Jak vlastně vypadá příprava na takové turné. Cvičíte, chodíte plavat?
A víte, že jste úplně první člověk, který se na to ptá? Nejdřív si musíte vymyslet koncept, jak si sám sebe představujete, že budete vypadat na pódiu, než dorazí David Koller. Pak si do toho konceptu zasadíte své písničky. A pak se pochopitelně musíte připravit i fyzicky, a myslím tím i hlasivky.
Takže chodím plavat a běhat, což mi hodně pomáhá i při zpívání. Na maraton by to nebylo, musím si dělat přestávky, ale když jsem byla naposledy na spirometrii, tak mi změřili větší kapacitu plic, a já zjistila, že se mi opravdu dobře zpívá, protože pohyb na pódiu je takový snazší, člověk se tolik nezadýchá, i když zpívá náročnější písně.
A mentální příprava?
Budete se možná divit, ale existují knihy, vydané v sedmdesátých letech minulého století, o hlasové hygieně. A mně se na nich líbí třeba to, že každý zpěvák musí dodržovat spánkový režim. Měl by ve stejnou dobu chodit spát a pravidelně i vstávat, po probuzení si udělat procházku v lese, nepodceňovat kardioaktivitu. A samozřejmě se i zdravě stravovat, před koncertem se vhodně najíst, aby neuvolňoval nežádoucí plyny do publika... To se tam opravdu všechno píše!
Říkala jste, že si nemůžete dovolit se před koncertem najíst...
Řeším to tak, že se líp naobědvám a pak až do večera nejím. A když, tak si po koncertě dám ovoce nebo něco takového. Ale ono to stejně funguje tak, že po koncertě jsem tak vystresovaná, že nejsem schopná jíst vůbec nic.
Většina hudebníků v takové chvíli sáhne po cigaretě.
Já jsem začala kouřit v patnácti, přestala jsem v sedmnácti a od té doby nekouřím.
Pamatuju si jednu vaši fotku, na které jste pomalovaná různými čarami a ornamenty. To ještě pořád na sobě máte namalované?
Ne, my jsme to v té době brali jako grafický a hudební experiment. Příprava trvala strašně dlouho, celý den mi kluci z tetovacího studia malovali ruce takovým čínským tetováním. A pokaždé mě přemlouvali, abych si ten složitý ornament na ruku nechala vytetovat, že mi to věčně kreslit znova a znova nebudou. Chválabohu, že jsem to neudělala.
A máte kerku?
Nemám. To vám už dnes připadá divné, že?
Ne, já jsem z generace, která brala tetování jako cejch.
Přiznám se, že jsem dost proměnlivý a náladový člověk, a vůbec si nedovedu představit, že bych měla mít na sobě něco napořád. Ale někdy člověku přeskočí v hlavě a v padesátce si nechá potetovat zadek. Co vy víte, třeba se potkáme za dvacet let a budeme mít kerku oba dva.
Staří rockeři se vždycky předhánějí, komu na pódium nalítalo víc podprsenek a kalhotek. Co házejí diváci holce?
Jednou mi přistály na pódiu i slipy. Podepsané a se srdíčkem.
Bylo na nich telefonní číslo?
To nevím, já se je bála vzít do ruky, protože vypadaly, že už toho mají hodně za sebou. Ale lístečky s telefonním číslem po mně házejí taky. I nějaké podprsenky přistály, ale nevěděla jsem, jestli jsou pro mne, tak jsem je radši odevzdala pánům kolegům. A pak plyšové hračky, dokonce i háčkované dečky. Možná mi tím chtěli něco naznačit, třeba, že bych se měla malinko usadit. Tak mě napadá, Lucka Bílá prý taky plete…
Ale dost pochybuju o tom, že stojí před pódiem a hází na vás dečky.
Tak jsem to nemyslela. (smích) Spíš, že je to takové inspirativní, že se to člověk naučí a ono ho to pak uklidní.
Posílají vám fanoušci žádosti o ruku?
Nevím, jestli zrovna na své fanoušky působím jako „vdávací“ typ. Spíš posílají návrhy, jestli bych s nimi nešla na večeři nebo jestli s nimi nepojedu na dovolenou. Mají mnohem lákavější nápady.
No a co vy?
No nic. Já na to neodpovídám. Nebo jim maximálně napíšu, že děkuju, ale že ne. Na jednu stranu je pěkné, když člověk vidí, že ho lidi mají rádi. Ale musí existovat určitá hranice, protože lidi to pak berou velmi osobně, mají pocit, že oni si mě vybrali a současně, že oni jsou ti vyvolení. Mám čerstvou zkušenost ze svého turné, kde jsem měla takovou taneční vsuvku. Vyhlídla jsem si v publiku chlapa, většinou „ajťáka“, a zatancovala jsem si s ním na pódiu.
Chcete mi říct, že poznáte na první pohled, že je ten člověk „ajťák“?
Ano, nebo jsem se rovnou zeptala. Vycházela jsem z předpokladu, že tihle kluci budou nejméně tanečně zdatní, a přitom vtipní. Což taky byli. Jenže pak jsem zpozorovala, že někteří z nich začali chodit i na další moje koncerty. A vy vlastně nevíte, co od takových fanoušků můžete čekat. Takže si radši držím odstup.
A píšou aspoň destinaci, kam vás zvou na tu dovolenou?
Někdy ano. Třeba, že bychom si mohli vyjet do Tater nebo třeba do Španělska... No vidíte i vy nad tím ohrnujete nos. A co teprve já - vylezu z baráku a přede mnou jsou Tatry! (smích)
A za vámi medvěd…
Nesmějte se, i to je možné, já bydlím hned u lesa.