Jak se vlastně živíte?
Momentálně je mojí obživou sportovní rybolov. Natáčení jak pro české, tak pro zahraniční televizní společnosti, příprava dokumentů a psaní článků v časopisech o rybaření. Popravdě, na víc už není prostor. Nemůžete sedět na mnoha židlích.
Jste ženatý?
Ne, mám přítelkyni Janu, která se mnou občas na expedice jezdí, ale jen na takové ty lehčí. Zažila se mnou mnohé, co by mnozí chlapi nedali, ale na filmové expedice z mého pohledu žena nepatří. Kdyby se tam něco semlelo, budu v prvním momentě pochopitelně chránit ji, ale tím dávám všanc zdraví a životy celého mého štábu nebo kohokoli, kdo by tam se mnou byl. A to je špatně.
Hledal jste spíš romantičku, nebo holku dobrodružné povahy?
Ani jedno. Považuju ale za zázrak, když člověk potká spřízněnou duši. Jana je skvělý, kvalitní člověk a hlavně mě bere takového, jaký jsem. A život se mnou není žádný med. Ona to tak bere, toleruje a maximálně mě podporuje.
Když jedete za konkrétní rybou, končí vše pro vás až v momentě, kdy ji chytíte? A stane se vůbec, že odjedete s prázdnou?
Expedici, která vede tzv. za konkrétní rybou, předcházejí desítky objevných expedic. Zjišťuju, jestli ta ryba v dané oblasti vůbec je, kde a na co ji chytat. U některých ryb máte „okno“ dlouhé třeba tři týdny v roce. Takže než jedu natáčet, myslím, že jsem genetické vlákno úspěchu zvládl. Že znám prostředí, že na hlavní otazníky jsem si odpověděl. Hodně lidí se mě ptá, jestli ryby skutečně chytám až na konci, jak to je v mých filmech. Minimálně z 80 % rybu skutečně na konci chytíme. A ono je to logické. Přijedeme na místo, nejprve se rozkoukáváme, zkoušíme, co funguje a co ne, a ubíráme se stále dopředu. Zkoušíme nová místa, vyvíjíme větší tlak a současně větší tlak je vyvíjený na nás. Hodně často přichází finální ryba skutečně tři až čtyři dny před koncem expedice. Ale zažil jsem pochopitelně i výpravy, kdy jsem chytil největší rybu první den a další už jsem nechytil.
Se spřízněnou duší – přítelkyní Janou. Obklopen ženami – maminkou a sestrami.
- Mluvil jste o zjišťování genetického vlákna.
Chcete příklad? Jedu do Amazonie za dvěma rybami. Za obrovským amazonským sumcem a za arapaimou, které se říká královna Amazonie a která je momentálně patrně největší žijící sladkovodní rybou. Když chci chytit obě tyhle ryby, musím se především po příletu podívat na řeku. Když vidím, že je vysoko a stoupá, tak nepůjdu na arapaimy. Ale vím, že když je vysoká voda, sumci migrují proti proudu řeky, protože pronásledují menší druhy amazonských ryb. Tak se zaměřím na sumce. V okamžiku, kdy začne voda silně opadávat, neprší, začíná se tvořit velké vedro a vlhko, vím, že to je přesně ten okamžik, kdy můžu jít na arapaimu. A takových případů bych mohl uvést stovky.
Míváte s sebou talisman?
Udržuju rituály a jsem pověrčivý, někdy možná až moc. Sem tam se mi lidi smějou, protože dělám věci, které jsou pro spoustu z nich nepochopitelné.
Zajdete si před důležitou expedicí do kostela, zapálíte svíčku, necháte sloužit mši?
Já jsem křtěný, jsem věřící, myslím si, že Bůh existuje, ale mnohem víc věřím v sebe a ve své skutky a činy. A navíc mám v posledních, řeknu deseti letech, zcela zásadní problém s křesťanstvím a dalšími náboženstvími, a to kvůli misionářům. Vidím po světě, jaká strašná zla páchají. V mých očích jsou to úplné válečné zločiny, které dělají ve jménu božím. Hodně to změnilo můj pohled na jakoukoliv víru. Kdybych mohl něco napravovat, tak přesně to, co misionáři dělají. Kvůli nim ztrácíme po světě zbytky minoritních kultur. Přijedou do vesnic, kde lidi žijí nazí a původním životem. Žijí tam tisíce let, znají přírodní medicínu, všechno. Pak dorazí misionáři, přivezou televizi, připojí ji na autobaterii a pustí jim ukřižování Krista. A řeknou jim: „Od teďka musíte chodit oblékaní a my vám postavíme školu, do které musíte chodit. Neexistují jakékoli vaše kulturní zvyky.“ Za pět let jsou schopni zničit kulturu starou tisíce let.
V současné době běží v České televizi váš další pořad.
Před časem jsem natočil první sérii – deset půlhodinových dílů Rybích legend. Měly v Česku veliký úspěch, a tak je následně koupila televizní stanice Discovery Channel, což byla nejenom pro mě obrovská věc. Druhá série Rybích legend, které jdou teď, už jsou hodinovky. Natáčeli jsme na Sibiři, v Argentině, v Paraguayi, na africkém jezeře Turkana, v Austrálii, na Papui Nové Guineji a dalších místech. Díky hodinovému formátu se můžeme zaměřit na jednotlivé destinace víc do hloubky. Na poznávání kultur, národů, jejich tradic, rituálů, obřadů. A ryba je jen takovou třešničkou na dortu.
Je nějaké prostředí, kde přistanete a říkáte si – tady bych mohl žít, tady jsem v podstatě doma?
Já miluju Česko! Kdybych ho nemiloval, už dávno tady nebydlím. Naše země je úchvatná. My máme všechno, snad kromě moře. V jiných zemích musíte jet pět set kilometrů, aby se změnila krajina, tady se mění neustále. Ale jsou ještě dvě další lokality, které mám moc rád. Deštný prales v Amazonii, kde jsem strávil 28 měsíců svého života. A pak Kongo. Mám rád ta syrová, až brutální místa, která jsou dosud naší civilizací nezměněná. A Kongo je pro mě poslední perla Afriky. Místo, kam ne každý má odvahu se vydat.