Mohlo by vás zajímat
Použila jste slovo ostrov.
Pro mě to opravdu takový ostrov je, mám tady pocit, že jsem aspoň jednou nohou pořád ve Francii. Každý předmět, který tady mám, pro mě něco znamená. Mám tu svou rodinu, umění české i francouzské. Je tady skoro všechno ve francouzštině – rádio, televize, literatura. Nemám problém si sem někoho pozvat. Sem tam otevřu svoje dveře na rozhovor nebo na focení. Jde ale hlavně o ostrov pro přátele a blízké. Snažím se udržet si své soukromí.
Cítíte se jako emigrant?
Víte, já jsem emigrant, ale ne takový, jak si asi vybavíte, že lidé museli odejít a nemohli se vrátit. Jsem tu naprosto dobrovolně, a navíc jsem se rozhodla, že tu ještě zůstanu.
Proč jste se za ty roky nenaučila česky? Jste díky tomu zajímavá?
Nemyslím, že jsem zajímavá, protože nemluvím dokonale česky. Navíc nemůžete říct, že jsem se vůbec nenaučila, ano dělám spoustu chyb, a tak to taky zůstane. Kdybych kvůli tomu měla být zajímavá – to by bylo velmi smutné. Já mám „svou“ češtinu. A taky mám kolem sebe lidi, kteří mi říkají – Chantal, ty mluvíš prostě skvěle, máš své výrazy. Možná jsem se měla pokusit „položit se“ do češtiny daleko víc. Je to pravda. Dokonce mě to ve spoustě věcí pochopitelně limituje. Čeština je součástí mého života, pracuju s ní, hraju v divadle a žiju v Čechách. Ale lidi, kteří mi nechtějí rozumět, se se mnou nedomluví, i kdybych zvládala češtinu sebelíp. A ti, kteří mi rozumět chtějí, mou češtinu berou.
Psalo se, že máte za sebou rakovinu prsu. Dost žen o boji s rakovinou mluví. U vás mi připadalo, že to pro vás bylo trochu tabu.
To jste patrně nečetl mou knihu, kde je tomuto tématu věnovaná obrovská část. Potřebovala jsem tu nemoc prožít, bojovat s ní a vyhrát nad ní. Samozřejmě, že vím, jak je důležité o této nemoci mluvit. Jen nenávidím, když novinář zavolá v osm hodin ráno a z telefonu se ozve: „Je to pravda, že máte rakovinu?“ Moc se omlouvám, ale takový přístup mi připadá strašný. Já, když o rakovině mluvím, pak velmi seriózně. Nejsem člověk, který se schovává. Naopak, snažím se mluvit o tom, co prožívám, a když můžu pomáhat, třeba tím, že o tom budu mluvit, tak mi to dává životní sílu. Až si přečtete tu knížku, uvidíte, že o tom mluvím velmi otevřeně, abych vůbec dokázala vysvětlit, co všechno jsem prožívala. Od A do Z. Ale žádné noviny nebudou rozhodovat o tom, kdy promluvím.
Psala jste si v té době deník?
Nepíšu si deníky, ale texty nebo věty. Když mě něco napadne, zapíšu si to.
Kam?
Kamkoli. Na papírek, který mám po ruce, nebo do diáře... Vy si totiž nevybíráte okamžik, kdy budete mít nápad. A jelikož s sebou nemívám počítač a ke všemu jsem technický antitalent, píšu tam, kde se dá psát.
Schováváte si ty zápisky třeba do krabice, abyste si čas od času dala skleničku vína, zapálila svíčku a přečetla si je?
Nepotřebuju, aby každý mohl vidět myšlenky, které nosím v hlavě. Tyhle věci jsou pro mě naprosto niterné, patří jenom mně. Vytáhla jsem je ven až v momentě, když jsem chtěla psát šansony nebo když jsem se rozhodla, že napíšu knihu Chantal – Život na laně. Důvodem, proč jsem je tenkrát vytáhla, bylo, abych svými myšlenkami nebo aforismy obohatila témata probíraná v knize. Míše Zindelové, která se mnou spolupracovala, jsem o svých zápiscích řekla a vytáhla jsem je. Ale jinak je nedám. Sice to nejsou nějaké svaté věci, ale jsou jen moje. Sem tam, třeba jednou za deset let, se k nim vrátím. Jednou jsem takhle čirou náhodou narazila na sešit, kde jsem se opravdu hodně rozepsala, začala jsem číst sama o sobě a pomyslela si: „Ježíšmarja, co jsem to prožívala?“ Občas si zapíšu, když mám nápad na poezii, na text k šansonu nebo když něco důležitého řeším. Nikdy nepíšu, když je mi dobře. A už vůbec bych si nikam nezapsala: „Dneska jsem byla v kině a ten film se mi moc líbil.“
Autobiografické knihy píšou herci poměrně často.
Vidíte, a já se toho hrozně bála. Pořád jsem si říkala – proč já bych měla psát knihu? A o čem? O herectví? Až jednou mě napadlo, že budu popisovat situace, do kterých jsem se dostala – do šťastných i nešťastných. A které jsem nějak prožila a nějak řešila. A že to snad někoho může inspirovat, někomu to může pomoct.
Takže je to spíš klasický životopis?
Právě že není. Kniha je můj příběh, má životní cesta. Jsou v ní má životní témata – mluvím o nemoci, emigrantství, lásce a přátelství o výchově, o všem, co považuju za důležité. Vyprávím o tom, jak jsem řešila různé životní peripetie, do kterých jsem se dostala. A současně otevírám dveře do svého života. Říkala jsem si, že kdybych dostala jeden dopis, jeden mail, ve kterém mi někdo řekne, že mu ta kniha pomohla, budu šťastná, že jsem to celé udělala. A přiznávám, že mě až dojímá, jak moc se knížka líbí. A lidi mi píšou na mail, do divadla, ale i do nadace. Nedávno přišlo nakladatelství XYZ s nápadem, aby vyšla další kniha. Ale říkám rovnou – nebude to pokračování. Rovnou začneme pracovat na jiné knize.
Kromě představení v pražském Divadle Ungelt jezdíte po Česku s koncertem francouzských šansonů. Nepřemýšlíte o desce?
Už jednu se šansony mám, ale v doprovodu velkého symfonického orchestru. To bylo v roce 2007, teď jezdím po republice s koncertním pořadem francouzských šansonů za doprovodu jazzového tria – saxofonisty Štěpána Markoviče, klavíristy Ondřeje Kabrny a kontrabasisty Víta Švece. Skvělí jazzoví muzikanti! A teď chystáme nové cédéčko, na němž se podílím nejen interpretačně, tedy pěvecky, ale také píšu nějaké další texty.
Chybí Chantal v České republice něco francouzského, třeba sýry či víno? Jak jí chutná klasický český "smažák"? Proč je pyšná na Nadaci Archa Chantal? Přečtěte si v nové Vlastě 43/2013.