lékaři mi doporučili žít naplno, jak jen to jde. Tak já na to, že se ihned porozhlédnu po nějakých milencích! Samozřejmě v legraci. Co doopravdy chci, je stihnout dopsat připravovanou knížku. A bojím se, že nemám dostatek času. S tím bojuji celý život, s časem, jen teď s tou nemocí je to ještě prekérnější. Rakovina je strašný žrout času. A nejen času...
Píšete životopis?
Ano. Už kdysi jsem napsala knihu Cesta na Olymp, ale to bylo za totality, přišla na svět dost složitě. Pak napsal Pavel Kosatík můj životopis pod názvem Život na Olympu. A když jsme spolu jezdili po autogramiádách, lidé si začali nosit i tu mou knihu a říkali, že by je zajímalo, co v ní bolševici vyškrtali. Navíc končila rokem 1968, o tom se už vůbec nesmělo psát. Takže tahle třetí kniha by měla tak nějak navázat na obě předešlé, i proto by v jejím názvu slovo Olymp mělo zase zaznít. Bohužel mi komunisti párkrát vybílili byt a originál první knihy se ztratil, takže budu muset lovit v paměti.
Maminka byla absolutní sportovní antitalent, neudělala ani kotrmelec. Nejspíš nechtěla, abychom dopadly jako ona, a tak nás vodila do těch baletních škol.
Když tak vzpomínáte, nenapadá vás někdy, že to nejkrásnější jste prožila už na začátku? Byla pro vás doba velkých sportovních vítězství nejšťastnější?
Pro mne bylo největší štěstí, že se mi narodily dvě zdravé děti. A jinak prožívám nejšťastnější období života právě teď. Mám dvě hezká vnoučata, děti, Radka i Martin, už stojí na vlastních nohách, takže jsem mohla vypnout mateřskou starostlivost, dělám besedy pro mladé a soutěže, třeba Olympiádu dětí a mládeže. To je báječný pocit, když vidíte to množství nadšených a šikovných dětí. Teď se snažím pomoct prosadit sport a hlavně gymnastiku znovu do popředí. V současné době v tomhle sportovním odvětví nemáme úspěchy. Kdybychom v roce 2022 uspořádali v ČR mistrovství světa, tak jak navrhujeme, zasadí se semínko a můžou vyrůst dobří gymnasté a gymnastky. Máme šanci, že bychom mohli za těch šest let vytvořit i šikovné družstvo. To by byl výborný, velkorysý projekt, družstva z celého světa, ženská i mužská kategorie. S radostí jsem vyhověla pořadatelům a MS 2022 v Praze jsem propůjčila svoje jméno.
Kdo vás přivedl ke sportu?
Maminka. To ona mne i mé dvě sestry vodila odmala do Národního divadla na opery a na balet. Přihlásila mě tam i do přípravky pohybového studia, jenže já zlobila, a tak mě vyhodili. Pak jsme i se sestrami chodily do Vodičkovy ulice k paní Aubrechtové, ta naopak ve mně viděla talent. Okukovala jsem starší holky a zkoušela si pak jejich cviky na chodbě. Madam mě přistihla, jak jsem švihala nohama až za uši, a dala mě hned do první řady, maminka nemusela ani platit. Jenže i tak už nezbylo na baletní sukýnku a já dostala takové oranžové plavečky. Tak vznikla moje přezdívka Pomeranč. Jednou jsem zaslechla, jak si dvě maminky stěžovaly: „Víte, paní Semerádová, mě už ta Aubrechtová s tím Pomerančem štve. To je samé Pomeranči sem, Pomeranči tam, ona se z té holky zblázní.“ Pochopitelně že plavečky vzaly za své, rozstříhala jsem je na kousíčky a schovala za kredenc, kde je maminka záhy našla. Svedla jsem to na myš, a jelikož jsem byla malá, nebylo mi snad ani pět let, maminka to té myšce odpustila.
Vy jste měli sportovní talent v rodině?
Právě že vůbec ne. Maminka byla absolutní sportovní antitalent, neudělala ani kotrmelec. Nejspíš nechtěla, abychom dopadly jako ona, a tak nás vodila do těch baletních škol.
Jak jste se dostala ke gymnastice?
Jednou, to už mi bylo asi dvanáct, jsme vystupovali s baletem v televizi. A já měla akrobatické číslo, jmenovalo se Hadrová panenka. Tehdy tam vystupovala i Eva Bosáková, v té době už slavná gymnastka, a když mne viděla, domluvila se s maminkou, ať mne přivede k ní do tělocvičny, že mě vyzkouší. Jenže pak tam byla jiná trenérka a dávala mi silové cviky jako kliky, shyby, vzklapovačky, a to mi nešlo, moje parketa byla mrštnost. A ona usoudila, že jsem nemehlo. No, naštěstí jsme tam šly ještě jednou a Eva Bosáková mě vzala pod svá křídla, stala jsem se její kolegyní a ona mojí trenérkou.
