Tak mě napadá - co by se mohlo odehrát tady?
Tady v Pařížské? Rozhovor mezi lobbistou, politikem a někým, kdo, řekněme alespoň jednou nohou, stojí kdesi v podsvětí. Ale já tuhle ulici nemám rád, dokonce jsem se tím zabýval v jedné své knížce. Jednalo se o asanaci, kdy starý židovský Josefov vybourali a postavili tady nakašírované, až jakoby karlovarské paláce, které z mého pohledu s Prahou nemají příliš mnoho společného. Takže Pařížská je ulice, které se normálně vyhýbám, a je pro mě paradoxní, že se rozhovory odehrávají tady. Na druhou stranu je to prostředí příjemné, ale zároveň člověk cítí, že sem nějak nepatří.
Když začínáte psát román, potřebujete mít pevný konec, nebo necháváte svým hrdinům možnost, aby se jejich příběh, za tu dobu, co ho píšete, někam pohnul?
Mám konec, nebo spíš jakousi představu o tom, jak vše skončí. Ale než se k němu dopracuju fyzickým psaním, což trvá takových šest až sedm měsíců, tak se spousta věcí v mé hlavě utřídí, takže se onen konec skutečně může změnit. Případně dostane úplně jiný akcent. Nebo konec zůstane, ale vy k němu napíšete jakýsi dodatek, který ještě změní náhled a vyznění celé věci a často to vše zrelativizuje. Já vždycky chci, aby moji padouši byli jaksi pochopitelní a aby pro to, co dělají, měli dokonce jakýsi důvod, který může být i sympatický.
Máte tendenci takovému padouchovi fandit?
To je právě ono. Dokonce vnímám tu figuru tak pozitivně, že začne ovlivňovat ty ostatní kolem sebe, kteří až do teď byli tak trošku nudní, ale čistí. A oni se jako by o tohoto člověka ušpiní, umouní se o ty jeho saze a začnou se mu podobat. A takhle se ty postavy točí kolem sebe a vzájemně se ovlivňují.
Knižní novinka Miloše Urbana je kriminálka, která nemá ani detektiva a vlastně ani případ. Neděsí krví, ale atmosférou. 
Když se chystáte napsat knihu typu Santiniho jazyk nebo Sedmikostelí, prožijete nějakou dobu v místech, o kterých píšete? Jedete tam nasát atmosféru?
Myslím, že to ani jinak nejde. Pokud chcete pojmout třeba Santiniho stavby a to, co s vámi dělají, není možné zůstat doma. Před deseti lety jsem žil své nejhezčí prázdniny, když jsem objížděl kostely a do diktafonu staršího typu - na kazety - jsem si namlouval dojmy. A když jsem si to pouštěl, říkal jsem si, jak mám chvílemi rozechvělý hlas a jak to prožívám. Prožívání k mému psaní patří.
Děláte si rešerši, necháváte se inspirovat knížkami, třeba i odbornou literaturou?
To bylo dřív, když jsem psal třeba právě Sedmikostelí. Spousta načítání. Pořídil jsem si deset dvacet knih, kterými jsem se postupně prokousával. V mém případě to funguje tak, že když se dostanu zhruba do poloviny textů, tak už to nevydržím a musím začít s příběhem. Ale jak u mé dosud poslední knížky, tak u „Hub“ (Boletus Arcanus) se snažím nepracovat tolik s načteným materiálem, ale spíš se sebou. Se svou zkušeností, svým nazíráním na svět a se svými frustracemi z tohoto světa. Často to tedy vychází z negativních zkušeností či pocitů.
Vznikl některý z vašich románů tak, že jste se dostal na nějaké místo a řekl jste si: Tady by se mohlo něco odehrát?
Naprosto přesně. Jdete třeba lesem a objevíte místo, které vás tak očaruje, tak zasáhne, že ho musíte nějak zvýznamnit. Prostě ho musíte použít jako součást příběhu. Tak si to místo uděláte svým. Přivlastníte si něco, co vám nikdy ani patřit nemůže. A v knížkách se k těm místům jakoby přibližujete. Například u mého posledního románu je to Anglie mého dětství. A jak se tam vrátit? Nejde to jinak než přes románový příběh.
Ocitl jste se někdy v místech, kde vám běhal mráz po zádech?
To se asi budeme vracet k Santiniho jazyku. Kostel v Kladrubech u Stříbra. Když jsem ho viděl poprvé, to mi bylo nějakých čtrnáct let, tak to pro mě bylo místo plné děsu. Podobný pocit jsem měl v Sedlci u Kutné Hory, a když už jsem Santiniho jazyk psal, měl jsem nejděsivější pocit v Křtinách. V údolíčku, kde stojí ten nádherný barevný chrám, který úplně svítí. Ale máte pocit, že se vám tam něco může stát. Anebo některá místa v Praze, kolem Karlova, kolem sv. Apolináře, tam, kde ještě před sto lety stála Jedová chýše. Tam, když jdete večer a vítr na vás fouká listí, je vám pěkně úzko.