Chtěla jsem se jít na tepání podívat, ale pohled do zrcadla mi ukázal dívku, která se sice poslední dobou potěšitelně zaoblila v oblasti hrudníku a nepotěšitelně v oblasti boků, ale ani hrudníček v rozpuku nedokázal zakrýt skutečnost, že se jedná o odrostlejší dítě, které usedavě pláče u každého dílu Goro, bílý pes a ve čtvrtek večer chodí zpívat do kostela. S tím se musí něco udělat! Chce to make-up. A image. Image se, bohužel, zrodila samovolně: přišlo na mě první z mých „uměleckých období“ – s hrůzou konstatuju, že nebylo ani poslední a že mě tyhle záchvaty opustí snad až s dvojitou endoprotézou a kyslíkovým přístrojem. Přichází to na mě nekontrolovaně, nepravidelně, a když se vzpamatuju, připadám si jako idiot a je mi trapně.
Odbočím: tímto opakovaně vyzývám příbuzné, až mě zase uvidí v nějakém uměleckém hábitu blábolit o Kafkovi, ať mě proplesknou a nečekají, až to za ně udělá trapnost! Koneckonců je to ostuda pro celou rodinu... Zpět – čím jsem dále disponovala: jsem zrzavá (už to je diagnóza) a pleť mám světlou, bílou – to je ta hezká formulace. Ve skutečnosti jsem bledězelená, na sluníčku rudnu a nikdy se neopálím – to je ta horší formulace a pravda.
EVA RIEGEROVÁ
Narodila se a žije v Praze
- Vystudovala ekonomii a cestovní ruch
- Pracovala v americko-české právnické firmě
- Zpívala s vlastní kapelou, pracovala jako modelka
- Píše fejetony, články a přispívá do hudebních časopisů
Ve zmatení patnáctiletých hormonů jsem usoudila, že moje mrtvolné zabarvení je snad něco jako přednost, nebo co, a začala si na obličej plácat vrstvy úplně bílého pudru, nedbajíc upozornění své sestry, že mouka dvojnulka by mi poskytla stejnou službu a vyšlo by to levněji. Oči jsem si začala obkružovat černě, „vypadáš, jako by na tebe bouchly kamna“ a nějaká moudrá hlava mi k tomu namluvila, že jestli jako zrzka nezačnu okamžitě používat rudorudou rtěnku, nemá už pro mě význam dál žít (podezírám taky sestru, ale už si to přesně nepamatuju). Smrtelně bílá, vytřeštěný zrak, ústa jedna krvavá jizva... vypadala jsem jako něco, co se právě vyhrabalo z hrobu a má to hlad.
Děvče by kvůli chlupatým nohám mohlo přijít o body. První pokusy ve vaně evokovaly čachtickou paní, ale rychle jsem se vypracovala. Rychle proto, že jsem toužila konečně nevypadat od pasu dolů jako zlatý retrívr.
Ale aspoň jsem byla „jiná“, a to dokonce i v davu dívek, které vypadaly, jak kdyby je ráno u líčícího stolku chytnul amok. Potvrzovala to obstarožní učitelka, která nás měla učit jemným mravům v předmětu s absurdním názvem Stolničení. Kdykoli ke mně zbloudila zrakem při výkladu o skládání ubrousků, aranžování květin na stůl nebo jiném významném a pro život nepostradatelném tématu, viditelně se otřásla. Buď jsem jí až příliš připomínala tu s kosou a smutné studené místo, kde je správně složený ubrousek vedle talíře fuk, nebo ji můj vzhled prostě znechucoval. Já jí to chabě oplácela okatým zíráním na její ostře růžové pletené ponožky nacpané v ostře zelených gumových sandálech. Estetika je zapeklitá věc! Něco však zůstalo skryto, alespoň pro zimní období: pod vlivem médií jsem došla k logickému závěru, že jakékoli ochlupení kromě vlasů a obočí je pro dnešní ženu ostuda – ano, došlo na holení. Děvče by kvůli chlupatým nohám mohlo přijít o body.
První pokusy ve vaně evokovaly čachtickou paní, ale rychle jsem se vypracovala. Rychle proto, že jsem toužila konečně nevypadat od pasu dolů jako zlatý retrívr. Byla to doba módy depilátorů, taky jsem si jeden koupila, ale i když jsem bolest při odstraňování porostu překonávala statečně a fakt se snažila, nějak se mi nedařilo a vypadala jsem pro změnu jako zlatý retrívr s prašivinou. Ale poučila jsem se, vypracovala – a podívejte se na mě dnes! Nohy mám hladké jak rampouchy (a taky tak bílé, ach jo), dvojnulku i rudou rtěnku jsem odložila, jen ty oči jsem nějak neto... Ale co. Každýmu občas bouchnou kamna, ne?