Co podle vás stálo za vaším obrovským úspěchem? Náhoda, fyzické předpoklady, psychika?
Nejspíš všechno dohromady. Podle mě zafungovalo hlavně to, že mě rodiče do ničeho netlačili. Oni mě podporovali, ale tajně. Dokonce ani nechodili na závody. Maminka přišla jen jednou, já zahlídla v hledišti její bílou tvář, strašně to prožívala, zrovna když jsem byla na kladině. A hned jsem spadla. Tatínek taky jednou přišel, do Vinohradské sokolovny. Schoval se za sloupem, ale já ho viděla.
Teď můžete závodit jen v jedné disciplíně, ale tehdy byl povinný čtyřboj – přeskok, bradla, kladina, prostná. Navíc kromě volných sestav byly i povinné. Takže to bylo dvanáct nástupů i s finálem, a když chtěl člověk vyhrát, musel jako mraveneček sbírat body z každé jednotlivé disciplíny, vlastně nesměl nic zkazit.
Jak jste si vybrala svou sportovní disciplínu?
Ty byly dané, teď můžete závodit jen v jedné, ale tehdy byl povinný čtyřboj – přeskok, bradla, kladina, prostná. Navíc kromě volných sestav byly i povinné. Takže to bylo dvanáct nástupů i s finálem, a když chtěl člověk vyhrát, musel jako mraveneček sbírat body z každé jednotlivé disciplíny, vlastně nesměl nic zkazit.
Jak běžné je být dobrý úplně ve všem, jako jste byla vy?
Běžné to není, protože gymnastika je velmi různorodá. Na kladině je zapotřebí rozvaha, smysl pro rovnováhu a jde hodně o psychiku, což je něco úplně jiného než dynamický přeskok. Bradla zase vyžadují švih, i když starší gymnastky dělaly všechno silově. Ale já sílu neměla, a tak jsem ji obelstila – mrštností a švihem. Byl to nový, mo- derní přístup, a když to ostatní závodnice zaregistrvaly, začaly taky cvičit dynamicky.
Měla jste některou z disciplín vy osobně raději?
Na tréninku mě bavila kladina. Náš pianista Rudolf Kyznar mi vždycky hrál ke cvičení moje zamilované melodie, což v závodech povolené není. Tam jsem z kladiny mívala velkou trému, ale přitom jsem na ní měla nejvíc úspěchů. S přeskokem to bylo opačně, ten jsem v tréninku příliš nemusela, bylo to stále dokola. Rozběh, skok a doskok, ale v závodech jsem ho milovala.
Jak vzpomínáte na svůj fenomenální úspěch na olympiádě v Tokiu a hlavně pak v Mexiku, kde jste byla hlavní hvězdou?
V Mexiku už nešlo jen o sport. Ten batoh zodpovědnosti na zádech! Bylo to těsně po okupaci v srpnu 1968 a celý národ k nám sportovcům vzhlížel, my byli snad jediní, kteří v té dramatické době vycestovali do zahraničí. Lidé nám psali dojemné dopisy a povzbuzovali nás, ať dáme těm zástupcům okupantů pořádně na frak.
Rusky seděly na trůně pevně a dlouho a nebylo možné je z něj sesadit. Ale já si vzala do hlavy už na mistrovství světa v Praze ve dvaašedesátém, že tím jejich trůnem zatřesu. Čtyři roky jsem makala a na olympiádě v Tokiu jsem tu ruskou nadvládu v gymnastice skutečně ukončila a Larisu Latyninovou porazila.
Byly tehdy v gymnastice nejlepší Rusky?
Už dlouhá léta předtím. Seděly na trůně pevně a dlouho a nebylo možné je z něj sesadit. Ale já si vzala do hlavy už na mistrovství světa v Praze ve dvaašedesátém, že tím jejich trůnem zatřesu. Učila jsem se hodně od Japonců, už od olympiády v Římě v šedesátém roce. Moc jsem obdivovala jejich hravý styl, který tak kontrastoval s tím ruským. Vzali mě mezi sebe, což nebylo běžné, do té doby žádná gymnastka s muži necvičila. Ale oni měli vynikající techniku. Rusové všechno šíleně prožívali, protože na ně byl vyvíjen silný politický tlak. A taky byli za vítězství patřičně odměňováni. Dostávali auťák, Volhu. Ale když prohráli, v legraci jsme říkali, že i tak dostanou Volhu, ale třikrát přeplavat! Čtyři roky jsem makala a na olympiádě v Tokiu jsem tu ruskou nadvládu v gymnastice skutečně ukončila a Larisu Latyninovou porazila. Nejen v absolutním vítězství, ale i na jednotlivých nářadích. Na kladině i v přeskoku přes koně na šíř. A zvítězili jsme i jako družstvo, což byl obrovský úspěch.
