Vy jste přírodní zrzka?
Ano.
A nikdy jste nechtěla být třeba blondýna?
Nechtěla, ale když mi bylo šestnáct, vybral si mě pan režisér Karol Spišiak do filmu Zlatňanka do hlavní dívčí role. Jelikož se jim zdálo, že jsem byla spíš zrzavá než zlatavá, řekli mi, že mě odbarví na blond. A slíbili, že to hned po natáčení půjde smýt. A protože jsem byla tenkrát opravdu mladá a tudíž naivní, věřila jsem všemu, co říkají. Pochopitelně, že vlasy po odbarvení kysličníkem ničím odmýt nešly a odrůstaly mi přes rok. Ale díky tomu jsem pochopila, že mi blonďatá barva vůbec nejde k pleti ani k tvaru obličeje a že mi zkrátka vůbec typově nesedí. Od té doby jsem si na vlasy nenechala už nikdy sáhnout. Když mě jednou chtěli nechat odbarvit na nějakou reklamu pro Francii, řekla jsem jim, že buď si mě vezmou takovou, jaká jsem, nebo si musejí najít blonďatější kolegyni. Že mi nic za zničené vlasy nestojí. Nakonec mě vzali.
Markéta se svým životním partnerem. Markéta je vášnivá kuchařka.
Kdybyste byla v Hollywoodu, tak ty vlasy máte pojištěné.
Musím se přiznat, že jsem moc systém takového pojištění nepochopila. Když si zlomíte své pojištěné nohy, jak pak dokazujete, že to nebylo úmyslně? Ale naše instituce by mi stejně nedaly ani korunu, protože vždycky nakonec vykoumají všechny možné způsoby, jen aby nemusely něco zaplatit. Takže se ani nezkouším pojistit na takové záležitosti.
Jak dlouhou dobu strávíte denně doma před zrcadlem?
Vůbec žádnou, maluju se jen minimálně. Vzhledem k tomu, že se líčím prakticky denně – v divadle, na natáčení nebo na společenských akcích, které moderuji, nechávám pleť odpočívat, co to jde. Buď chodím úplně bez make-upu, anebo si maximálně vystačím s řasenkou. Někdy je to možná na škodu věci, ale zdravá a pěkná pleť je pro mne prioritou. Musím ještě chvilku „vydržet“.
Ve vašem pracovním životě hraje důležitou roli focení. Jak velký rozdíl je v tom, když pózujete vlastnímu muži (fotograf David Kraus) a když vás fotí můj kolega?
Žádný rozdíl nevidím. Moje práce je v tom, že když mě poprosíte o rozhovor, a já vám ho poskytnu, chápu, že je u toho i focení. Během natáčení taky pracuji s různými kameramany a režiséry. Zkrátka, je to pro mě práce.
Když vás fotí manžel, kdo má hlavní slovo? Posloucháte ho?
Herecké přísloví praví, že maminka a pan režisér, potažmo tedy i kameraman nebo fotograf, mají vždycky pravdu. A tak to platí i v mém hereckém životě. Snažím se, abychom s výsledkem byli všichni spokojeni.
V seriálu Cesty domů po boku Pavla Kříže.
Máte to doma rozdělené na hodného a přísného rodiče?
Snažím se Christelku vychovávat spíš instinktem. Když mám pocit, že by něco měla znát, něco dělat nebo nějak zareagovat, tak si s ní o tom povídám. Důležité je, aby pochopila proč. Ne pouze jak. Myslím si, že hlavní roli hraje to, co si člověk nese v sobě, co si pamatuje z dětství. Tak, jak mne vedli mí rodiče, snažím se já vychovávat svou dceru. Aby měla takové to základní vybavení do života – úctu ke starším, aby uměla poděkovat, pozdravit, poprosit. To si myslím, že jsou hodně důležité věci. Někdy mám pocit, že v současné době vyrůstá spousta dětí, které to takhle nastavené vůbec nemají. Ale myslím, že s tím daleko v životě nedojdou… Teď jsem promluvila jako kniha.
Jako hezká kniha. A vy jste to jako dítě dodržovala?
Určitě. A jsem ráda, že mi to zůstalo. Pořád mám v sobě takový zdravý blok, zkrátka hranici, o které vím, že bych ji neměla překročit. Taky jsem se naučila, že by člověk neměl obtěžovat okolí malichernými a zbytečnými pseudoproblémy, protože má každý těch svých dost. A snažím se dodržovat ono známé – nedělej ostatním, co nemáš ráda. A to samé očekávám i od svého okolí. Někdy marně.
Oba s manželem máte časově náročné povolání. Našli jste si paní na hlídání?
Hodně mi pomáhá moje maminka a pak jsme si „adoptovali tetu“. Měli jsme obrovské štěstí. Každá maminka – herečky nevyjímaje – vám řekne, jak je těžké najít někoho, komu svěříte to nejcennější, co v životě máte. A tak, když jsem se vracela z „mateřské“, ptala jsem se po známých. A úplně náhodou mi má příbuzná dala tip na kolegyni, která šla právě do důchodu. Sešly jsme se s paní Janou, daly jsme si kávu a padly si do oka. Zapadla k nám do rodiny úplně skvěle i se svou dcerou. Takže my nemáme paní na hlídání, ale tetu, kterou bere Christelka jako svou druhou babičku. A navíc má psa, což je vzhledem k tomu, že já zvířátko zatím nedovoluji, úplně nejvíc. Christelka s ním chodí na procházky a dělají spolu „psí kusy“…
A proč si psa nepořídíte?
A budete mi ho pomáhat venčit? Zatím se necítím na to, abych se vrátila v noci ze zájezdu a ještě si vzala pejska a hodinku s ním chodila venku. A po pár hodinách spánku bych pak mohla vzbudit Christelku do školy. Samozřejmě rozumím, že by ho moc chtěla, ale ještě není dost velká, aby se o něj také mohla starat. Pejsek by byl u nás chudák, někdy doma nikdo celý den není. Ale až přestanu pracovat a budu vysedávat na vejminku, tak si ho pořídím.
Když na vás koukám v Cestách domů, říkám si, že vás mám v hlavě jako představitelku takových mrch. A nemůžu si vzpomenout, jestli jsem vás viděl jako princeznu.
Hrála jsem princezny – sice byly hodné, ale současně taky trochu divoké. Myslím si, že nejsem typově naivka. Často dostávám otázku, proč hraju samé mrchy, ale když jsem se ohlídla zpátky, zjistila jsem, že jsem v mnoha filmech spíše umírala, někoho zabila nebo přišla o dítě. Prostě jsem zažívala různé katastrofy. Postav, které by byly vysloveně záporné, zase až tolik nebylo a většinou k tomu byly dohnány situací. Seriálová Mariana je bezvadná. Ženská, která stojí pevně nohama na zemi a brání svou rodinu. To se mi hraje úplně skvěle, je to krásný herecký úkol.
Kde se v Markétě bere její "francouzský" styl života? Jak se dostala k pořadu Vaření s Tescomou a jaká je její nejoblíbenější ingredience? Přečtěte si v nové Vlastě 6/2014.