V seriálu Cesty domů hrajete partnerku svého skutečného muže. Nebo vlastně manželku.
Spíš bych to opravdu viděla na manželku. On totiž zjistil, že je gay, takže partnera mu hraje už spíš Filip Čapka.
Nedělají si z vás přátelé a kolegové legraci?
Za prvé si z toho děláme legraci my. Přátelé kolikrát ani nemají přehled - pohybujeme se v hereckém prostředí, kde devadesát procent známých večer nekouká na televizi, protože hraje. Překvapilo mě ale, že jsou zatím vcelku pozitivní reakce od takzvaně normálních lidí, se kterými se stýkám u nás na chalupě. Je to úplně v pohodě.
A jak se to projevuje ve skutečném životě?
Jako, jestli se z Igora nestal homosexuál? Zatím ne. A myslím si, že se to nestane. Ale člověk nikdy neví.
Taky hrajete matku velkého syna.
Úplně jsem se zděsila, když jsem zjistila, že mě obsadili do Cest domů a rovnou mi dali šestnáctiletého syna. V prvním okamžiku vám nedojde, že je vám 35 let a že bych klidně dospívajícího syna mohla mít. Dřív bylo běžné, že se rodilo ve dvaceti, a myslím si, že na vesnicích to pořád běžné je.
Býváte často takto zaskočená?
Pravda je, že vám kolikrát napíšou do seriálu postavu jinak, než byste si představoval. Já mám rodinu na Valašsku a oni jsou třeba strašně špatní z toho, že se má postava moc nesměje, že je pořád jakoby v depresi. Už mi to řeklo poměrně dost lidí, že jim je líto, že jsem strašně vážná. Mně to vrtalo hlavou a jednou jsem se pouze pokusila na place trochu toho úsměvu vnést. A okamžitě se od pana režiséra ozvalo: „Stop! Jano, proč se tam tak směješ? Vždyť ona teď řeší tak tragický věci.“ Naštěstí ta postava není záporná. Zrovna Linda Rybová to měla podstatně horší. Té mi bylo upřímně líto. Takže mám radost, že v tom našem představení 3 verze života má krásnou roli. Když jsme to hráli v Ostravě, dorazila ostravská část naší rodiny a všichni říkali: „Ta Rybová nás tak překvapila. Ona není taková svině jako v tom seriálu.“
Jaká jste ve skutečnosti vy?
Nejsem smutná, jsem pozitivně smýšlející člověk, který se umí usmívat.
Takže, když se doma vyprávějí vtipy, kdo je vtipnější?
Igor, samozřejmě. Ale on má takový specifický smysl pro humor, takže u něho těžko rozpoznáte, jestli je to legrace, nebo jestli to myslí vážně. Někteří lidé to vůbec nedávají, jsou z toho vyplašení. A musím říct, že jsou stále situace, kdy si ani já nejsem úplně jistá. Ale mě to baví.
Jana Janěková svou dceru nezapře. Jana Janěková ml. a její muž Igor Chmela.
Na druhou stranu to může být dobrodružné.
To bezpochyby je dobrodružné!
Čím vás dostal?
Igor mě vždy dostane svým klidem a vyrovnaností. Když se něco děje a já jsem v panice a jsem hysterická, znovu a mile mě klidem překvapí. Já bych se kolikrát i chtěla pohádat, ale on mě se stoickým klidem přesvědčí, že je všechno v pořádku a že věci jsou takové, jak mají být.
Před pěti minutami jste mi líčila, jak jste pozitivní, a teď mi vyprávíte o tom, jak jste hysterická.
Tak to s tím souvisí. Herečka musí být hysterická. U nás se nálady prostě mění.
A když se třeba pohádáte, máte tendenci to trochu „přihrát“?
Ne, já to ani nemám ráda. Maminka je herečka, a když jsem byla malá, vždycky se mě děti ptaly: „A vy na sebe něco hrajete?“ A je to přitom nesmysl. Když už někdo na někoho něco hraje, je to trochu intrika. Už je na tom něco, co není fér. Já, když jsem hysterická, jsem opravdu hysterická. Aspoň v tu chvíli. To není, že bych něco hrála... I když, ano, zahrála jsem párkrát…
No, to jsem zvědavý, co z vás teď vyleze.
Zahrála jsem třeba na úřednici. Čekala jsem dlouho na razítko a pak mi zavřeli těsně před nosem. Já měla s sebou tři řvoucí děti a nutně jsem to potvrzení potřebovala. Tehdy jsem se jako rozplakala a udělala srdceryvnou scénu. To je pravda.
Zabralo to?
Ne, paní úřednice byla nekompromisní. Na tuhle paní evidentně slzy nezabraly. Možná, že jsem to zahrála špatně, ale myslím si, že ne, protože moje děti z toho byly úplně vyděšené. Zlobily tam a najednou viděly, že mamince tečou slzy a že pláče před nějakou úplně cizí paní.
Kdy jste si dala poprvé ke jménu „ml.“
Hned jakmile jsem začala dělat divadlo profesionálně. Řekla jsem si, že bude míň bolet, když si za jméno budu psát „ml.“, než kdyby si maminka psala „st.“
Rozebíraly jste to někdy doma?