* Věra Čáslavská
- Narodila se 3. 5. 1942 v Praze v rodině majitele obchodu s lahůdkami.
- Sportovní kariéru zahájila v 16 letech na MS v gymnastice v Moskvě.
- Na OH v Tokiu v roce 1964 získala zlato ve víceboji jednotlivců, v přeskoku a na kladině. Na OH v Mexiku v roce 1968 zakončila svou kariéru naprostým triumfem – vybojovala zlato ve víceboji, na bradlech, v prostných a na přeskoku. Byla také vyhlášena Miss Olympiády a nejlepší světovou sportovkyní roku.
- V Mexiku na olympiádě se vdala za českého běžce Josefa Odložila.
- Na protest proti ruské okupaci v srpnu 1968 věnovala medaile představitelům Pražského jara.
- V roce 1993 se na diskotéce střetli její, v té době už bývalý, manžel a syn Martin. Odložil poté zemřel. Mediální štvavá kampaň a synovo uvěznění ji dohnaly do psychiatrické léčebny.
- Od loňského roku bojuje s rakovinou.
- Letos v květnu dostala cenu Gratias Agit, kterou uděluje MZV za šíření dobrého jména ČR ve světě.
- Zemřela 30. srpna 2016.
Evidentně byla vaším hnacím motorem silná vnitřní motivace.
Především to bylo vlastenectví. Já vždycky toužila vidět naši vlajku stoupat na nejvyšší stožár.
V Mexiku jste se i vdala, to bylo plánované?
My spolu s Pepíkem chodili už od Tokia. Pak náš vztah vykrystalizoval tím, že jsme se rozhodli oba skončit závodní kariéru, a tak se logicky nabízela svatba jako začátek další části života.
Byli jste oba na vrcholu, nepřemýšleli jste o tom v Mexiku zůstat?
Manžel by celkem rád, on byl racionálnější, nabídek jsme měli spoustu, do celého světa. Ale mě to táhlo domů.
[[[related
Mohlo by vás zajímat
Není tohle to, co se často opomíjí, že pohyb není dobrý jen pro tělo?
Díky sportu člověk vyzrává, učí se. Potkává různé lidi, mnozí i hodně vědí a znají, a setkáním s nimi člověk roste a koriguje svoje myšlení. Mně osobně sport nevzal vůbec nic, jen mi dal. A dal mi toho hodně. I to, že se umím poprat třeba s tou nemocí, mám díky sportu.
Ale dost dlouhou dobu jste se sportu věnovat nemohla...
V Mexiku jsem sice ukončila závodní kariéru, ale měla jsem samozřejmě v úmyslu zúročit všechno, co jsem uměla a věděla. Mohla bych bývala vyjíždět do zahraničí. Dostala jsem například nabídku natočit životopisný film v Hollywoodu, v japonsko-americké koprodukci. Japonci měli spoustu materiálu z olympiády, kde mě pronásledovali na každém kroku. Už měli vybranou i jednu českou holčičku, která měla hrát mne coby toho Pomeranče. Ale komunisti mi dali nůž na krk – buď odvolám Dva tisíce slov a můžu jet, anebo nic. Škoda, ochudili tak nejen sami sebe, ale především děti z vesniček SOS o milion dolarů, které jsem měla obdržet jako honorář a chtěla jim ho věnovat.
Všem čtenářkám a čtenářům Vlasty přeji hodně životního optimismu a dobrou mysl k překonávání překážek.
Vynahrazovalo vám v té době gymnastiku něco jiného?
Já pak začala malovat. Krajinky. Ale to už vlastně předtím. Většinou před závody, jako relaxaci, jsem si skicovala různá místa, kudy jsme projížděli a která se mi zalíbila. Jeden z těchto obrazů, Mexická krajina, už byl třikrát na výstavě v Lausanne.
Ale na depresi byl i sport krátký...
To máte pravdu. Ustát tak ošklivou a zákeřnou mediální kampaň, která byla vedena proti mé rodině, bylo nad lidské síly. A vidíte, přesto jsem se i z těžkých depresí dostala a jsem zase tady. Takže všem čtenářkám a čtenářům Vlasty přeji hodně životního optimismu a dobrou mysl k překonávání překážek.