Mně to nikdy nepřišlo. Občas se stane, že to „ml.“ nemám. Dokonce jsem snad v Cestách domů na začátku „ml.“ neměla. A ozvala se máma, asi kvůli tomu, že tam měla taky takovou epizodní roli. Ale je fakt, že v tom občas mají lidi guláš. Párkrát se mi stalo, že za mnou přišli s máminou fotkou a chtěli podpis. Může mít radost, že pořád vypadá tak mladě.
Nenapadlo vás v té souvislosti vzít si manželovo příjmení?
Ne, už jsem si vzala příjmení prvního muže, které se nechytlo. Měla jsem ho jenom v občance a byly s tím problémy. Když jsem se pak rozváděla a chtěla jsem zpět své jméno, tak jsem za to musela zaplatit a složitě žádat. To byla taky vtipná historka. Řekli mi, že musím jet tam, kde jsem se vdávala. A já jim říkala, co kdybych se vdávala v Las Vegas? Nakonec jsem skutečně zavolala do Hošťálkové, což je dědina na Valašsku, krásná, ale daleko, té své známé, která nás oddávala, že se rozvádím a že mě odkázali k nim. Následovalo dlouhé ticho v telefonu a pak ta paní řekla: „Tož, Jano, to jsme tady ještě neměli. Musím zavolat na Vsetín.“ Když jsem se vdávala podruhé, taktně jsem se Igora zeptala, jestli by mu nevadilo, kdybych se nejmenovala Chmelová, a on mi řekl, že ne. Že mu přijde, že je to takhle v pořádku. Ale děti se samozřejmě jmenujou po tatínkovi.
Proč se vy nejmenujete Svojtková?
Protože mě adoptoval můj otčím, který mě taky vychoval. S mámou se domluvili, že mi neřeknou, kdo je můj skutečný otec, protože se s mámou nějak nepohodli. Každopádně já jsem ve svých dvanácti letech našla svou adopční listinu, kde jsem zjistila, že můj táta není můj táta. Zjistila jsem, že můj biologický otec je herec Národního divadla Petr Svojtka. A když jsem se ve čtrnácti stopem vypravila do Národního, tam mi řekli, že už je deset let po smrti.
Jste podruhé vdaná, jste z té skupiny žen, která potřebuje mít svatbu, papír?
U mě se to měnilo. Měla jsem období, kdy jsem se nechtěla vdávat vůbec. Má první svatba byla opravdu veliká, bylo na ní dvě stě lidí. Taková valašská svatba na kopci, já bych to spíš přirovnala k velkému divadelnímu představení. Druhá svatba už byla úplný opak - tam jsme byli jen já, Igor a svědci. Je fakt, že když jsem byla teď nemocná, Igor si telefonoval s nějakým lékařem a říkal: „No, ona manželka.“ A mně přišlo hrozně zvláštní, že jsem manželka. Myslím, že je důležité, jestli jsou lidi spolu šťastní, jestli jim je spolu dobře. A manželství vnímám spíš jako praktickou věc. Nevím, doba je prostě nějaká zrychlená.
Když někam přijdete vy dva, řeknete - „to je můj muž“?
Když spolu někam vyrazíme, tak do společnosti, kde nás už znají. A pokud ne, nepoužíváme slova manželka, manžel. Pravda je, že jsem slovo muž používala u svých partnerů vždycky. A že mi to bylo některými lidmi vytýkáno. On to vnímá každý jinak. Já bych zase neřekla „tohle je můj chlap“. To mi připadá trošku vulgární. A stejně zvláštní mi připadalo, když jsem byla mladší, říkat o někom, tohle je můj přítel. Přítel je pro mě kámoš a kámoš je pro mě míň než přítel.
Kolik máte dětí?
Tři.
To spolu musíte být dlouho…
Dlouho, to je relativní pojem. Osm let. Ale my jsme zabili dvě mouchy jednou ranou, protože máme holčičku, které je sedm roků, a dvojčata - holku a kluka - kterým jsou čtyři.
Kdo vybíral jména? A vůbec, věděli jste, že dvojčata budou kluk a holka?
Ony to původně měly být dvě holčičky! A já chtěla Luisu a Lotku, ale to mi vůbec neprošlo. Pak to měla být Ela a Mia. S tím, mám pocit, přišel Igor. Na to, že to tak nebude, jsme přišli poměrně pozdě, až když jsem byla na rizikovém těhotenství. To jsem trávila na Valašsku u rodiny, kde jsem snad v sedmém měsíci šla k jinému lékaři. Říkala jsem mu něco o dvou holčičkách a on na to: „Jaképak dvě holčičky? Tady máme jednoho chlapečka.“ Tak jsem úplně nadšená volala Igorovi, že bude mít syna, a jeho první reakce byla: „To je škoda, já jsem se tak těšil, že budu jako pan král a budu mít tři dcery.“ A Antonína máme v rodině, Igorův tatínek byl křtěný jako Antonín. Opravdu si ale nevzpomínám, že bychom někdy seděli u kalendáře a vybírali jména. Mám pocit, že to tak nějak přišlo a bylo.